Můj blog už je batole

Přesně tak! Dnes slavím druhý rok svého blogování. Zdržela jsem se psaní článku o Světě knihy, když jich kolem poletovalo tolik, ale tohle už si neodpustím. Prostě chci, abyste mi popřáli prima blogonarozeniny :)) Upřímně, nevěřila bych, že to tak dlouho vydržím. A je pravda, že pár blogovacích krizí přišlo, ale myslím, že teď jsem si to nastavila sama pro sebe tak, aby mi to vyhovovalo. Když budu mít co říct a budu chtít, budu psát. Když ne, tak ne. Takže s pravidelností se na o mundo da Teresinha už asi jen tak nepotkáte… Loni jsem si dávala předsevzetí, letos to dělat nebudu. Pro jistotu, čerti vědí…

Za ty dva roky jsem se toho v blogosféře spoustu naučila, potkala jsem (ať už virtuálně nebo naživo) spoustu nových zajímavých lidí, načerpala inspiraci, přečetla kopec knih a pár jsem jich i nedočetla. Účastnila jsem se blogerských projektů a dvou srazů, zapojovala se do diskusí (občas plamenných, ale víte co? Keep calm and blog on ;)), pokoušela se o meme, dvakrát jsem změnila blogerský design (tenhle asi dlouho vydrží, líbí?), přeložila pár knížek, objevila Twitter a Instagram, spamovala na Goodreads, pracovala jsem, flákala se, psala bláboly i články co mají hlavu a patu… Tak snad mi to ještě pár let vydrží :) Díky že mě čtete!

A abyste mě měli ještě radši, daruju jednomu z vás na oslavu knihu. Vybírat můžete z produkce CooBoo nebo Plusu. Podmínky v zásadě žádné, stačí jen naklikat něco dole do rozdávacího vrtulníku... Máte na to týden!

PS: Co myslíte, je správně blogaversary nebo blogoversary? Jsem z toho krapet zmatená...

a Rafflecopter giveaway

Co nového v jedné vyšehradské kanceláři?

... Aneb abyste taky viděli, že pracuju :) Co je nového v CooBoo? V úterý jsme vám ukázali obálku Rekviem, ze které mám já osobně moc velkou radost. Myslím, že se fakt povedla, jak modelka, tak fotka i finální zpracování. A bude zase krásně metalická jako předchozí díly, tentokrát stříbrná. Příběh samotný už jsem mezitím stihla docela vstřebat. Uzavřít další trilogii byl zvláštní pocit. Když jsme je začínali vydávat, měla jsem dojem, že tomu snad nikdy nebude konec. Delirium patřilo k mým oblíbenějším dystopiím, pracovalo se mi na ní vážně dobře. Bavil mě autorčin styl, včetně popisů, které mnohým lezou na nervy. Rekviem má zase vyprávění z dvou úhlů pohledu – tentokrát nás příběhem provází střídavě Lena a Hana. A jak už jsem někde psala, Haniny pasáže mi přišly zajímavější. Především proto, že ona moc neví, co se sebou. Je vyléčená, a přesto pořád něco cítí. A netuší, jak s tím naložit. Spousta věcí jí nepřijde správná, ale pořád trochu dlí v té své navoněné bublině. Leniny kapitoly naproti tomu byly z Divočiny a o bojování a to už mě nějak moc nebralo. O tom bylo celé Pandemonium. A konec? Moje první reakce byla zklamání, ale teď, když o tom tak z odstupu a po druhém čtení přemýšlím... vlastně je to správně a odpovídá to stylu Lauren Oliverové. Takže se snad máte na co těšit!

Teď se chystám číst překlad Unravel Me a netrpělivě čekám na mail od grafika, který by mi měl tenhle či příští týden poslat první návrhy naší obálky. Taky se raduju z našich několika posledních knížek. Hlavně z Loly a kluka od vedle. Ta k nám do kanceláře dorazila včera a vážně mě potěšila. Vím, že někteří z vás nejsou naší obálkou nadšeni, ale já si za ní docela stojím. Vážně mi hlavní hrdinka přišla tak jedinečná a autentická (někdy až moc), že by byla škoda, kdyby si ji čtenáři na obálce spojovali s nějakou konkrétní holkou. Ať je pro každého z vás Lola jiná, tak by to ona sama měla nejradši, nemyslíte? Navíc je tak krásně sluníčkově žlutá, že to určitě bude prima letní čtení. Sice mě nenadchla tolik, jako Polibek pro Annu, ale snad se vám bude líbit. A nesmím zapomenout na Ptačí zpěv, kouzelnou dystopii! Moji recenzi na něj si můžete přečíst na stránkách Neoluxoru.

