O všem a o ničem na křídlech magického realismu

Proč ten trochu patetický titulek? Čtěte dál, dozvíte se víc...

Posledních pár měsíců se mi zase moc nedaří sepsat nějaký kloudný blogový článek. Článek, který by nebyl jen do počtu a jen proto, abych sem něco dala. Straší mě datum 8. srpna mého posledního příspěvku... a to mě nakonec dotlačilo k tomu, abych začala psát a blábolit a plkat, protože mám dojem, že vlastně nemám co říct. A přitom je toho tolik, co se teď děje! Čtu spoustu knížek, a až na konci tohohle článku mi došlo, o čem chci vlastně psát, co mě teď nejvíc baví. Takže to berte jako takovou malou sondu do mé blogerské duše :) Stal se ze mě chorobný nedočítač knih. Cuckoo´s Calling čtu už od léta, schází mi posledních asi sto stran a nějak nejsem schopná to dotáhnout. A přitom mě to baví! Navíc pořád netuším, kdo je vrah a je-li vlastně nějaký, takže jsem napnutá jak kšandy. Ale knížka je to veliká co do rozměru, v létě při válení na pláži to tak nevadilo (a přiznám se, že jsem jí trochu ublížila, kombinace soli a písku nedělá knížkám dobře, stydím se :)), ale do metra už to tak zábavné není.

Taky jsem rozečetla nového Irvinga. Na konci srpna. Nedočkavě jsem si pořídila e-knihu ještě před papírovým vydáním. A musím říct, že jsem trošku rozčarovaná. Ne že by mě ta knížka přímo nebavila, Irving je takový svojský, a proto mám jeho příběhy ráda, proto, že boří tabu a nebojí se zápletek a situací, z kterých se nejeden čtenář červená. Ale v případě V jedné osobě se mi zdá, že už je to trochu příliš, protože se kolem bisexuality hlavního hrdiny točí celý příběh a nic moc jiného se tam neděje, "šokující" témata se tak nějak okoukají, když je máte v každém odstavci. To mi nestačí a připadá mi to prvoplánové a vlastně mě to na Irvinga trochu mrzí, protože ty jeho "skandální" prvky v knihách právě byly vždycky všechno jen ne prvoplánové. Ale nezavrhuju tu knihu, není úplně špatná. Jen je jiná, než jsem asi čekala.

A ještě jednu knihu mám rozečtenou, klube se mi z ní další maličko nepochopitelné guilty pleasure a konečně se dostávám ke svému patetickému titulku. The Strange and Beautiful Sorrows of Ava Lavender. Dostala mě už krásnou obálkou. Láká na magický realismus a autorčin agent údajně zastupuje třeba taky Khaleda Hosseiniho. Od toho jsem sice nic nečetla, ale na magický realismus slyším. Protože tohle spojení pro mě znamená Marquéz a Marquéz je prostě boží. Autorka téhle knížky si to podle mě taky myslí a snaží se jít podobným směrem. Do jaké míry se jí to daří je samozřejmě otázka do diskuze. Bere to zeširoka, vyprávění začíná kolem roku 1900 u babičky hlavní hrdinky, kterak s rodinou přesídlila z Francie do Spojených států a s čím vším se tam potýkali. Je to dost popisné, nejde při tom nepřemýšlet, zda jsou všechny ty postavičky a odbočky důležité, trochu čekáte, kdy už se tedy příběh posune, ale ani nemrknete, máte za sebou prvních 37 % a hlavní hrdinka se ještě ani nenarodila. Na první pohled je to něco, co by mělo každého soudného čtenáře odradit. Ale světe div se, neodradí, naopak. Sedím přilepená ke čtečce a chci vědět, co bude dál. Ava Lavender (rozuměj hlavní hrdinka) už je na světě a potýká se se svým vlastním těžkým osudem. Narodila se totiž s křídly. A ne, není anděl. A tahle knížka není fantasy. Jen je prostě divná, stejně jako Ava a její rodina a vlastně celý příběh. Co za tím vším je, zatím netuším. Možná to bude veliké, možná to autorka přejde bez vysvětlení, ani jedna varianta by mi nevadila. Já vím, takhle ve zkratce to zní šíleně, ale věřte, stojí to za to! Tedy zatím. Zvědavím, kudy se to bude ubírat dál. Těžko říct, zda je to young adult či dospělé čtení. Na Goodreads zatím převládá první zařazení. Není to dospělácká knížka v pravém slova smyslu, ale podle mě další z příběhů, které můžou zasáhnout širokou škálu čtenářů bez ohledu na věk, kterých je poslední dobou čím dál víc. Hodí se pro CooBoo? Čerti vědí, co myslíte? :)

A jinak? V říjnu vyšla jedna báječná dětská knížka v mém překladu o maličko roztomile hloupém medvědovi, co má rád přísloví, ale trochu si je plete. Jestli máte děti v rodině, nebo sháníte nějaký dárek, tohle je ideální, můžu jenom doporučit, úžasné ilustrace a vůbec: No jo, medvěd! Za pár dní mi vyjde další překlad divné předivné knihy (asi mám nějaké sklony...), o které už jsem taky psala. Jsem zvědavá, co na Za zrcadlem řeknete a mám z toho trochu strach :) 

Ale těším se na vaše názory!

Moje letní čtení

Může se zdát, že tenhle článek už není úplně aktuální, léto v plném proudu, půlka prázdnin za námi... ale já na ty svoje teprve čekám! Proto se chci podělit o to, co mám v plánu číst, případně co už čtu, a třeba taky posbírat nějaké vaše tipy. A chci dát najevo, že můj blog stále žije, ač teď v letních parnech to tu není na příspěvky zrovna bohaté...

Takže na co se chystám vrhnout, až dojde dovolená i na mě? Už teď se připravuju a navnazuju jednou speciální knihou. Normálně bych po ní asi nesáhla, ale že je to léto a že je to takový trochu turistický průvodce... Rok v Provenci je kniha britského novináře, který se se svou ženou rozhodl přesídlit právě do téhle části Francie. Sepisuje své postřehy, zážitky s místním obyvatelstvem, píše o tom, jaké to je, rekonstruovat dům, sehnat řemeslníky, zapadnout mezi ostatní vesničany. A taky jak odhánět hejna "kamarádů", kteří se zničehonic zjeví, když zjistí, kam se teď přestěhovali. Protože řekněme si to upřímně, kdo by nechtěl mít přátele s vesnickým domem v Provence? Čtení je to celkem zábavné, občas se objeví i nějaký ten tip, kam stojí za to se vydat. Mayle sepsal ještě dvě pokračování, ale upřímně si moc nedovedu představit, co by se tam dalšího a nového dalo vyčíst. Ale teď čtu jedničku a s debilním úsměvem odpočítávám dny, kdy už uvidím ta levandulová pole. Snad ještě kvetou! :)

Další knížka v pořadí je Růžový hotel od nakladatelství Plus. Zaujala mě už když vyšla "na papíře". Má poměrně líbivou obálku, co vypadá letně, nominace na Orange Prize taky zaujme a anotace? Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu, kterou je sedmnáctiletá dívka z Londýna, se zničehonic dozví, že v Los Angeles tragicky zemřela její matka. Ta ji jako tříletou opustila a beze stopy zmizela a u nich doma se o ní nikdy nemluvilo. Dcera se přesto vydá do Kalifornie na pohřeb s tím, že za pár dní se vrátí domů. Postava matky, kterou v podstatě nikdy nepoznala, ji však zaujme a ona začne pátrat po jejích osudech. Jakmile začal Plus dělat elektronické knížky, zamířila rovnou do mojí čtečky.

