Letní dumání - Čtení knih v dětství

Tohle meme je součástí Léta s knihou, které pro nás všechny moc pěkně vymyslely a naplánovaly Syki a Abyss. Jeho cílem je se každý čtvrtek zamyslet nad daným tématem... pro tento týden je to čtení knih v dětství...

Jako už malá jsem četla hodně. Naši dost četli a podle mého je to pro děti hodně důležité, aby je rodiče k tomu vedli, aby jim ukázali, jaká dobrodružství můžou s knížkou zažít, co se všechno dozvědět a tak vůbec... Jakmile je kniha v rodině brána jako součást něčeho, co třeba patří do školy, myslím, že je to špatně. Podle mě v okamžiku, kdy si dítě spojí knihu s učením, začne se rodit i nechuť ke čtení, protože to bude vnímat jako povinnost. Já to tak neměla. Moji rodiče mě uměli dokonale ohromit příběhy a zavést mě do zemí fantazie. Pamatuju si, jak mi táta předčítal Děti z Bullerbynu a Neználka. Pro mladší generace - knihy o Neználkovi byly prostě dokonalé, sice z nich trochu čouhala sovětská propaganda, ale to malé dítě nevnímá... můžete si je pořídit i dneska. Jaké další knihy jsem měla coby dítě ráda si přečtěte v mém zatím jediném příspěvku do meme Top týdne (stydím se, stydím, stydím...).

Když jsem trochu povyrostla a začala si číst sama, milovala jsem hlavně Nekonečný příběh. Představa, že bych třeba taky mohla vstoupit do knihy a upravovat děj, vytvořit si vlastní Fantazii, mě doslova fascinovala. Moc jsem to Bastianovi záviděla. Potom přišly na řadu dívčí románky. Byla jsem naprostá závislačka na knihách Lenky Lanczové a máma se snažila, seč mohla, aby mě přiměla číst i něco jiného... Měla to dost těžké, to je vám určitě jasné, v určitém věku víme, že děláme všechno nejlíp :D Ale nakonec moje zvědavost po jiných příbězích zvítězila, a tak právě díky mámě jsem se tak kolem patnácti, šestnácti dostala třeba ke knihám Daphne du Maurier (protože to je vlastně taky trochu červená knihovna, že) a taková Mrtvá a živá či Obětní beránek jsou knihy, které mě tehdy fakt dostaly. V tomhle věku už jsem si knížky hledala víceméně sama a zábavné je, že jsem tehdy skoro vůbec nečetla fantasy. Jednak v takové podobě YA fantasy pro holky podle mě tehdy ani nebyla a jednak mě to vlastně nepřitahovalo. Harryho Pottera (aaano, už je tu zas :D) jsem si poprvé přečetla jen kvůli semináři dětské literatury na vysoké. Do té doby mě vůbec nezajímal. Bylo to něco masového, co mě odpuzovalo. A asi jsem si představovala, že je to něco docela jiného. Dodneška si ještě přesně pamatuju ten okamžik, kdy jsem si první knížku půjčila v pražské knihovně na Mariánském náměstí, sedla jsem si tam s ní, že se teda do toho mrknu, přečetla si že Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání... A byla jsem ztracená.... :D

Jak už jsem naznačila, myslím si, že čtení je pro děti pořád dost důležité. I když v dnešní době se to tak docela nezdá, obklopuje nás tolik moderních vymožeností, až to vypadá, že čtení je přežitek. My ale přece moc dobře víme, že to tak není. Můžu tady mentorsky vykládat, jak čtení rozvíjí fantazii a slovní zásobu, kultivuje intelekt... ale tohle děti asi moc nezajímá, co? Důležité je, aby pochopily, že čtení není mučení. Že je to zábava, že některé příběhy můžou být neuvěřitelně napínavé, že by člověk snědl i svoje ponožky, jen aby mohl vědět, co bude na další stránce... A je lepší, když tohle uvidí i u rodičů. Neříkám, že není možné, aby si k tomu nedošel člověk sám, ale pokud jste ke čtení vedeni odmalička, nepřijdete o žádnou z těch báječných knih, no ne? Možná je to tím, že já sama si to jinak nedovedu představit, knížky byly zkrátka odjakživa součástí mého života. Nepamatuju si, že bych z dětství nebo i z pozdějšího období měla nějakou knihu, která by mě "donutila" začít opravdu číst. Asi proto, že to u mě bylo pozvolné. Četla jsem a stále víc a víc... Někdy si říkám, jaké je to škoda, že člověk za život nemůže přečíst všechny knihy, které by chtěl...

photos from weheartit.com