Dnes vás ale chci hlavně pozvat na Svět knihy, který začíná už zítra. Určitě to všichni víte a spousta z vás se tam chystá. Tak budu ráda, když zajdete na náš stánek! Mám tuhle knižní a knihomolskou událost moc ráda. Je sice vyčerpávající a většinou trpíme na výstavišti neuvěřitelným vedrem (což se nám letos možná vyhne, ač tomu pořád nevěřím :)), ale za tu možnost vidět tolik knih a knižních nadšenců pod jednou střechou to stojí! Pokud budete mít cestu, zastavte se třeba v pátek ve čtyři blogerské povídání, kde budu já, Kath, Willinda a celé to bude moderovat Daniel Dočekal, tak nás přijďte podpořit!

Téma zní: BLOGEŘI SPISOVATELI, SPISOVATELÉ BLOGERY 

Pevný scénář není dán, zkrátka budeme mluvit hlavně o knižních blozích, o spolupráci s nakladateli, o tom, jak psát dobrý, lepší a nejlepší blog... Sama se na to těším, co všechno nového zajímavého se dozvím. A doufám, že se tam ze spoustou z vás potkám! 

Přijdete? Tady je i oficiální facebooková událost. 
Kdybyste se chtěli přidat, budu moc ráda...

Román nad mraky versus pohyblivé obrázky

Aneb kniha nebo film? A proč vůbec? Grandhotel jsem vlastně ani číst nechtěla. Ano, mám Rudiše ráda a líbí se mi jeho smysl pro specifickou "stylizaci" nebo pózu, říkejte si tomu, jak chcete :) Ale v tomhle případě už jsem viděla film, tudíž jsem měla dojem, že příběh znám. Tak proč ho číst, když je spousta jiných, zatím neobjevených? Taková hloupost! Grandhotel není Grandhotel. Film není kniha a naopak. Příběh, který se skrývá v téhle útlé knížce, je docela jiný. Film se mi líbil, ale přeci jen mezi písmenky toho vždycky najdete víc a najednou toho Fleischmana člověk mnohem líp chápe. Pořád je to mimoň, ale už ne tak očividný jako ten z obrazovky (či filmového plátna).

Román nad mraky, jak je Grandhotel pojmenován už v anotaci a na obálce, je hlavně o Fleischmanovi. Mnohem víc, než film... Vím, že bych neměla porovnávat. Film je pouze adaptace, ale zkrátka si nějak nemůžu pomoct. Moje srovnání spočívá jen v té odlišnosti, co mě bavila. Knížka nehraje tolik na vizuální stránku Liberce možná i proto, že to vlastně nejde. A hlavní postavou tu je opravdu Fleischman, ne město samo. Respektive hotel na jeho vršku. Dozvíte se mnohem víc o jeho šílené obsesi, chápete, proč je pro něj těžké opustit město, a najednou to není jen ten týpek v tesilkách. Mám ráda Rudišovy divné charaktery, pravda, on asi normálního hrdinu napsat neumí, ale Fleischman je zkrátka strašně fajn pošuk. Baví mě, jak mluví, myslí, dýchá, kouká na mraky, všechno… Drama s rodičemi je naznačené i ve filmu, ale tam je také spousta věcí podle mého názoru zbytečně vygradovaných. Aby to bylo strhující. Když si přečtete knihu, pochopíte, že Fleischman poutající se k sedadlu tramvaje, co jezdí mezi Libercem a Jabloncem, je prostě zbytečná frajeřinka na efekt. Stejně jako návštěva televizní rosničky. Pokud se nepletu, Rudiš se podílel i na scénáři k filmu, takže asi ví, proč se pro tyhle scény rozhodl. Mně přijdou vzhledem ke knize zbytečné a vlastně trochu prázdné. Ale film je zkrátka jiné médium.