No a do třetice. Nečekaná kniha. Překvapení léta, které "náhodou" prosáklo na veřejnost. Debutující autor Robert Galbraith. Víte, o čem mluvím, že? The Cuckoo´s Calling. Myslím si, že J. K. Rowlingové a týmu lidí kolem ní se povedl geniální tah. Je to skvěle vymyšlené, pravda, sice dost brzy po vydání Prázdného místa, ale i tak tahle "kukačka" pobláznila spoustu lidí. Včetně mě, přiznávám. Riskuju, že ta knížka nebude dobrá a že jsem vyhodila šestnáct euro. Ale asi mi to za to stojí. Je to absurdní, protože vlastně nejsem žádný velký fanda detektivek. Funguje u mě zkrátka to jméno. Už jen obálka vypadá na živo daleko lépe než na monitoru počítače. A zase je to velká kniha, čítá čtyři sta padesát stran, takže nebude vyloženě do kabelky, ale to mi vlastně nevadí. (Rowlingová zkrátka neumí být stručná :)) Čekala jsem na ni skoro tři týdny, než ji dotisknou a než doputuje až ke mně. Včetně nové záložky z Bookdepository, která mi přijde opravdu zábavná. Tak jsem zvědavá a těším se, až budu mít čas se do ní pustit. Snad mě nezklame!

A ještě něco? Polopracovně se chci podívat na Second Chance Summer, další knihu od autorky Amy a Rogera. Je to zase letní čtení, první příběh mě moc bavil, tak proč to nezkusit. Dočítám (Ne)obyčejného kluka, kterého mám na recenzi pro Neoluxor. Schází mi ještě asi 30 % a už teď můžu říct, že je to opravdu výjimečná kniha. V kindlu na mě taky poměrně dlouho čeká knížka Tak trochu úžasní. Pořídila jsem ji nejspíš v rámci nějakých slev na Kosmasu. Podle anotace docela oddychovka, na léto jak dělaná. A taky bych se ráda co nejdříve dostala k nějaké knížce od Jany Šrámkové, protože na ni kolem sebe slyším samou chválu. Uvidím, co všechno zvládnu...

A co čtete nebo se chystáte číst vy?

Nebo v tomhle horku nemáte na knihy ani pomyšlení? :)

Na cestě s dvěma americkými teenagery

zdroj: happymundane.com

Slavné Na cestě od Jacka Kerouacka jsem nedočetla. Pokoušela jsem se o to asi v sedmnácti, ale prostě mě to nechytlo. Přišlo mi to příliš chlapské, mačistické (krásné české slovo, ale rozumíte mi, ne?) a zkrátka mě nebavilo, jak si jedou korbách těch různých náklaďáků a připadají si děsně cool. Asi je to celé vlastně realistické, ale nevím... možná se rouhám, tehdy to nebylo nic pro mě. Třeba to ještě někdy napravím a dám té knížce druhou šanci. Nicméně přiznávám, že právě tahle legendární kniha vězí za českým názvem příběhu Amy a Rogera. V originále podtitul zní Epic Detour, což se dost dobře do češtiny převést nedá, a když už, tak epická nebo impozantní zajížďka nezní zrovna dvakrát lákavě. Na cestě mě napadlo, ačkoli jsem Kerouacka nedočetla. A ačkoli s ním tahle kniha ani vzdáleně nesouvisí a není si podobná. To bych si ani nikdy netroufla tvrdit. Snad až na tu cestu Amerikou, samozřejmě. Na cestě zkrátka vnímám jako nějakou esenci všech knih o roadtripech. Ten obyčejný název v sobě má všechno, co takový roadtrip může obnášet. Touhu po dálkách, těšení se a možná i trochu nebezpečí. Nebo to tak snad není? Kdo to četl, opravte mě...

Už jsem psala na Goodreads, že Amy a Roger je pro mě něco jako "guilty pleasure". Takové to čtení, o kterém víte, že vám nic moc extra nepřinese, ani vás nijak nepovznese či neposune dál. Ale přesto vás baví, protože má v sobě něco přitažlivého. Možná je to tím, že začínají prázdniny a všichni kolem mě někam odjíždějí... Morgan Matsonové se nicméně podařilo vyskládat příběh i hrdiny tak, abych hltala téměř každou stránku. Abych s Amy cítila. A hlavně abych měla dojem, že jsem na tom výletě s nimi. Dojem, který navozuje třeba i "obrazový materiál" v podobě zápisků, fotek a účtenek, což je mimochodem určitě prima nápad. Taky to byla jedna z prvních věcí, která mě na knize zaujala. Je to letní čtení, ale ne nutně. Za tím na první pohled obyčejným románkem o cestě napříč Amerikou je toho trošku víc. Sice nic objevného, Amyin případ rozhodně není "originál", ale způsob, jakým je podaný, mě zkrátka dojímal. Cítila jsem s ní... Jen si to představte, váš otec zemře při autonehodě a vy jste u toho. Co víc, vy řídíte! Dovedli byste se pak posadit za volant? Podívat se matce do očí? Navíc máte bratra, který má tolik problémů sám se sebou a s alkoholem, že ten vám nejspíš nepomůže se z toho dostat.

Strčit tenhle příběh do prostředí roadtripu mi zkrátka přijde vážně povedené. Amy to tím pádem nutně staví před hamletovskou otázku řídit, či neřídit. Protože kolik se toho vyřeší, když jste na cestě? Něco samo od sebe, něco vyřešíte vy, protože se doslova "posouváte". Cesta je jako vývoj. Ne nadarmo to bývá symbol dospívání. Proto jsou asi roadtripy tak přitažlivé. Možná té knížce přičítám víc, než v ní je, jsou to zkrátka jen dva teenageři, co jedou napříč Amerikou. Ale není to právě to, co vám mají knihy dávat? Že si v nich každý najdeme třeba i to něco navíc? A přiznejme si to, všichni občas trochu toužíme vyrazit někam na klikatící se silnici a do neznáma. Možná utéct před problémy, nebo je právě naopak vyřešit a hodit za hlavu. A nebo zkrátka  jen za poznáním. Což se teď při prázdninách hodí... A proto se vás ptám:

Doporučíte mi nějakou další cestovací knihu?
Nebo mě přesvědčte, proč číst Kerouacka...
A přečtěte si Amy a Rogera, fakt si myslím, že to stojí za to ;)

Trochu divní hrdinové = trochu divné knihy?

