Hlavní hrdinky... k nesnesení?

Taky vás tak v knihách vytáčí hlavní hrdinky? Někdy mám pocit, že to je jako ve filmu, kdy oběť utíká vždycky nahoru po schodech nebo do temných koutů, aby ji vrah/násilník/zákeřný ufoun mohl dohonit a vyřídit… Tohle téma mě napadlo, když jsem dočetla už druhou knihu od Sarah Dessenové, která bude brzo vycházet v češtině. Knížky téhle autorky jsou maličko jak přes kopírák. Což může být na závadu, ale ne v tom případě, že se vám to líbí, protože pak víte, co přesně dostanete. A Dessenová psát umí, takže je jistota, že dostanete celkem prima počtení. Už Ukolébavka mi taková přišla. A jak se můžete dočíst v mojí recenzi, už tehdy mi hlavní hrdinka Remy lezla na nervy. Nechápala jsem její postoj ledové královny, pragmatičnost a potřebu mít všechno nalinkované… ale to bude možná tím, že jsem založením spíš chaot :)

Teresinha pohroužená do Poslouchej :)

V případě knihy Poslouchej to bylo něco trošku jiného. Hlavní hrdinka tam řeší docela jiné starosti a ve světle toho mi Remyiny problémy připadají malicherné. Annabel z Poslouchej je totiž na první pohled holka, která má úplně všechno, co si jen můžete přát, takový malý teenage dream… ale moudrý čtenář hned zkraje pochopí, že tu něco nehraje. Nebudu vám tu samozřejmě psát, o co jde, protože bych vás připravila o velký zážitek z knížky. Spíš se pokusím jen dumat nad tím, jak ta holka reagovala. Stalo se jí totiž něco vážně ošklivého. A ona si to nechala pro sebe. Navíc podle mě reagovala s tak neskutečně bohorovným klidem, že tomu vážně nerozumím… Ta knížka má docela velký přesah a vážné téma, které mě donutilo přemýšlet, jak bych se v dané situaci chovala já. Měla bych potřebu to vykřičet do světa? Řešila bych to? Nebo bych to přesně jako Annabel zašlapala do svojí duše co nejhlouběji, abych nakonec zjistila, že to stejně nejde, že tak se to nedá vymazat... Jak vnímáte vy takový ten pocit bezpráví v knížkách, kdy víte, že hlavní hrdinka dělá pitomost a nemůžete skočit mezi písmenka a omlátit jí o hlavu, jak je blbá? Přečtěte Poslouchej si a dejte vědět, co si o tom myslíte třeba v tomhle konkrétním případě :) Knížka s podobným problémem, která určitě stojí za to a na můj vkus se o ní ví hrozitánsky málo, je třeba Tohle jsem udělal. Škoda že nemůžu být konkrétnější, ale věřte, že to fakt nejde, chcete-li vědět víc, musíte číst :)

Problém s hrdinkami a hrdiny je ale skoro napříč všemi knihami. Marně dumám, zda jsem v poslední době četla nějakou, kde bych si říkala, že s veškerým jednáním hlavní postavy souhlasím… nejblíž je tomu snad Amy z Lodi mezi hvězdami, na které je mi sympatické, že má Syna tak pěkně na háku, protože má opravdu jiné starosti, než se zabývat milostným tokáním. Rozmrznout o padesát let dřív uprostřed neznámého prostředí vesmírné lodi asi fakt není žádná sranda. Moc jsem rozuměla Emmě z knihy Jeden den. Byla takový ten prototyp intelektuálky, trochu obyčejné, ale vlastně hrozně zajímavé, a měla jasný světonázor, který jí lze jen závidět. Ta je pro mě typem hrdinky, do které se všechny promítáme a chceme být takové… Když budu naopak sestavovat hitparádu hrdinek, které mě vytáčely natolik, že jsem skoro byla schopná třísknout s knížkou o zeď, tak ji asi povede Bella ze Stmívání. Já vím, že je to asi klišé a nechci se zařadit mezi ty, co Stmívání jenom kritizují. Určitě má i své dobré stránky a rozhodně je to kniha, která cosi rozvířila, a už jen díky tomu stojí za pozornost. Ale Bella? No uznejte sami... to, že se do Edwarda zblázní na první pohled, je ještě to nejmenší. Ale jinak je to ta nejukňouranější nejblbější holka, o které jsem kdy přečetla tolik stránek...

Co vy? Máte nějaké oblíbené hrdinky/hrdiny, se kterými výhradně a ve všem souhlasíte? Nebo vás jenom vytáčejí? A to, že vás vytáčejí, vás odrazuje od čtení, nebo naopak motivuje a provokuje? A kde je ta hranice? A na co bych se tak ještě zeptala…? Zdá se, že mám z článku takovou malou anketu :)