A možná proto by člověk neměl srovnávat... což mě trochu velkým obloukem vrací k tomu, o čem jsem chtěla dnes psát. Film versus kniha. Jaké máte zkušenosti? Já jsem většinou nespokojená s jedním nebo druhým. A většinou vede kniha, protože do těch obrázků toho tolik nenacpete... mám ráda zajímavé vizuální pojetí a to se u Grandhotelu určitě podařilo. Spousta toho ale chybí. Lze vůbec udělat adaptaci knihy tak, aby byla věrná? Je to záhodné? Nebo je právě lepší, když se film zbytečně nedrží předlohy, nelpí na ní, a tudíž ho ani nic nesvazuje? Mám dojem, že se nedovedu objektivně rozhodnout. Když o tom tak přemýšlím, neviděla jsem moc filmů podle knižní předlohy. Z nedávné doby si vzpomínám na Ten, kdo stojí v koutě nebo Pokání, ale ani v jednom případě jsem nečetla knihu, byť se na to chystám. Vím, že se mi nelíbilo zpracování Nesnesitelné lehkosti bytí, ale s tím nesouhlasil ani autor sám, tak o tom snad netřeba diskutovat :) Naproti tomu zpracování Pána prstenů mi přijde povedené, byť přežít čtyřhodinové verze speciálních edicí je docela fuška... Samozřejmě jsem moc zvědavá na Rudou jako rubín, z čistě profesního hlediska ;) A coby správný potterofanatik jsem se rozčilovala u každého z osmi filmů, protože tam byly věci zkrátka jinak. Ale není to právě dobře? 

Jak to máte vy? 

Líbí se vám filmová zpracování vašich oblíbených knižních příběhů?

K čemu vám je, když najdete chybu ve hvězdách?

John Green. Momentální ikona dobré young adult literatury. Zakopáváte o něj všude. Ale jako opravdu všude. Ještě než jeho první knížka vyšla česky, narážela jsem na tu modrobílou obálku na každém druhém blogu a ve všech koutech Goodreads.com. Aby ne. Jeho The Fault in Our Stars vyhrálo kdejakou cenu, včetně té goodreadsovské. A moje profesní i čtenářská zvědavost mi zkrátka nedala. Musela jsem si to přečíst. Musela jsem zjistit, co je na tom tak dobrého... Nebyl to snad právě John Green, kdo rozdmýchal momentální touhu po contemporary young adult, po současných knížkách, kde na vás na třetí stránce nevyskočí upír? Jestli jo, bůh žehnej tomu muži! Už jsem měla všech těch paranormálních příběhů maličko plné zuby. Byl čas na změnu. 

Na druhou stranu je otázka, jakou vlnu takovéhle knížky vyvolávají. Najednou je všude plno knih o mladých, kteří umírají na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou nemoc a hrdinně se s tím vyrovnávají. Případně pak příběhy o obsedantně kompulzivních poruchách, rodičích, sourozencích či kamarádech s depresemi, bipolární poruchou nebo zkrátka o lidech, kteří mají kupu problémů sami se sebou. A hrdinně se s tím vyrovnávají. Agenti je nabízejí nakladatelstvím s tím že je to "něco jako John Green", případně dokonce s dovětkem "doporučuje John Green". Hledáte další chybu ve hvězdách aka Hvězdy vám nepřály? Přečtěte si tohle! Sama jich pár ve čtečce mám, ale dumám, zda se do nich vůbec pouštět. Některé už jsem četla a stály za houby, jiné jsou naopak silné příběhy, až je člověku líto, že je třeba z nich dělat přívěšky jiných, už úspěšných. Stojí to za to? Chce někdo napodobeniny? Asi ano, jinak by se kolem každého podobného fenoménu tohle nestrhlo. Čtenáři zkrátka podvědomě touží po podobných příbězích, které se jim už jednou líbily. Vlastně všichni chceme prožívat stále stejné knižní emoce. Je to tak bezpečnější.

A jaké vůbec jsou Hvězdy nám nepřály čtení? Měla jsem e-book, částečně i proto, že mě nebaví česká obálka. Rozumím pohnutkám nakladatele, originál byl asi drahý nebo ji zkrátka z nějakého důvodu nešlo převzít... ale v tomhle případě se ta náhražka podle mě moc nepovedla. A obsah? Bohužel jsem asi na knihu byla až moc natěšená, protože jsem zkrátka tak nějak čekala víc. Ani nevím proč. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Ale ví, jak to zaobalit, aby mu to čtenář uvěřil. Ovšem některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde. Na druhou stranu je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Zhltla jsem ji během pár dní, ačkoli je pravda, že byly dost cestovní, a co má člověk v tom letadle jiného dělat než číst... Ale je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

A teď dumám, zda si od Greena přečíst něco dalšího... 