Na tenhle článek mě přivedlo hned několik knih, které jsem v poslední době četla, či se číst chystám. Hlavně pak asi Spodek, o kterém jsem po dočtení na Goodreads napsala, že to je nejdivnější skvělá kniha. A myslela jsem to vážně dobře. Může být něco divného dobré? To samotné slovo s sebou nese jasný negativní příznak... uvažovala jsem o tom ještě víc, když jsem právě na Spodka psala recenzi pro Neoluxor. A v tom mě napadla druhá kniha, kterou jsem nedávno dočetla. Kdo chytá v žitě. Klasika, která mě dlouho míjela, protože jsem si o ní myslela bůhvíco. Ani nevím proč. Tyhle dvě knížky se mi trochu prolnuly a já si uvědomila (už po tolikáté...), že mě vážně asi dost baví trochu "divní" hrdinové. A vidíte, už to slovo radši dávám do uvozovek, abych nevzbudila nějaký špatný dojem.

Spodek je sice o dost švihlejší než Kdo chytá v žitě, ale oba hrdinové jsou v podobném věku, knihy těží z newyorského genia loci a odehrávají se v přibližně stejném časovém úseku. Obě knížky se můžou tvářit trochu jako young adult, když to přeženu a když se budeme chtít soustředit jen na věk hlavních hrdinů. Kdo chytá v žitě je obyčejně pěkně poskládaný příběh. Dovedu si představit, že ve své době byla ta kniha trochu kontroverzní, ale líbí se mi, jak je nadčasová. Poprvé vyšla v padesátých letech minulého století a pořád funguje. Občas na vás sice vyskočí slova jako mazavka, prokrindapána nebo ostopéro, ale Holden je puberťák jako každý jiný a tyhle malé připomínky, že knížka není úplně „dnešní“ mě vlastně moc bavily. Spodek je naproti tomu postavený celý na diagnóze hlavního hrdiny. William Heller ke totiž schizofrenik, a jeho knižní projev je i proto fascinující. Je to jedna z těch knih, které buď naprosto propadnete, nebo ji budete nenávidět. Úplně vidím, jak moc rozporuplné ohlasy musela budit, budí a budit bude. No a jelikož já holduju těm "divným", samozřejmě jsem jí propadla. A dumám, zda to taky není diagnóza... máte rádi divné hrdiny? Německy se divný hovorově řekne komisch, což je trošku legrační a v některých překladech se to zábavný způsobem špatně interpretuje. Ale mě se to líbí a přijde mi, že to vlastně sedí. Protože být divný je vlastně trochu komisch. Ne? :)

Ovšem abyste mi rozuměli, nemám na mysli takovou tu "paranormální" divnost, jako když se někdo třpytí na slunci nebo je potomek andělů. Mám dojem, že některé z YA knih se touhle divností pokoušejí nahradit divnost literární, dá-li se to tak nazvat. Autoři už neví, co by vymysleli, tak bác, budeš trochu vyčuhovat a pročpak to? No jasně, však jsi napůl vlkodlak/upír/andělka/čarodějka/cestovatel časem. A samozřejmě musíš spasit svět. Nechápejte mě špatně, nechci se principiálně stavět proti takovým knihám, dost jich vydáváme a spousta jich stojí za přečtení. A baví mě, vážně moc. Jen mám teď poslední dobou zkrátka mnohem víc náladu na contemporary. A možná je to určitý trend, nevnímáte to taky tak? Knížky ze skutečného světa... což je moc pěkný oslí můstek k Marcelovi ve skutečném světě. Podle mě další báječná kniha, jejíž hrdina má jasnou diagnózu podobně jako Spodek, jen mě tak napadla, malá vsuvka na závěr :) Moc se teď těším, až se dostanu k Perks of Beeing a Wallflower, protože to je taky taková kniha s divným hrdinou. Viděla jsem film, moc se mi líbil, ale trochu doufám, že mi ta knížka přinese docela nový zážitek. Tak se snad nepletu!

Co vy a skutečně divní hrdinové? Baví vás?

A doporučíte mi nějaké divné čtení?

Román nad mraky versus pohyblivé obrázky

Aneb kniha nebo film? A proč vůbec? Grandhotel jsem vlastně ani číst nechtěla. Ano, mám Rudiše ráda a líbí se mi jeho smysl pro specifickou "stylizaci" nebo pózu, říkejte si tomu, jak chcete :) Ale v tomhle případě už jsem viděla film, tudíž jsem měla dojem, že příběh znám. Tak proč ho číst, když je spousta jiných, zatím neobjevených? Taková hloupost! Grandhotel není Grandhotel. Film není kniha a naopak. Příběh, který se skrývá v téhle útlé knížce, je docela jiný. Film se mi líbil, ale přeci jen mezi písmenky toho vždycky najdete víc a najednou toho Fleischmana člověk mnohem líp chápe. Pořád je to mimoň, ale už ne tak očividný jako ten z obrazovky (či filmového plátna).

Román nad mraky, jak je Grandhotel pojmenován už v anotaci a na obálce, je hlavně o Fleischmanovi. Mnohem víc, než film... Vím, že bych neměla porovnávat. Film je pouze adaptace, ale zkrátka si nějak nemůžu pomoct. Moje srovnání spočívá jen v té odlišnosti, co mě bavila. Knížka nehraje tolik na vizuální stránku Liberce možná i proto, že to vlastně nejde. A hlavní postavou tu je opravdu Fleischman, ne město samo. Respektive hotel na jeho vršku. Dozvíte se mnohem víc o jeho šílené obsesi, chápete, proč je pro něj těžké opustit město, a najednou to není jen ten týpek v tesilkách. Mám ráda Rudišovy divné charaktery, pravda, on asi normálního hrdinu napsat neumí, ale Fleischman je zkrátka strašně fajn pošuk. Baví mě, jak mluví, myslí, dýchá, kouká na mraky, všechno… Drama s rodičemi je naznačené i ve filmu, ale tam je také spousta věcí podle mého názoru zbytečně vygradovaných. Aby to bylo strhující. Když si přečtete knihu, pochopíte, že Fleischman poutající se k sedadlu tramvaje, co jezdí mezi Libercem a Jabloncem, je prostě zbytečná frajeřinka na efekt. Stejně jako návštěva televizní rosničky. Pokud se nepletu, Rudiš se podílel i na scénáři k filmu, takže asi ví, proč se pro tyhle scény rozhodl. Mně přijdou vzhledem ke knize zbytečné a vlastně trochu prázdné. Ale film je zkrátka jiné médium.

A možná proto by člověk neměl srovnávat... což mě trochu velkým obloukem vrací k tomu, o čem jsem chtěla dnes psát. Film versus kniha. Jaké máte zkušenosti? Já jsem většinou nespokojená s jedním nebo druhým. A většinou vede kniha, protože do těch obrázků toho tolik nenacpete... mám ráda zajímavé vizuální pojetí a to se u Grandhotelu určitě podařilo. Spousta toho ale chybí. Lze vůbec udělat adaptaci knihy tak, aby byla věrná? Je to záhodné? Nebo je právě lepší, když se film zbytečně nedrží předlohy, nelpí na ní, a tudíž ho ani nic nesvazuje? Mám dojem, že se nedovedu objektivně rozhodnout. Když o tom tak přemýšlím, neviděla jsem moc filmů podle knižní předlohy. Z nedávné doby si vzpomínám na Ten, kdo stojí v koutě nebo Pokání, ale ani v jednom případě jsem nečetla knihu, byť se na to chystám. Vím, že se mi nelíbilo zpracování Nesnesitelné lehkosti bytí, ale s tím nesouhlasil ani autor sám, tak o tom snad netřeba diskutovat :) Naproti tomu zpracování Pána prstenů mi přijde povedené, byť přežít čtyřhodinové verze speciálních edicí je docela fuška... Samozřejmě jsem moc zvědavá na Rudou jako rubín, z čistě profesního hlediska ;) A coby správný potterofanatik jsem se rozčilovala u každého z osmi filmů, protože tam byly věci zkrátka jinak. Ale není to právě dobře? 

