Proč je z Duffa Otka aneb jak se to má s názvy knih

Pokud nerozumíte mému nadpisu, slibuju, že se vám ho v následujících řádcích pokusím vysvětlit. Budu ale počítat, že když už jste sem zabloudili, tušíte, že existuje knížka, která se v originále jmenuje The DUFF. A v češtině ji v CooBoo vydáme jako OTKU. Důvod, proč jsem si do článku o názvech knih vybrala zrovna tuhle knížku, je jasný. Překlad vyvolal v posledních pár dnech spoustu emocí, se kterými jsem já osobně vlastně docela počítala. DUFF je totiž zkratka designated ugly fat friend, a ať se vám líbí sebevíc, v českém textu určeném pro české čtenáře zkrátka nemůže takhle fungovat... jen si to představte:

Víš, tvoje kámošky jsou k nakousnutí. A ty, zlato, seš jejich Otka.“ 
„Je to vůbec slovo?“ 
„Ošklivá. Tlustá. Kamarádka,“ objasnil. „Bez urážky, v tomhle případě to seš ty.“

Jak by to vypadalo, kdyby tam zůstal DUFF? Muselo by se to nějak dovysvětlit? Že by tam bylo třeba: DUFF, což je zkratka anglických slov designated ugly fat friend, což v češtině znamená... moment, proč v češtině, když jsme v Americe? To sem nějak nepatří... blá blá blá. No uznejte sami, že to není zrovna elegantní řešení. Otka se mi naproti tomu moc líbí, včetně rozkošné zdrobněliny Otička. To se na mě nezlobte, ale kam se hrabe Duffy! Vždyť to vám česky nic neřekne, nic to neznamená a vůbec z toho není cítit to maličké pohrdání, které v sobě má mít. A když už nějaká knížka vyjde česky, má být pro své čtenáře co nejpřístupnější v jejich mateřském jazyce. Vím, že vám v některých případech přijde, že by bylo lepší nechat originální název, ale vězte, že to by byla prachsprostá pohodlnost, to by se redaktor ani překladatel moc nepředřeli, když je to složitější, nechme to, jak to je v originále... Co kdybychom nechali v originále i ten vnitřek, to taky není jednoduchý přeložit, žejo. Ačkoliv, moment, proč to pak vydávat česky, když to vlastně česky nebude? A taky je potřeba si uvědomit, že vy sice znáte originál, ale čtenářů, co ho neznají, je mnohem více. A to jsou ti, kteří po knížce s anglickým názvem spíš nesáhnou. Ale to zabíhám moc k překladům, o kterých vlastně mluvit nechci (třeba někdy příště). Chtěla bych vám spíš popsat, jak je někdy zábavné, napínavé a těžké přijít na ten pravý název knihy. Ono to totiž vůbec není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. 

Obzvlášť některé knihy vám zavaří, jeden z posledních kubulínských případů je Divotání, což je druhý díl alenkovského Šepotání. Pamatuju si, že když jsme se tuhle sérii rozhodli vydat, Šepotání coby název mě napadlo docela brzo a rychle a měla jsem z toho radost. Pak jsem měla ještě větší radost, protože jsem vymyslela názvy i druhého a třetího dílu, které jsem si pečlivě zaznamenala na papírek... který se samozřejmě ztratil. Takže jsme v redakci dali hlavy dohromady a výsledkem je Divotání (mady by Bára), které mi přijde tak pěkně ulítlé, že by se muselo líbit i Carrrollovi. Sranda je, že netušíme, co provedeme s třetím dílem, protože Ensnared? Seriously? Jako že třeba Polapení? Ehm. Ale to je ještě daleko, tak si s tím budu lámat hlavu později.

Vymýšlet názvy někdy může být i legrace. Právě u zmiňovaného Divotání jsme už nevěděli kudy kam, tak jsme v redakci na tomhle webu hledali rýmy na Šepotání. Zkuste si to, je to fakt zábava. Mimochodem, jeden z výsledků bylo třeba taky slovo Pokračování, což byl dlouho můj osobní favorit, ale ostatní mi to vymluvili, že prý se to asi nehodí nebo co. Škoda, ne? Občas je taky potřeba vymyslet pracovní název dřív, než vlastně pořádně tušíte, o čem knížka bude. Většinou pro interní účely, aby se vyplnil do tabulky a vy jste mohli s něčím pracovat. Jistý nejmenovaný redaktor jistou knihu pracovně pojmenoval Správné rozhodnutí, protože se zkrátka nedokázal rozhodnout, jak ji kruci nazvat. A tohle mu přišlo tak nějak... správné. Až tak správné, že se to nakonec ukázalo opravdu nejsprávnější a knížce tenhle název zůstal.

Další výzva, když děláte knížky young adult a chcete je česky pojmenovat, jsou ta věčná přídavná jména. Máme Nadpozemskou, Nevítané, Označenou, Vyvolenou a bůhví jakou ještě... I proto se Shatter Me česky jmenuje Jsem roztříštěná. To jsem tam mělo doslova roztříštit nekonečnou řadu podobných, či dokonce stejných názvů. A proto jsme taky teď řešili, jak pojmenujeme nového Westerfelda. V originále je to Afterworlds, ale knížka s názvem Zásvětí už bohužel existuje a je to young adult, takže to nešlo. Překladatelka navrhovala Podsvětí, ale to se mi moc nelíbilo. Nakonec to bude Mezi dvěma světy. A víte, jak to vzniklo? Za tímhle názvem se skrývá jeden moc pěkně lišácký fun fact, o který se s vámi na závěr musím podělit. Přemýšlela jsem o variaci na druhé světy nebo jiné světy či něco podobného. A pro jistotu jsem si to zkoušela hledat na Kosmasu, jestli náhodou už něco takhle pojmenovaného a se stejnou tematikou neexistuje, abychom nebyli zase tam, kde jsme začali. No a vyskočila na mě tahle kniha... Takže pan Škvorecký, jehož knížky mám strašně moc ráda, nám nevědomky trochu propůjčil název pro westerfeldovskou duchařinu, moc doufám, že by mu to nevadilo :)

P. S.: Další blog bude o obálkách!

Follow my blog with Bloglovin