Co vy, četli jste? Třeba Aljašku? Doporučili byste?

Únorové čtení... a aby vám nic NEUNIKLO!

Leden se s únorem sešel a je tu březen. Já držím slib a mám tu pro vás další sumarizační článek. Co jsem přečetla a nepřečetla v únoru?

První únorová dočtená knížka byla OTÁZKA ZA DESET. Příběh, ke kterému jsem si musela najít cestu. Ze začátku mi styl vyprávění vůbec nesedl a asi jsem po Jednom dni čekala něco trochu jiného. Tohle mi po prvních pár stranách přišlo takové upachtěné, otlemené a maličko i pitomé. Pak jsem si ale uvědomila, že nečtu druhý díl série (jo, člověk z těch všech YA občas zblbne… :)) a že tohle je docela jiný příběh. A že k němu vlastně ta upachtěnost patří, aby fungoval, jak má. Jak postupoval, líbil se mi čím dál víc, protože Nicholls jde do hloubky malými krůčky. Postavy a osudy, které se zprvu můžou zdát plytké, umí rozvinout do zajímavých charakterů. Tahle knížka je moc fajn retro o osmdesátých letech v Británii a o tom, jaké to je být v kůži studenta, který se potřebuje vyrovnat hlavně sám se sebou, je trošku loser, a proto vám zkrátka musí být sympatický.

CO SE ZTRATILO. To není filozofická otázka nad obsahem mého blogu... Co se ztratilo je hrozně milá knížka, která mě moc příjemně překvapila. Má několik časových a dějových linek a všechno se točí kolem jednoho britského nákupního centra. Zachycuje jeho mikrosvět a osudy lidí, kteří jím procházejí, ať už coby zákazníci, zaměstnanci obchodů, členové ochranky… na každého má nějaký vliv a zanechalo stopu. Dobrou nebo špatnou. Autorka staví příběhy, které nakonec proplétá, všechno se vším souvisí. A je to takové opravdové. Celou knihu drží pohromadě dětská hrdinka, jež je tou, co se ztratí. Ovšem název se dá vykládat v mnoha jiných rovinách. Trochu symbolicky. Ale na to přijdete sami, jestli se vám bude chtít číst ;) Kniha Zlín vydala autorce ještě jednu knížku, na kterou se určitě brzo hodlám podívat. 

A něco na závěr. Co už sice nepatří do února, ale zato je to tak aktuální, že to tu prostě musím zmínit. A TAK MI UNIKAJÍ. Kdo? Co? Nevíte? Neslyšeli jste? To není možné! E-novela Beth Revisové. Po částech začíná vycházet už zítra na pěti vybraných blozích! Chcete vědět víc? Mám velikou radost, že se nám podařilo tuhle blogtour uspořádat podobně, jak to udělala autorka sama v Americe. Snad se nám to i podaří a všechno bude klapat, jak má. A co si myslím o textu samotném?Absolutní must-read pro všechny fanoušky téhle vesmírné trilogie. Beth Revisová se zase trošku přiblížila stylu prvního dílu, který se mi líbil nejvíc. Je to chytré, střízlivé, zajímavé... a donutí vás to se na některé postavy podívat z trošku jiného úhlu. Negativní najednou nejsou černobílí a ti, co byli šedí a nijací, se  pěkně vybarvují... Nahlédněte za hlavní linku příběhu Amy a Syna! Fakt to stojí za to.

A to je za únor vlastně všechno. Žádná sláva, ale březen bude mnohem lepší, to vím už teď. Je to ostatně měsíc knihy! Tak se mějte fajn a ovci zdar! ;)

Můj leden: Prázdné místo ve Všech barvách Země a Was She Pretty?

Můj blog zase zřetelně strádá, mrzí mě to, ale nějak mi dělá potíže si najít čas... proto se odteď pokusím svoje písmenka zase modifikovat. A dám si předsevzetí (další) - aspoň jeden článek do měsíce. Sumarizační.  Maličko poskládaný z Goodreads. To by šlo. Takže jaký byl můj leden 2013?