Jak to máte vy? 

Líbí se vám filmová zpracování vašich oblíbených knižních příběhů?

K čemu vám je, když najdete chybu ve hvězdách?

John Green. Momentální ikona dobré young adult literatury. Zakopáváte o něj všude. Ale jako opravdu všude. Ještě než jeho první knížka vyšla česky, narážela jsem na tu modrobílou obálku na každém druhém blogu a ve všech koutech Goodreads.com. Aby ne. Jeho The Fault in Our Stars vyhrálo kdejakou cenu, včetně té goodreadsovské. A moje profesní i čtenářská zvědavost mi zkrátka nedala. Musela jsem si to přečíst. Musela jsem zjistit, co je na tom tak dobrého... Nebyl to snad právě John Green, kdo rozdmýchal momentální touhu po contemporary young adult, po současných knížkách, kde na vás na třetí stránce nevyskočí upír? Jestli jo, bůh žehnej tomu muži! Už jsem měla všech těch paranormálních příběhů maličko plné zuby. Byl čas na změnu. 

Na druhou stranu je otázka, jakou vlnu takovéhle knížky vyvolávají. Najednou je všude plno knih o mladých, kteří umírají na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou nemoc a hrdinně se s tím vyrovnávají. Případně pak příběhy o obsedantně kompulzivních poruchách, rodičích, sourozencích či kamarádech s depresemi, bipolární poruchou nebo zkrátka o lidech, kteří mají kupu problémů sami se sebou. A hrdinně se s tím vyrovnávají. Agenti je nabízejí nakladatelstvím s tím že je to "něco jako John Green", případně dokonce s dovětkem "doporučuje John Green". Hledáte další chybu ve hvězdách aka Hvězdy vám nepřály? Přečtěte si tohle! Sama jich pár ve čtečce mám, ale dumám, zda se do nich vůbec pouštět. Některé už jsem četla a stály za houby, jiné jsou naopak silné příběhy, až je člověku líto, že je třeba z nich dělat přívěšky jiných, už úspěšných. Stojí to za to? Chce někdo napodobeniny? Asi ano, jinak by se kolem každého podobného fenoménu tohle nestrhlo. Čtenáři zkrátka podvědomě touží po podobných příbězích, které se jim už jednou líbily. Vlastně všichni chceme prožívat stále stejné knižní emoce. Je to tak bezpečnější.

A jaké vůbec jsou Hvězdy nám nepřály čtení? Měla jsem e-book, částečně i proto, že mě nebaví česká obálka. Rozumím pohnutkám nakladatele, originál byl asi drahý nebo ji zkrátka z nějakého důvodu nešlo převzít... ale v tomhle případě se ta náhražka podle mě moc nepovedla. A obsah? Bohužel jsem asi na knihu byla až moc natěšená, protože jsem zkrátka tak nějak čekala víc. Ani nevím proč. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Ale ví, jak to zaobalit, aby mu to čtenář uvěřil. Ovšem některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde. Na druhou stranu je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Zhltla jsem ji během pár dní, ačkoli je pravda, že byly dost cestovní, a co má člověk v tom letadle jiného dělat než číst... Ale je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

A teď dumám, zda si od Greena přečíst něco dalšího... 

Co vy, četli jste? Třeba Aljašku? Doporučili byste?

Únorové čtení... a aby vám nic NEUNIKLO!

Leden se s únorem sešel a je tu březen. Já držím slib a mám tu pro vás další sumarizační článek. Co jsem přečetla a nepřečetla v únoru?

První únorová dočtená knížka byla OTÁZKA ZA DESET. Příběh, ke kterému jsem si musela najít cestu. Ze začátku mi styl vyprávění vůbec nesedl a asi jsem po Jednom dni čekala něco trochu jiného. Tohle mi po prvních pár stranách přišlo takové upachtěné, otlemené a maličko i pitomé. Pak jsem si ale uvědomila, že nečtu druhý díl série (jo, člověk z těch všech YA občas zblbne… :)) a že tohle je docela jiný příběh. A že k němu vlastně ta upachtěnost patří, aby fungoval, jak má. Jak postupoval, líbil se mi čím dál víc, protože Nicholls jde do hloubky malými krůčky. Postavy a osudy, které se zprvu můžou zdát plytké, umí rozvinout do zajímavých charakterů. Tahle knížka je moc fajn retro o osmdesátých letech v Británii a o tom, jaké to je být v kůži studenta, který se potřebuje vyrovnat hlavně sám se sebou, je trošku loser, a proto vám zkrátka musí být sympatický.

CO SE ZTRATILO. To není filozofická otázka nad obsahem mého blogu... Co se ztratilo je hrozně milá knížka, která mě moc příjemně překvapila. Má několik časových a dějových linek a všechno se točí kolem jednoho britského nákupního centra. Zachycuje jeho mikrosvět a osudy lidí, kteří jím procházejí, ať už coby zákazníci, zaměstnanci obchodů, členové ochranky… na každého má nějaký vliv a zanechalo stopu. Dobrou nebo špatnou. Autorka staví příběhy, které nakonec proplétá, všechno se vším souvisí. A je to takové opravdové. Celou knihu drží pohromadě dětská hrdinka, jež je tou, co se ztratí. Ovšem název se dá vykládat v mnoha jiných rovinách. Trochu symbolicky. Ale na to přijdete sami, jestli se vám bude chtít číst ;) Kniha Zlín vydala autorce ještě jednu knížku, na kterou se určitě brzo hodlám podívat. 

A něco na závěr. Co už sice nepatří do února, ale zato je to tak aktuální, že to tu prostě musím zmínit. A TAK MI UNIKAJÍ. Kdo? Co? Nevíte? Neslyšeli jste? To není možné! E-novela Beth Revisové. Po částech začíná vycházet už zítra na pěti vybraných blozích! Chcete vědět víc? Mám velikou radost, že se nám podařilo tuhle blogtour uspořádat podobně, jak to udělala autorka sama v Americe. Snad se nám to i podaří a všechno bude klapat, jak má. A co si myslím o textu samotném?Absolutní must-read pro všechny fanoušky téhle vesmírné trilogie. Beth Revisová se zase trošku přiblížila stylu prvního dílu, který se mi líbil nejvíc. Je to chytré, střízlivé, zajímavé... a donutí vás to se na některé postavy podívat z trošku jiného úhlu. Negativní najednou nejsou černobílí a ti, co byli šedí a nijací, se  pěkně vybarvují... Nahlédněte za hlavní linku příběhu Amy a Syna! Fakt to stojí za to.

A to je za únor vlastně všechno. Žádná sláva, ale březen bude mnohem lepší, to vím už teď. Je to ostatně měsíc knihy! Tak se mějte fajn a ovci zdar! ;)

Můj leden: Prázdné místo ve Všech barvách Země a Was She Pretty?

