Abych to ale vzala kapku chronologicky, vezmu to pozpátku. Teď čtu poslední knihu Johna Irvinga: Poslední noc na Klikaté řece. A je to kniha vskutku "irvinovská". Přečetla jsem od něj každé písmeno, co česky vyšlo, a jsem toho názoru, že tohohle autora musíte buď milovat a číst, nebo nenávidět a nečíst. Jeho příběhy jsou tak, tak... prostě irvinovské. Zápletky, které boří tabu, sugestivní popisy, nemorální vztahy... Irving si na nic nehraje, nic nepředstírá, šokuje, ale ne prvoplánově, není to takový ten šok pro šok. Je to spíš naprosté odhalení životní reality, protože tak žijeme, jen o tom nemluvíme nahlas. A Poslední noc na Klikaté řece je zrovna taková. Je to tlustá kniha, téměř epos táhnoucí se přes tři generace. Jsem asi v polovině a nechci aby ta kniha skončila...
Další z mých zásadních knih...Noční vlak do Lisabonu, bez debat, jedna z největších knih, které jsem za poslední léta četla. Je to ten typ knihy, které když uvěříte (nebo se naladíte na její notu, akceptujete její styl), budete mít po jejím přečtení pocit, že byste měli změnit život. Nebo aspoň nabydete dojmu, že to jde. Protože když to zvládl starý švýcarský učitel klasických jazyků, proč ne já? Tahle knížka je pro mě osobně taky tak důležitá, protože v sobě kloubí několik pro mě zajímavých aspektů: částečně se odehrává v Portugalsku, a tahle země, její lidé i jazyk jsou trochu má láska, a autor je Švýcar, tudíž originál knihy je v němčině a já si jej mohla přečíst o to snáz... Německo je má další láska :-) Příběh Munduse, který se zničehonic rozhodne vyrazit napříč Evropou nočním vlakem do Lisabonu, prokládaný filozofickými úvahami o životě, je to pravé pro dlouhé zimní večery... snad budu mít možnost se k téhle knížce ještě někdy vrátit... Chtěla bych!
A co dál? Mám ráda Milana Kunderu, nejvíc asi Nesnesitelnou lehkost bytí, ne proto, že jedna z hrdinek je Tereza, ale proto, že tahle kniha by se prostě měla číst. Lehhká těžkost, s jakou Kundera formuluje svoje myšlenky, je prostě nenapodobitelná. Jen škoda, že už nepíše česky...
Za zmínku z mojí knihovničky taky stojí Carlos Ruiz Zafón a jeho Stín větru, už kvůli Barceloně, geniu loci a tomu, že tam jde o knihy... četla jsem i jeho druhý román, co byl přeložen do češtiny, Andělská hra, ale to už nějak není ono. Možná je to tím, že se autor trochu opakuje - příběh se opět odehrává v Barceloně a opět je tak tajuplně propleten, že nevíte, co je vlastně pravda. V češtině by příští rok měla vyjít i jeho prvotina Marina, kterou ve světě se Stínem větru hodně srovnávají, tak na to jsem opravdu zvědavá...
Tímto jsem vyčerpala kvalitní dospělácké knihy, které nějak pohly mým osudem (nebo si to aspoň myslím), a teď je čas na kapku infantilní vložku... :) Miluju Harryho Pottera! A když píšu miluju, myslím opravdu MILUJU. Jeho příběhy mě doslova pohltily. Bohužel se nemůžu vymlouvat, že jsem na nich "vyrostla", protože jsem je četla v okamžiku, kdy jsem měla maturitní vysvědčení už chvíli v ruce... Přesto to pro mě bylo období, kdy mi pomáhalo utíkat do jeho dokonale promyšleného světa. Bavilo mě to a díky němu jsem vlastně malinko objevila fantasy literaturu nebo její obdoby, která mě do té chvíle vůbec nezajímala. A díky němu jsem zjistila, co chci dělat. Díky němu mám taky dnes práci, kterou mám... Takže si troufám říct, že Harry opravdu ovlivnil můj život, ač to zní pateticky. Příběhy o brýlatém čaroději mají všechno, jsou perfektně vystavené jako bildungsroman, hlavní hrdina není tak docela hrdinský, přátelství kape z každé stránky a nic není černobílé - to je na tom asi nejlepší.
Myslím, že pro začátek by to stačilo... doufám, že brzo budu pokračovat, protože knih, které stojí za víc písmen, je velká spousta...
0 komentářů:
Okomentovat