První knížka, kterou jsem letos dočetla, byla ALCHYMIE VĚČNOSTI. Líbilo se mi to i na druhé čtení v překladu. Je to taková fajn jednohubka, prima alternativa ke všem těm dlouhatánským rozkecaným knihám. Tady je na příběh poměrně málo prostoru, přesto se toho dost děje. Už při prvním čtení mi to připomnělo The Lying Game, tím motivem hlavní hrdinky, která musí předstírat, že je někdo jiný... jen tentokrát s přídechem Alchymie. A konec je pořádně vypečenej, takže jsem zvědavá, jak to bude dál :) Knížka už je na světě a musím říct, že mám docela radost, jak se nakonec vyvedla. Měli jsme trochu trable s obálkou, protože původní nakladatel si u druhého dílu zase usmyslel vyrobit novou... jestli nemáte možnost se kochat sami nebo v knihkupectví, kochejte se tady. 

Druhá moje lednová kniha byla taky pracovní. VŠECHNY BARVY ZEMĚ. Vyvrcholení vesmírné trilogie. Pořád se mi nechce věřit, jakým fofrem to po sobě vychází... A závěr je to podle mého povedený. Beth Revisová se s tím vskutku nepáře, poslední díl je pořádně strhující čtení a chvilku jsem uvažovala i o pěti hvězdičkách... pak se ale všechno vystříbřilo, odhalila se tajemství a já mohla posledních dvacet třicet stránek s čistou hlavou přemýšlet. A ačkoli jsou Milion sluncí i Všechny barvy Země skvělé knihy, v mnohém podle mě zaostávají za Lodí mezi hvězdami. A vlastně to ani není jejich vina. První díl měl být samotný a jedinečný. Další dva jsou zkrátka trochu přídavek, a proto úplně jiné. Pokud se vám líbilo Milion sluncí, budete ze Všech barev Země nadšení a číst budete se zatajeným dechem, protože je to vážně docela mazec. Asi nemůžu napsat víc, protože se bojím, že mi uklouzne nějaký spoiler a to bych fakt nerada. Nicméně těšte se, stojí to za to! A budu se opakovat, ale mám velkou radost z české obálky. Naživo vám ji zatím neukážu, ale dočkáte se brzo.

Do třetice konečně "osobní" čtení. V lednu jsem taky dočetla jednu pořádnou bichlici. THE CASUAL VACANCY od J. K. Rowlingové. Slovo bichle tentokrát vůbec není nadsazené, knížka má pořádně vypečených pět set stran... Během čtení jsem na příběh samotný tolikrát změnila názor, až mě to překvapuje. Moje hodnocení je tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, spíš se ale kloním ke čtyřem. Nakonec si myslím, že je to vlastně celkem prima kniha, jen by jí prospělo trošku proškrtat. Rowlingová bezesporu těží ze svého vypravěčského umu, ale občas tíhne k přílišné rozvleklosti a obšírnosti. Zorientovat se v postavách mi trvalo minimálně prvních sto stran... pak mě to začalo bavit a to maloměstské panoptikum najednou trošku dávalo smysl. Přesto si myslím, že příběhů, odboček a lidských osudů je tam na jednu knihu trochu moc. Rowlingové se podařilo vystihnout atmosféru žabomyších válek o moc a posty, obyčejnou nenávist a závist, klepy a pokroucené vztahy, jejichž kořeny sahají až bůhvíkam... v některé z recenzí jsem si přečetla, že hlavní hrdinkou celé knihy je Krystal. Já si to nemyslím. Nebo ne tak úplně. Krystal je určitě postavou, která na sebe strhne pozornost už z podstaty, možná malinko prvoplánově zkrátka tím, jaký jí autorka napsala život. Mojí hlavní hrdinkou a postavou je ale Sukhwinder Jawanda. Nenápadná holka, co má spoustu problémů sama se sebou. Holka, která vlastně nikoho nezajímá. Proplouvá knihou, ani si jí nevšimnete. Jako naprosto příznakové vnímám, že jsem si ji dlouhou dobu pletla s její matkou Parminder, ačkoli je to možná těmi indickými jmény... až na konci celé knihy mi přišlo, že vyjde najevo, jak je vlastně zajímavá. Takže pokud jste se ještě nezačetli, ale chystáte se, všimněte si jí dřív než já, zaslouží si to :) A český překlad bude už brzo!