Můj blog zase zřetelně strádá, mrzí mě to, ale nějak mi dělá potíže si najít čas... proto se odteď pokusím svoje písmenka zase modifikovat. A dám si předsevzetí (další) - aspoň jeden článek do měsíce. Sumarizační.  Maličko poskládaný z Goodreads. To by šlo. Takže jaký byl můj leden 2013?

První knížka, kterou jsem letos dočetla, byla ALCHYMIE VĚČNOSTI. Líbilo se mi to i na druhé čtení v překladu. Je to taková fajn jednohubka, prima alternativa ke všem těm dlouhatánským rozkecaným knihám. Tady je na příběh poměrně málo prostoru, přesto se toho dost děje. Už při prvním čtení mi to připomnělo The Lying Game, tím motivem hlavní hrdinky, která musí předstírat, že je někdo jiný... jen tentokrát s přídechem Alchymie. A konec je pořádně vypečenej, takže jsem zvědavá, jak to bude dál :) Knížka už je na světě a musím říct, že mám docela radost, jak se nakonec vyvedla. Měli jsme trochu trable s obálkou, protože původní nakladatel si u druhého dílu zase usmyslel vyrobit novou... jestli nemáte možnost se kochat sami nebo v knihkupectví, kochejte se tady. 

Druhá moje lednová kniha byla taky pracovní. VŠECHNY BARVY ZEMĚ. Vyvrcholení vesmírné trilogie. Pořád se mi nechce věřit, jakým fofrem to po sobě vychází... A závěr je to podle mého povedený. Beth Revisová se s tím vskutku nepáře, poslední díl je pořádně strhující čtení a chvilku jsem uvažovala i o pěti hvězdičkách... pak se ale všechno vystříbřilo, odhalila se tajemství a já mohla posledních dvacet třicet stránek s čistou hlavou přemýšlet. A ačkoli jsou Milion sluncí i Všechny barvy Země skvělé knihy, v mnohém podle mě zaostávají za Lodí mezi hvězdami. A vlastně to ani není jejich vina. První díl měl být samotný a jedinečný. Další dva jsou zkrátka trochu přídavek, a proto úplně jiné. Pokud se vám líbilo Milion sluncí, budete ze Všech barev Země nadšení a číst budete se zatajeným dechem, protože je to vážně docela mazec. Asi nemůžu napsat víc, protože se bojím, že mi uklouzne nějaký spoiler a to bych fakt nerada. Nicméně těšte se, stojí to za to! A budu se opakovat, ale mám velkou radost z české obálky. Naživo vám ji zatím neukážu, ale dočkáte se brzo.

Do třetice konečně "osobní" čtení. V lednu jsem taky dočetla jednu pořádnou bichlici. THE CASUAL VACANCY od J. K. Rowlingové. Slovo bichle tentokrát vůbec není nadsazené, knížka má pořádně vypečených pět set stran... Během čtení jsem na příběh samotný tolikrát změnila názor, až mě to překvapuje. Moje hodnocení je tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, spíš se ale kloním ke čtyřem. Nakonec si myslím, že je to vlastně celkem prima kniha, jen by jí prospělo trošku proškrtat. Rowlingová bezesporu těží ze svého vypravěčského umu, ale občas tíhne k přílišné rozvleklosti a obšírnosti. Zorientovat se v postavách mi trvalo minimálně prvních sto stran... pak mě to začalo bavit a to maloměstské panoptikum najednou trošku dávalo smysl. Přesto si myslím, že příběhů, odboček a lidských osudů je tam na jednu knihu trochu moc. Rowlingové se podařilo vystihnout atmosféru žabomyších válek o moc a posty, obyčejnou nenávist a závist, klepy a pokroucené vztahy, jejichž kořeny sahají až bůhvíkam... v některé z recenzí jsem si přečetla, že hlavní hrdinkou celé knihy je Krystal. Já si to nemyslím. Nebo ne tak úplně. Krystal je určitě postavou, která na sebe strhne pozornost už z podstaty, možná malinko prvoplánově zkrátka tím, jaký jí autorka napsala život. Mojí hlavní hrdinkou a postavou je ale Sukhwinder Jawanda. Nenápadná holka, co má spoustu problémů sama se sebou. Holka, která vlastně nikoho nezajímá. Proplouvá knihou, ani si jí nevšimnete. Jako naprosto příznakové vnímám, že jsem si ji dlouhou dobu pletla s její matkou Parminder, ačkoli je to možná těmi indickými jmény... až na konci celé knihy mi přišlo, že vyjde najevo, jak je vlastně zajímavá. Takže pokud jste se ještě nezačetli, ale chystáte se, všimněte si jí dřív než já, zaslouží si to :) A český překlad bude už brzo!

Na závěr jedna chuťovka. WAS SHE PRETTY? Geniální ve své jednoduchosti a stručnosti. Vzhledem k Rowlingové téměř pravý opak. Miniaturka, kterou slupnete za chvilku, ale stojí za to. Od Leanne Shapton už jsem četla Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise a byla jsem nadšená. Teď jsem taky, ale trochu jinak. Tahle knížečka je sbírkou minipříběhů, větiček a postřehů ze života a životů o tom, kdo všechno nás míjí a co všechno po sobě zanechává. Mozaika o tom, co ti před námi měli a my ne (tuhle větu jsem vážně neopsala, jen prostě dobře zní :)). Každý se mezi těmi pár písmeny musí najít. Krásně vypravená. Rozhodně doporučuju! Kniha Zlín by měla pouvažovat, zda ji taky nevydat...

A málem bych zapomněla! V lednu jsem přečetla taky ještě SHATTER ME. Knihu budící ve mně naprosto protichůdné pocity. Nemůžu tuhle knížku hodnotit. Vůbec nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Strašně mě rozčilovala. Zaujala mě. Způsob, jakým je psaná, je dost divný zvláštní. Na jednu stranu neotřelý, na druhou jsem se prvních sto stran obávala, že to takhle bude celou knihu. Formálně je to zajímavé, otázka je, jak to svědčí příběhu samotnému. Autorka se vyjadřuje úsporně, útržkovitě, podobně jako třeba Beth Revisová v Lodi mezi hvězdami, a přesto docela jinak. Celá kniha je vlastně poměrně intimním popisem pocitů a vjemů hlavní postavy. Jsou tam škrtané pasáže, přepisované myšlenky a úvahy, co je o strach vyslovit nahlas. Jestli máte takové příběhy rádi, těšte se, Shatter Me vás pohltí, sežere za živa a vyplivne na poslední stránce… Netuším, co si o té knížce myslím. Mimochodem, jste zvědaví na českou obálku? Sledujte v pátek blog CooBoo... možná se něco dozvíte!

A co vy a vaše čtení v lednu? Narazili jste na nějaké zajímavé příběhy?

Moje top 2012 a něco do nového roku...

...aneb prosinec rovná se žebříčkování!

