V Deliriu z Pandemonia

Snažím se potlačit vzpomínku na svou noční můru,

potlačit myšlenky na Alexe,
potlačit myšlenky na Hanu a svou starou střední,
potlačit,
potlačit,
potlačit,
přesně, jak mě to učila Raven. Můj starý život skončil.
Stará Lena je mrtvá.
Pohřbila jsem ji.
Nechala jsem ji za plotem, za clonou z plamenů a kouře.

Dočetla jsem Pandemonium, druhý díl z trilogie Delirium, z dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. A zase jsem toho příběhu docela plná. Lauren Oliverová mě nezklamala, pokračování se neslo ve stejném duchu, a přesto úplně jiném. Jak jsem psala na Goodreads, dopředu jsem věděla, jak tahle knížka končí, znala jsem ten příslovečný "cliffhanger" na závěr. Přesto mě to bavilo a dovedla jsem si to užít. A cítím se všemi čtenáři, kterým na poslední stránce klesla brada... na jednu stranu by člověk autorce utrhl hlavu, ale na stranu druhou se mi to vlastně hrozně moc líbí. Lauren Oliverová vás nenechá se ani na vteřinu nudit!

Pandemonium je vyprávěné trošku jiným způsobem než Delirium, střídají se tu kapitoly nazvané TEĎ a TEHDY, a přes počáteční nedůvěru v tenhle model se mi to nakonec vlastně docela líbilo, protože to fungovalo. Autorka to dovedla pěkně provázat a návaznosti situací, co se staly dříve a nyní, dávaly smysl a pěkně gradovaly děj především ke konci, kdy se zdálo, že se spousta věcí uzavře (ale ejhle, otočíte na poslední stránku a musíte prostě zírat :)). Ale dost plkání o konci, o kterém vám tu stejně nechci a nemůžu povídat, protože vás o to nechci připravit. Chci se spíš pozastavit nad několika věcmi, které mě na příběhu zaujaly. A dojaly - těmi začnu. Dojalo mě, že se Lauren Oliverová nebojí některé postavy sprovodit ze světa, což může znít lacině, ale jí se daří tyhle momenty popsat opravdu citlivě, něžně, dojemně a někdy až syrově. Nemohla jsem zůstat nepohnutá během improvizovaného pohřbu jedné z postav v Divočině (pokud jste četli, víte, o čem mluvím, pokud číst budete, určitě si vzpomenete), běhal mi z toho mráz po zádech. Mráz mi po zádech také běhal při poznání osudu postavy jménem Blue, která své jméno nezískala jen díky modrým očím. Baví mě, když mě knížky nenechávají chladnou. A to se Pandemoniu rozhodně podařilo.

Ale teď k tomu jádru pudla, důvodu, proč píšu tenhle článek. Zaujala mě jedna věc a nedovedu posoudit, nakolik to je plus a nakolik mínus celé knížky. Fakt, který když pochopíte nebudete ho moci vyvrátit a na první pohled vypadá jako autorčina laciná obezlička, protože zkrátka potřebovala takovou zápletku, jelikož to po ní čtenáři chtějí. Mám na mysli novou postavu a její fungování v příběhu. Julian Fineman. Syn zakladatele organizace ABAD, Amerika bez amor deliria, předseda její mládežnické divize. Ztělesněné zlo. Někdo, koho Lena poté, co prohlédla, jak se to se světem má, zákonitě musí nenávidět... a copak se naší milé hrdince nestane? No ano, zakouká se nám do něj. Promiňte mi tuhle informaci, ale myslím, že ji ani nelze brát jako spoiler, je to něco, co pochopíte hned, co se tam ten kluk objeví. V první chvíli mě to na autorce mrzelo, že má potřebu takhle trochu uměle vytvářet další milostné pnutí, ale světe div se, ono to docela funguje! A právě trochu pokřiveně. Lena ví, že Julian je někdo, ke komu by neměla mít blízko, někdo, kdo stojí na druhé straně. Ale díky situaci, v které jsou, to zkrátka jinak nejde. Když jsem tohle akceptovala, napadlo mě něco jiného. Julian je totiž taková Lena druhého dílu. Máme tu páreček, kde se role oproti Deliriu doslova otočily. Lena je součástí odboje, Julian věří v proceduru, ve vyléčení a bojí se amor deliria. Lauren Oliverové se tenhle obrat podařil naprosto dokonale a do nejmenšího puntíku. Budete-li chtít být důslední, je Pandemonium vlastně jenom Delirium naruby. A to mě dostává k zásadní otázce. Je to špatně? Nebo není? Je to přínosem pro celý příběh, který v trojce vyvrcholí? A pro ty z vás, kdo nedovedou Leniny sympatie vůči Julianovi pochopit - ono to přece není tak snadné. Lenu jste za její skutky v prvním díle odsuzovali? Vím, že Julian není Alex, ale pro mě je vlastně mnohem zajímavější postavou ve své mnohoznačnosti. Není černobílý. Není dokonalý. A je skvěle napsaný!

Tak co vy na to? Souhlasíte se mnou? Četli jste? Chystáte se číst?