Na závěr jedna chuťovka. WAS SHE PRETTY? Geniální ve své jednoduchosti a stručnosti. Vzhledem k Rowlingové téměř pravý opak. Miniaturka, kterou slupnete za chvilku, ale stojí za to. Od Leanne Shapton už jsem četla Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise a byla jsem nadšená. Teď jsem taky, ale trochu jinak. Tahle knížečka je sbírkou minipříběhů, větiček a postřehů ze života a životů o tom, kdo všechno nás míjí a co všechno po sobě zanechává. Mozaika o tom, co ti před námi měli a my ne (tuhle větu jsem vážně neopsala, jen prostě dobře zní :)). Každý se mezi těmi pár písmeny musí najít. Krásně vypravená. Rozhodně doporučuju! Kniha Zlín by měla pouvažovat, zda ji taky nevydat...

A málem bych zapomněla! V lednu jsem přečetla taky ještě SHATTER ME. Knihu budící ve mně naprosto protichůdné pocity. Nemůžu tuhle knížku hodnotit. Vůbec nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Strašně mě rozčilovala. Zaujala mě. Způsob, jakým je psaná, je dost divný zvláštní. Na jednu stranu neotřelý, na druhou jsem se prvních sto stran obávala, že to takhle bude celou knihu. Formálně je to zajímavé, otázka je, jak to svědčí příběhu samotnému. Autorka se vyjadřuje úsporně, útržkovitě, podobně jako třeba Beth Revisová v Lodi mezi hvězdami, a přesto docela jinak. Celá kniha je vlastně poměrně intimním popisem pocitů a vjemů hlavní postavy. Jsou tam škrtané pasáže, přepisované myšlenky a úvahy, co je o strach vyslovit nahlas. Jestli máte takové příběhy rádi, těšte se, Shatter Me vás pohltí, sežere za živa a vyplivne na poslední stránce… Netuším, co si o té knížce myslím. Mimochodem, jste zvědaví na českou obálku? Sledujte v pátek blog CooBoo... možná se něco dozvíte!

A co vy a vaše čtení v lednu? Narazili jste na nějaké zajímavé příběhy?

Moje top 2012 a něco do nového roku...

...aneb prosinec rovná se žebříčkování!

 Tak jsem taky jeden sestavila. Tady máte knihy, které mě letos nejvíce zasáhly... shame on me, že je jich většina z práce - nicméně si do nového roku dávám předsevzetí číst si víc sama pro sebe! A k tomu slouží hned druhý žebříček, či spíše seznam toho, co si příští rok rozhodně musím a chci přečíst. Takže tady je mých top... 8 knih! Divné číslo, já vím, ale co...

Pushing the Limits

Tohle je čerstvý zážitek. A příběh, co mě zasáhl opravdu silně. Mám teď v kindlu jeho pokračování a přála bych si, abych na něj měla víc času. Na Goodreads jsem po dočtení napsala: Je to čtení, co vás strhne. A nemůže nechat chladnými. A dojme vás. A nebudete moci přestat, protože budete potřebovat vědět, jak to bude dál, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž není vůbec jisté, jestli to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Marina

Mám ráda Zafóna a jeho tajemné příběhy o Barceloně, ač jsou si vlastně všechny trochu podobné. Tohle je první autorova young adult kniha a pro čtenáře Zafóna určitě perfektní čtení, nezklame, dá vám všechno, co čekáte... genia loci, trochu napětí, trochu creepy děje, trochu nečekaného rozuzlení.

 

Drahokamy

Tahle trilogie sem prostě patří, protože to je takové moje dítě. A protože jsem strašně neobjektivní. A protože jsem s Gwendolyn vážně strávila celý rok, patřil jí dokonce i můj docela první kubulínský blog... Je možné, že už je to tak dávno? Teď po sobě dočítám překlad Zelené jako smaragd a pořád mě to baví a neleze mi to na nervy, a to je co říct! :)

 
Loď mezi hvězdami

Další docela velká srdcovka. Na Goodreads jsem hned po přečtení originálu napsala: To bylo dobré, dobré, dobré! Musím se asi pořádně vyspat na to, abych to strávila :D Ale musím říct, že mě Beth Revis dokázala překvapit. Některé věci byly sice předvídatelné, ale stejně, ten konec... tohle je rozhodně must read kniha! Byla jsem nadšená, bavil mě způsob, jakým autorka píše, úsečnost jazyka a propracování děje, postav, všeho. Tahle knížka měla být původně solitér a je to na ní docela znát. Včetně otevřeného konce, který vás nutí přemýšlet. Mrkněte na mou recenzi! Do letošní topky ji řadím hlavně proto, že překlad jsem četla až letos a bavil mě úplně stejně jako originál.