 Tak jsem taky jeden sestavila. Tady máte knihy, které mě letos nejvíce zasáhly... shame on me, že je jich většina z práce - nicméně si do nového roku dávám předsevzetí číst si víc sama pro sebe! A k tomu slouží hned druhý žebříček, či spíše seznam toho, co si příští rok rozhodně musím a chci přečíst. Takže tady je mých top... 8 knih! Divné číslo, já vím, ale co...

Pushing the Limits

Tohle je čerstvý zážitek. A příběh, co mě zasáhl opravdu silně. Mám teď v kindlu jeho pokračování a přála bych si, abych na něj měla víc času. Na Goodreads jsem po dočtení napsala: Je to čtení, co vás strhne. A nemůže nechat chladnými. A dojme vás. A nebudete moci přestat, protože budete potřebovat vědět, jak to bude dál, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž není vůbec jisté, jestli to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Marina

Mám ráda Zafóna a jeho tajemné příběhy o Barceloně, ač jsou si vlastně všechny trochu podobné. Tohle je první autorova young adult kniha a pro čtenáře Zafóna určitě perfektní čtení, nezklame, dá vám všechno, co čekáte... genia loci, trochu napětí, trochu creepy děje, trochu nečekaného rozuzlení.

 

Drahokamy

Tahle trilogie sem prostě patří, protože to je takové moje dítě. A protože jsem strašně neobjektivní. A protože jsem s Gwendolyn vážně strávila celý rok, patřil jí dokonce i můj docela první kubulínský blog... Je možné, že už je to tak dávno? Teď po sobě dočítám překlad Zelené jako smaragd a pořád mě to baví a neleze mi to na nervy, a to je co říct! :)

 
Loď mezi hvězdami

Další docela velká srdcovka. Na Goodreads jsem hned po přečtení originálu napsala: To bylo dobré, dobré, dobré! Musím se asi pořádně vyspat na to, abych to strávila :D Ale musím říct, že mě Beth Revis dokázala překvapit. Některé věci byly sice předvídatelné, ale stejně, ten konec... tohle je rozhodně must read kniha! Byla jsem nadšená, bavil mě způsob, jakým autorka píše, úsečnost jazyka a propracování děje, postav, všeho. Tahle knížka měla být původně solitér a je to na ní docela znát. Včetně otevřeného konce, který vás nutí přemýšlet. Mrkněte na mou recenzi! Do letošní topky ji řadím hlavně proto, že překlad jsem četla až letos a bavil mě úplně stejně jako originál.

Delirium

Dystopie o lásce ve světě bez lásky (jo, na tenhle slogan jsem docela pyšná :)) Příběh, který mě dostal jednoduchým nápadem a perfektním provedením. Jak říkám na Goodreads: Moc se mi líbilo, jak Oliverová vystavěla tuhle společnost a jak jí to všechno funguje a zapadá do sebe a dává smysl. Jednu hvězdičku ubírám za na můj vkus přílišnou rozkecanost. Kdyby knížku někdo trošku proškrtal, jen by jí to prospělo a ubralo trochu té patetičnosti, která už mi po čtyřech stech stranách lezla na nervy.

Skleněný pokoj

Aneb taky konečně něco, co jsem nečetla do práce... Skvělý příběh ani ne tolik o architektuře jako spíš o lidech, o době, o proměnách. Strašně nadčasový. Fascinuje mě, že ho nenapsal Čech. Co jsem ho dočetla, moc se chci podívat do Brna do vily Tugendhat a zachytit v sobě aspoň část té atmosféry, co dovedl Simon Mawer v písmenech...

Page by Paige

Nejsem zrovna komiksový odborník, vůbec tomu nerozumím, ale tohle byl opravdu skvělý grafický román. Takhle nějak si představuju, že by měl vypadat. Ani komiks, ani román, perfektní jednoduše zamotaný příběh s nápadem, nádherné grafické zpracování, genius loci na každé stránce... moc moc moc mě to bavilo.

Spiegelkind

Německá dystopie. Divná kombinace, co? Ale tahle je fakt dobrá. Už kvůli jen kvůli obálce vás musí zaujmout... a přiští rok vyjde česky! Na Goodreads jsem napsala: Dystopie, co vlastně moc dystopií není. A nebo jo? Tenhle příběh se mi líbil právě proto, že byl maličko jiný a maličko opravdovější. Dovedu si takovou společnost představit. Možná v ní už trochu žijeme... společnost, kde je správné všechno, co nikterak nevybočuje z řady. Společnost "normálních", kteří jsou vlastně trochu nudní svou uniformitou, ale vládnou světu. Společnost, kde vás tetování a obarvené vlasy vás odsoudí mezi vyvrhele "freaky". Společnost, která považuje knížky za zbytečné fantazírování. Společnost plná cenzury. Fakt se mi to líbilo. Trochu zvlášní nepohádková variace na víly a otevřený konec, co láká k pokračování... tak jsem zvědavá!

A tohle jsem si předsevzala do roku 2013...

Bylo jedenáctého listopadu a Spodek dobíhal vlak. Do cesty se mu pletli lidé, ale on si dával pozor, aby se jich nedotýkal. Běžel po žlutém vlnitém okraji nástupiště a očima přilepenýma na lokomotivě přikazoval vlaku, aby počkal. Dveře už byly zavřené, ale když do nich kopl, otevřely se. To bylo znamení, nemohl si pomoct. Takhle začíná Spodek, knížka, co má vyjít v prvním čtvrtletí v češtině a já jsem na ni moc zvědavá. Otázka za deset je příběh, o kterém jsem mluvila už tady. Noční hlídka je na čekacím listě už od květnového veletrhu. Další Sarah Watersová, kterou ráda čtu. In One Person jednoduše proto, že John Irving. Hrábky drábky odpadky proto, jak je krásně vypravená a jak skvělé básničky jsou v ní poskládané. Něco od Scarlett Thomas, ideálně v originále, třeba Going Out. A jelikož se neubráním pracovnímu poli, tak aspoň tohle: Between Shades of Grey má taky vyjít česky, silný příběh, který se nemůžu dočkat, až si přečtu. Shades of Earth, závěrečný díl vesmírné trilogie, škoda že vám ještě nemůžu povědět, jak se bude jmenovat česky... a jaká bude obálka! Něco od Johna Greena, protože o něm slyším jen samou chválu. Třeba Looking for Alaska. A na závěr Spiegelriss, pokračování knihy Spiegelkind. Neměla jsem v úmyslu ji sem zařazovat, ale včera jsem zjistila, že už má obálku a líbí se mi líbí tak, že zažehla zvědavost...

Co vy, jaký je váš letošní žebříček a plány do nového roku?

Zasvěcená Otázka za deset... s trochou baletu

Aneb co je u mě nového? Když už jsem se rozhodla pojmenovávat články z téhle rubriky pokaždé jinak, vyrobila jsem si aspoň vobrázek, ať to mám pěkný... :D Přináším průřezový informační článek zahrnující posledních pár dní, možná spíš týdnů... co teď v předvánočním čase dělám kromě toho, že dumám, jaké nakoupit dárky?

