Hostující review: CHVÍLE PŘED KONCEM

Lauren Oliverová

CHVÍLE PŘED KONCEM

Anotace z GR:

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?

Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života.

Místo toho se ukáže, že je to den poslední.

A pak dostane druhou šanci. Tedy, sedm šancí. Prožívá svůj poslední den celý další neuvěřitelný týden, pochopí, co se vlastně stalo – a objeví skutečnou hodnotu věcí okolo sebe, hodnotu, kterou málem nestihla uvidět.

Moje milá drahá Melori se s vámi chce podělit o svoje dojmy z téhle knihy... Já sama jsem na ni fakt dost zvědavá... Tahle knížka pro mě byla příjemným překvapením, nic moc jsem od ní nečekala, spíš jsem se bála, že mě zklame, protože recenze na GR i jinde byly takové pochvalné. Ale ona si je zaslouží, ne, není to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla, ale rozhodně se řadí ke knihám, které ve mně zanechaly svou stopu. Samantha je hrdinka pouze ve smyslu literárním, jinak je to obyčejná holka jako kterákoliv z nás a ani ji nenapadne, že by její život mohl najednou skončit, má spoustu chyb, někdy se chová jako mrcha, rodiče jí lezou na nervy a bojí se, aby v sukni neměla moc plochý zadek (no ehm, takovéhle starosti některé z nás tedy rozhodně nemají :), ale dost vtipkování, tahle knížka je na to moc smutná). Ale v ten osudný pátek zemře (a nekřičte na mě, to není spoiler, to všichni víte, z anotace i z prologu knihy). Dostane však šanci prožít to všechno znovu a pochopit některé věci. Co to znamená mít rád, jak ovlivňujeme životy lidí kolem nás, co je opravdu důležité a co naopak nestojí za to, aby se člověk přemáhal, přetvařoval a nebyl sám sebou.

A pokud si teď říkáte, že to už tady bylo, že to je moc okaté a poučné, tak máte samozřejmě svým způsobem pravdu, ale musím tu vzdát hold Lauren Oliverové, že její psaní je super kvalitní a že vám při čtení bude běhat mráz po zádech, vzbudí ve vás emoce – vztek, smutek, radost, a že vás donutí se nad životem a smrtí znovu zamyslet. Ano, všechno tu už bylo, i časová smyčka a otázka možnosti změnit běh událostí, ale jak říkám, stojí za to si to přečíst, protože sice „nihil novi sub sole“ už nejspíš tak od Aristotela nebo spíš Gilgaméše, ale každá kniha, která se snaží otevřít lidem oči, jak si máme vážit toho, co máme, je cenná. Navíc je tu ještě důležitý moment, že Sam je ta oblíbená, žádná outsiderka nebo ošklivé káčátko nebo jiné podobné klišé tak časté v YA románech, čtenář to tady vidí z té druhé strany, vidí tu syrovou krutost, tu drsnost školních pravidel, ale vidí to z pohledu těch, co je tvoří, a nemůže společně se Sam nemyslet na to, proč to tak je? Proč se k sobě někdy chováme tak hrozně, proč máme pocit, že kdybychom projevili soucit nebo pochopení, tak bychom byli něco míň?

Na závěr musím ještě upřímně přiznat, že jsem u téhle knížky brečela, ne proto, že Sam umřela, to je smutné, ale vlastně to víte, očekáváte, jste připravení, ale brečela jsem vlastně dojetím, když se Sam loučila se svou mladší sestrou, když myslela na to, kolik by jí toho chtěla říct a nebude mít šanci, to mě prostě dostalo, takže takové malé doporučení – nečtěte to na veřejných místech nebo si o vás budou myslet, že jste se zbláznili, jako si to mysleli nejspíš o mně v jedné nejmenované kavárně na Floře. Takže konec zvonec mému emotivnímu výlevu, knize dávám 4 hvězdičky, přeci jen tu bylo pár nedomyšlených záležitostí a nedovysvětleností na to, že ta knížka má 470 stran, a naopak některé pasáže mi připadaly nadbytečné (například celý příběh s panem Daimlerem mi připadal, že nepřidává k obrazu Sam a jejímu vývoji nic zvláštního), ale je určitě dobře, že knížka vyjde i v českém překladu (s naprosto nádhernou fotkou na obálce), protože má rozhodně co říct.