Delirium

Dystopie o lásce ve světě bez lásky (jo, na tenhle slogan jsem docela pyšná :)) Příběh, který mě dostal jednoduchým nápadem a perfektním provedením. Jak říkám na Goodreads: Moc se mi líbilo, jak Oliverová vystavěla tuhle společnost a jak jí to všechno funguje a zapadá do sebe a dává smysl. Jednu hvězdičku ubírám za na můj vkus přílišnou rozkecanost. Kdyby knížku někdo trošku proškrtal, jen by jí to prospělo a ubralo trochu té patetičnosti, která už mi po čtyřech stech stranách lezla na nervy.

Skleněný pokoj

Aneb taky konečně něco, co jsem nečetla do práce... Skvělý příběh ani ne tolik o architektuře jako spíš o lidech, o době, o proměnách. Strašně nadčasový. Fascinuje mě, že ho nenapsal Čech. Co jsem ho dočetla, moc se chci podívat do Brna do vily Tugendhat a zachytit v sobě aspoň část té atmosféry, co dovedl Simon Mawer v písmenech...

Page by Paige

Nejsem zrovna komiksový odborník, vůbec tomu nerozumím, ale tohle byl opravdu skvělý grafický román. Takhle nějak si představuju, že by měl vypadat. Ani komiks, ani román, perfektní jednoduše zamotaný příběh s nápadem, nádherné grafické zpracování, genius loci na každé stránce... moc moc moc mě to bavilo.

Spiegelkind

Německá dystopie. Divná kombinace, co? Ale tahle je fakt dobrá. Už kvůli jen kvůli obálce vás musí zaujmout... a přiští rok vyjde česky! Na Goodreads jsem napsala: Dystopie, co vlastně moc dystopií není. A nebo jo? Tenhle příběh se mi líbil právě proto, že byl maličko jiný a maličko opravdovější. Dovedu si takovou společnost představit. Možná v ní už trochu žijeme... společnost, kde je správné všechno, co nikterak nevybočuje z řady. Společnost "normálních", kteří jsou vlastně trochu nudní svou uniformitou, ale vládnou světu. Společnost, kde vás tetování a obarvené vlasy vás odsoudí mezi vyvrhele "freaky". Společnost, která považuje knížky za zbytečné fantazírování. Společnost plná cenzury. Fakt se mi to líbilo. Trochu zvlášní nepohádková variace na víly a otevřený konec, co láká k pokračování... tak jsem zvědavá!

A tohle jsem si předsevzala do roku 2013...

Bylo jedenáctého listopadu a Spodek dobíhal vlak. Do cesty se mu pletli lidé, ale on si dával pozor, aby se jich nedotýkal. Běžel po žlutém vlnitém okraji nástupiště a očima přilepenýma na lokomotivě přikazoval vlaku, aby počkal. Dveře už byly zavřené, ale když do nich kopl, otevřely se. To bylo znamení, nemohl si pomoct. Takhle začíná Spodek, knížka, co má vyjít v prvním čtvrtletí v češtině a já jsem na ni moc zvědavá. Otázka za deset je příběh, o kterém jsem mluvila už tady. Noční hlídka je na čekacím listě už od květnového veletrhu. Další Sarah Watersová, kterou ráda čtu. In One Person jednoduše proto, že John Irving. Hrábky drábky odpadky proto, jak je krásně vypravená a jak skvělé básničky jsou v ní poskládané. Něco od Scarlett Thomas, ideálně v originále, třeba Going Out. A jelikož se neubráním pracovnímu poli, tak aspoň tohle: Between Shades of Grey má taky vyjít česky, silný příběh, který se nemůžu dočkat, až si přečtu. Shades of Earth, závěrečný díl vesmírné trilogie, škoda že vám ještě nemůžu povědět, jak se bude jmenovat česky... a jaká bude obálka! Něco od Johna Greena, protože o něm slyším jen samou chválu. Třeba Looking for Alaska. A na závěr Spiegelriss, pokračování knihy Spiegelkind. Neměla jsem v úmyslu ji sem zařazovat, ale včera jsem zjistila, že už má obálku a líbí se mi líbí tak, že zažehla zvědavost...

Co vy, jaký je váš letošní žebříček a plány do nového roku?