Dočetla jsem Zasvěcenou, druhý díl andělské Nadpozemské, což byla oficiálně má první knížka tohoto druhu. A musím říct, že dvojka se mi vlastně líbila o něco víc, až jsem to nečekala. Úplně upřímně přiznám, že se mi do čtení moc nechtělo. Nedovedla jsem si představit, jakou zajímavou zápletku dovede Zavěcená nabídnout. A světe div se, autorce se to docela podařilo! Bavilo mě to neustálné vnitřní pnutí hlavní hrdinky na všechny strany. Chudák holka, moc neví, co se sebou. Její máma s ní pořádně o ničem nemluví (což se nezměnilo) a teď jejich vztah ještě trochu graduje kvůli jednomu faktu, který vám tu nemůžu prozradit, protože by to byl pořádný spoiler. Bavil mě vlastně i ten milostný trojúhelník, který je sice hrozně otravný (protože proč, proč, proč je teď něco takového v každé knize, prosím pěkně? Proč?), ale na druhou stranu byl zajímavě rozvinutý, díky Claře a Christianovi má přídech jejího poslání. Není to jen obyčejnské zakoukání se. Jestli to dává smysl :) V téhle knížce je sice na můj vkus strašně moc andělů - sama překladatelka konstatovala, že tenhle počet není normální ani na fantasy poměry... a je v mnoha ohledech předvídatelná a plná klišé, ale myslím si, že třetí díl bude mít co nabídnout. Musím říct, že mě čím dál tím začíná zajímat Clařin bratr a jsem docela zvědavá, co se z toho kluka vyklube... je to taková tichá linka na pozadí příběhu, ale rozhodně stojí za pozornost.

Sama pro sebe se teď chystám číst Otázku za deset, knížku Davida Nichollse, co nedávno vyšla česky. Četla už jsem od něj Jeden den, který se mi moc líbil. I film je povedený, ačkoli se do něj spousta věcí nevejde a přišel mi maličko schematický. Ovšem jestli máte chuť na romantickou komedii, na jejímž konci uroníte slzu, můžu vřele doporučit :) Otázka za deset má být trochu retro z osmdesátých let z prostředí televizní vědomostní soutěže a má to být veliká legrace, tak jsem na to moc zvědavá. Plánuju se na ni vrhnout o Vánocích a úspěšně s ní odclonit pracovní (a trochu i vánočně sváteční) stres a děsně se na to těším!

Momentálně čtu ještě jednu knížku. Jmenuje Anna. A hned zezačátku přiznávám, že je to trošku moje srdcovka. Jde totiž o knihu, podle níž byl natočen seriál (nebo možná byla kniha až pak, to nevím...), který se u nás vysílal někdy zkraje devadesátých let. A byl o baletce, co je po autonehodě ochrnutá a pomalu se vrací do života a samozřejmě se nakonec vrátí i k tancování. Nepamatuju si, kolik měl ten seriál dílů, ale postihuje docela velký kus Annina života a vedle baletu, který je ústředním motivem všeho, se tam taky řeší pár kluků a vztahy v rodině, kde to Anna nemá jednoduché, i když se jí rodiče ve všem snaží podporovat... a všechno je to vyprávěné tak samozřejmě, že jsem to jako holka milovala. A určitě to nebylo jen tím, že jsem v té době měla baletu plnou hlavu. No a tahle knížka teď v Německu znovu vychází v upraveném vydání a je trošku přizpůsobená dnešku - je tam internet a empétrojky, zkrátka tak, aby to dnešním čtenářům nepřipadalo zastaralé. A je skvělá! Pořád mám dojem, že je ten příběh perfektní ve své jednoduchosti.

A co vy, povězte, chtěli byste si něco takového přečíst? 

Co teď před Vánoci čtete? Chystáte se číst něco přímo na Vánoce?

V Deliriu z Pandemonia

Snažím se potlačit vzpomínku na svou noční můru,

potlačit myšlenky na Alexe,
potlačit myšlenky na Hanu a svou starou střední,
potlačit,
potlačit,
potlačit,
přesně, jak mě to učila Raven. Můj starý život skončil.
Stará Lena je mrtvá.
Pohřbila jsem ji.
Nechala jsem ji za plotem, za clonou z plamenů a kouře.

Dočetla jsem Pandemonium, druhý díl z trilogie Delirium, z dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. A zase jsem toho příběhu docela plná. Lauren Oliverová mě nezklamala, pokračování se neslo ve stejném duchu, a přesto úplně jiném. Jak jsem psala na Goodreads, dopředu jsem věděla, jak tahle knížka končí, znala jsem ten příslovečný "cliffhanger" na závěr. Přesto mě to bavilo a dovedla jsem si to užít. A cítím se všemi čtenáři, kterým na poslední stránce klesla brada... na jednu stranu by člověk autorce utrhl hlavu, ale na stranu druhou se mi to vlastně hrozně moc líbí. Lauren Oliverová vás nenechá se ani na vteřinu nudit!

Pandemonium je vyprávěné trošku jiným způsobem než Delirium, střídají se tu kapitoly nazvané TEĎ a TEHDY, a přes počáteční nedůvěru v tenhle model se mi to nakonec vlastně docela líbilo, protože to fungovalo. Autorka to dovedla pěkně provázat a návaznosti situací, co se staly dříve a nyní, dávaly smysl a pěkně gradovaly děj především ke konci, kdy se zdálo, že se spousta věcí uzavře (ale ejhle, otočíte na poslední stránku a musíte prostě zírat :)). Ale dost plkání o konci, o kterém vám tu stejně nechci a nemůžu povídat, protože vás o to nechci připravit. Chci se spíš pozastavit nad několika věcmi, které mě na příběhu zaujaly. A dojaly - těmi začnu. Dojalo mě, že se Lauren Oliverová nebojí některé postavy sprovodit ze světa, což může znít lacině, ale jí se daří tyhle momenty popsat opravdu citlivě, něžně, dojemně a někdy až syrově. Nemohla jsem zůstat nepohnutá během improvizovaného pohřbu jedné z postav v Divočině (pokud jste četli, víte, o čem mluvím, pokud číst budete, určitě si vzpomenete), běhal mi z toho mráz po zádech. Mráz mi po zádech také běhal při poznání osudu postavy jménem Blue, která své jméno nezískala jen díky modrým očím. Baví mě, když mě knížky nenechávají chladnou. A to se Pandemoniu rozhodně podařilo.

Ale teď k tomu jádru pudla, důvodu, proč píšu tenhle článek. Zaujala mě jedna věc a nedovedu posoudit, nakolik to je plus a nakolik mínus celé knížky. Fakt, který když pochopíte nebudete ho moci vyvrátit a na první pohled vypadá jako autorčina laciná obezlička, protože zkrátka potřebovala takovou zápletku, jelikož to po ní čtenáři chtějí. Mám na mysli novou postavu a její fungování v příběhu. Julian Fineman. Syn zakladatele organizace ABAD, Amerika bez amor deliria, předseda její mládežnické divize. Ztělesněné zlo. Někdo, koho Lena poté, co prohlédla, jak se to se světem má, zákonitě musí nenávidět... a copak se naší milé hrdince nestane? No ano, zakouká se nám do něj. Promiňte mi tuhle informaci, ale myslím, že ji ani nelze brát jako spoiler, je to něco, co pochopíte hned, co se tam ten kluk objeví. V první chvíli mě to na autorce mrzelo, že má potřebu takhle trochu uměle vytvářet další milostné pnutí, ale světe div se, ono to docela funguje! A právě trochu pokřiveně. Lena ví, že Julian je někdo, ke komu by neměla mít blízko, někdo, kdo stojí na druhé straně. Ale díky situaci, v které jsou, to zkrátka jinak nejde. Když jsem tohle akceptovala, napadlo mě něco jiného. Julian je totiž taková Lena druhého dílu. Máme tu páreček, kde se role oproti Deliriu doslova otočily. Lena je součástí odboje, Julian věří v proceduru, ve vyléčení a bojí se amor deliria. Lauren Oliverové se tenhle obrat podařil naprosto dokonale a do nejmenšího puntíku. Budete-li chtít být důslední, je Pandemonium vlastně jenom Delirium naruby. A to mě dostává k zásadní otázce. Je to špatně? Nebo není? Je to přínosem pro celý příběh, který v trojce vyvrcholí? A pro ty z vás, kdo nedovedou Leniny sympatie vůči Julianovi pochopit - ono to přece není tak snadné. Lenu jste za její skutky v prvním díle odsuzovali? Vím, že Julian není Alex, ale pro mě je vlastně mnohem zajímavější postavou ve své mnohoznačnosti. Není černobílý. Není dokonalý. A je skvěle napsaný!

Tak co vy na to? Souhlasíte se mnou? Četli jste? Chystáte se číst?

Pushing the Limits versus Crash

Dnešní článek bude taková dvojitá recenze. Nebo možná recenze ani jedna. Spíš takové zamyšlení a srovnání. Nemám moc ráda, když se knížky srovnávají. Když někdo říká, že tohle je nový Harry Potter, další Stmívání... Rozumím tomu jako nakladatelskému marketingovému tahu, že je třeba nový příběh přirovnat k něčemu, co už bylo úspěšné, nedivím se, dělají to všichni (i my). Jen já to jako čtenářka nemám zrovna dvakrát ráda. 

Dneska se ale srovnání nevyhnu, protože to bude hlavní podstata následujících písmen. V poslední době jsem totiž četla dvě knihy, které mi přišly nápadně podobné. Neříkám, že děj byl úplně stejný, ale postavy, jejich rozvržení a jejich osudy si byly až zarážejícím způsobem podobné. Mluvím o knihách Pushing the Limits a Crash. První zmiňovanou knihu jsem četla dřív a musím říct, že mě dost zasáhla. Tím, jak je v ní spletena spousta příběhů, ale přitom všechny pořád dávají smysl, protože všechno se točí kolem dvou hlavních hrdinů. Strhlo mě to a několikrát dojalo. Dojal mě vztah, jaký má Noah ke svým bratrům a co všechno je jim ochoten obětovat. Ani mi v tomhle případě nevadil model bad boye s dobrým srdcem. Věřila jsem mu to. Dojala mě Echo a to jak se prala se ztrátou bratra. Jak nenáviděla a přitom měla ráda Ashley. Rodina se jí rozpadla v zásadě před očima a ona tomu nedovedla zabránit. Jak nevěděla, co se vlastně odehrálo mezi ní a její matkou. Nenáviděla jsem jejího otce, že jí to nepověděl, ale vlastně jsem ho chápala a myslím, že bylo správně, že si Echo ke všem odpovědím musela dojít sama. Najít je v sobě. Nemohla jsem přestat číst, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude pokračovat, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž nebylo vůbec jisté, že to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Když jsem po tomhle čtenářském zážitku sáhla po Crash, zklamalo mě to. Přitom jsem  nečekala, že to bude kniha podobného druhu jako Pushing the Limits. To bych ji asi vůbec nečetla, protože přece jen tyhle knihy čtu kvůli práci, a pokud mám dojem, že jsem našla něco dobrého, nepotřebuju hledat a číst knihu stejného druhu. Uznávám, že jsem možná udělala chybu a pořádně jsem si nepročetla anotaci, ale dostala jsem tip na tuhle knihu od jedné agentky, coby jeden z highlightů frankfurtského veletrhu. Zaujal mě příběh knihy, kdy si ji autorka nejprve vydala sama elektronicky a údajně prodala na 50 tisíc výtisků, což není tak docela málo. A teď se HarperCollins rozhodl koupit práva a v prosinci by knížka měla vyjít i na papíře. A HarperCollins rozhodně není nějaké zanedbatelné nakladatelstvíčko. Takže to vzbudilo mou pozornost. Taky mě zaujala obálka a slibovaná linka příběhu, kdy hlavní hrdinka měla být nadšená tanečnice. Měla to být podstata jeho života. No, na můj vkus tam bylo tance moc málo. Celé se to právě točilo spíš jen kolem ústřední dvojice, což mi přišlo škoda a cítím v tom nevyužitý potenciál. Je pravda, že Crash má jednu linku, která je docela jiná a já vám ji tu nemůžu popsat, protože by to byl spoiler jak noha...(v jedné recenzi na GR jsem si přečetla srovnání s jednou zápletkou z  Hříšného tance, které perfektně sedí) Je tam sice jedno klišé vedle druhého, ale dovedu si představit, že se to někomu může líbit. Kdyby si to autorka odpustila, nebyla by to vůbec špatná kniha. Tak jako tak se mi Pushing the Limits zkrátka líbilo mnohem víc.

Navíc Crash má být podobně jako Pushing the Limits trilogie. Zatímco u druhé zmiňované knihy si to představit dovedu. Vlastně to nepůsobí jako pravá trilogie, první díl je víceméně ukončený a může stát samostatně. Dvojku jsem ještě nečetla, ale anotace slibuje, že se bude soustředit na jiné postavy, které jsme poznali v díle prvním. Může tedy také víceméně stát samostatně. Z anotace Clash (druhého dílu Crash) jsem vyčetla, že se vše zas bude točit kolem Jude a Lucy. Po prvním dílu říkám: Nudááááááááá! Ale abych se dostala k jádru pudla: V čem vidím tu podobnost? Oba příběhy mají podobné hlavní hrdiny: Kluka, co je bastard, ale vlastně má dobré srdce. Holku, co bývala oblíbená, ale poté, co se v jejím životě něco odehrálo, je najednou trochu outsider a vlastně divná. Obě tyhle holky mají trochu potíž se svou matkou - Lucyina matka v Crash sice není takový magor jako matka Echo v Pushing the Limits, ale zase má studený čumák a to na potíže docela stačí. Obě holky měly bratra, který tragicky zemřel (ačkoliv v Crash to tvoří zápletku, po které vám maličko klesne brada, to je ta trocha dramatu na závěr... ale pššt ;)). Mám pokračovat? Nechci tvrdit, ani pídit se po tom, zda jedna autorka od druhé opisovala. Obě knížky vyšly v zásadě naráz, v červenci letošního roku. Spíš v tom jen cítím trochu nového trendu. A mám dojem, že knížek jako jsou tyhle bude čím dál víc. Postavené na podobném modelu, proložené poměrně závažnými tématy. Z čehož mám vlastně radost, protože je fajn číst taky něco, co trochu dává smysl a vyvolává jiné emoce, než jen zamilované vzdychání.

Co na to říkáte vy? Četli jste některou z těchhle knih? Zaujaly vás? Která víc? Podělte se se mnou!