Pushing the Limits versus Crash

Dnešní článek bude taková dvojitá recenze. Nebo možná recenze ani jedna. Spíš takové zamyšlení a srovnání. Nemám moc ráda, když se knížky srovnávají. Když někdo říká, že tohle je nový Harry Potter, další Stmívání... Rozumím tomu jako nakladatelskému marketingovému tahu, že je třeba nový příběh přirovnat k něčemu, co už bylo úspěšné, nedivím se, dělají to všichni (i my). Jen já to jako čtenářka nemám zrovna dvakrát ráda. 

Dneska se ale srovnání nevyhnu, protože to bude hlavní podstata následujících písmen. V poslední době jsem totiž četla dvě knihy, které mi přišly nápadně podobné. Neříkám, že děj byl úplně stejný, ale postavy, jejich rozvržení a jejich osudy si byly až zarážejícím způsobem podobné. Mluvím o knihách Pushing the Limits a Crash. První zmiňovanou knihu jsem četla dřív a musím říct, že mě dost zasáhla. Tím, jak je v ní spletena spousta příběhů, ale přitom všechny pořád dávají smysl, protože všechno se točí kolem dvou hlavních hrdinů. Strhlo mě to a několikrát dojalo. Dojal mě vztah, jaký má Noah ke svým bratrům a co všechno je jim ochoten obětovat. Ani mi v tomhle případě nevadil model bad boye s dobrým srdcem. Věřila jsem mu to. Dojala mě Echo a to jak se prala se ztrátou bratra. Jak nenáviděla a přitom měla ráda Ashley. Rodina se jí rozpadla v zásadě před očima a ona tomu nedovedla zabránit. Jak nevěděla, co se vlastně odehrálo mezi ní a její matkou. Nenáviděla jsem jejího otce, že jí to nepověděl, ale vlastně jsem ho chápala a myslím, že bylo správně, že si Echo ke všem odpovědím musela dojít sama. Najít je v sobě. Nemohla jsem přestat číst, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude pokračovat, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž nebylo vůbec jisté, že to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Když jsem po tomhle čtenářském zážitku sáhla po Crash, zklamalo mě to. Přitom jsem  nečekala, že to bude kniha podobného druhu jako Pushing the Limits. To bych ji asi vůbec nečetla, protože přece jen tyhle knihy čtu kvůli práci, a pokud mám dojem, že jsem našla něco dobrého, nepotřebuju hledat a číst knihu stejného druhu. Uznávám, že jsem možná udělala chybu a pořádně jsem si nepročetla anotaci, ale dostala jsem tip na tuhle knihu od jedné agentky, coby jeden z highlightů frankfurtského veletrhu. Zaujal mě příběh knihy, kdy si ji autorka nejprve vydala sama elektronicky a údajně prodala na 50 tisíc výtisků, což není tak docela málo. A teď se HarperCollins rozhodl koupit práva a v prosinci by knížka měla vyjít i na papíře. A HarperCollins rozhodně není nějaké zanedbatelné nakladatelstvíčko. Takže to vzbudilo mou pozornost. Taky mě zaujala obálka a slibovaná linka příběhu, kdy hlavní hrdinka měla být nadšená tanečnice. Měla to být podstata jeho života. No, na můj vkus tam bylo tance moc málo. Celé se to právě točilo spíš jen kolem ústřední dvojice, což mi přišlo škoda a cítím v tom nevyužitý potenciál. Je pravda, že Crash má jednu linku, která je docela jiná a já vám ji tu nemůžu popsat, protože by to byl spoiler jak noha...(v jedné recenzi na GR jsem si přečetla srovnání s jednou zápletkou z  Hříšného tance, které perfektně sedí) Je tam sice jedno klišé vedle druhého, ale dovedu si představit, že se to někomu může líbit. Kdyby si to autorka odpustila, nebyla by to vůbec špatná kniha. Tak jako tak se mi Pushing the Limits zkrátka líbilo mnohem víc.

Navíc Crash má být podobně jako Pushing the Limits trilogie. Zatímco u druhé zmiňované knihy si to představit dovedu. Vlastně to nepůsobí jako pravá trilogie, první díl je víceméně ukončený a může stát samostatně. Dvojku jsem ještě nečetla, ale anotace slibuje, že se bude soustředit na jiné postavy, které jsme poznali v díle prvním. Může tedy také víceméně stát samostatně. Z anotace Clash (druhého dílu Crash) jsem vyčetla, že se vše zas bude točit kolem Jude a Lucy. Po prvním dílu říkám: Nudááááááááá! Ale abych se dostala k jádru pudla: V čem vidím tu podobnost? Oba příběhy mají podobné hlavní hrdiny: Kluka, co je bastard, ale vlastně má dobré srdce. Holku, co bývala oblíbená, ale poté, co se v jejím životě něco odehrálo, je najednou trochu outsider a vlastně divná. Obě tyhle holky mají trochu potíž se svou matkou - Lucyina matka v Crash sice není takový magor jako matka Echo v Pushing the Limits, ale zase má studený čumák a to na potíže docela stačí. Obě holky měly bratra, který tragicky zemřel (ačkoliv v Crash to tvoří zápletku, po které vám maličko klesne brada, to je ta trocha dramatu na závěr... ale pššt ;)). Mám pokračovat? Nechci tvrdit, ani pídit se po tom, zda jedna autorka od druhé opisovala. Obě knížky vyšly v zásadě naráz, v červenci letošního roku. Spíš v tom jen cítím trochu nového trendu. A mám dojem, že knížek jako jsou tyhle bude čím dál víc. Postavené na podobném modelu, proložené poměrně závažnými tématy. Z čehož mám vlastně radost, protože je fajn číst taky něco, co trochu dává smysl a vyvolává jiné emoce, než jen zamilované vzdychání.

Co na to říkáte vy? Četli jste některou z těchhle knih? Zaujaly vás? Která víc? Podělte se se mnou!

Moje první andělí knížka versus spousta kafe v Espressologii

Nadpozemská a Espressologie. Na první pohled dvě naprosto rozdílné knížky. Spojuje je jen to, že jsem je teď obě četla a obě brzy vyjdou česky. A obě se mi docela líbily. Espressologie možná trochu víc, ale to jen z prosté potřeby obyčejných příběhů. Nemáte taky těch všech nadpřirozen a dystopií někdy nad hlavu? Ano, Espressologie byla taky trochu pohádka, ale aspoň s reálnými základy.

Espressologie je taková jednohubka. Nebo spíš teda střední karamelové latte macchiato (moje oblíbené kafe, jaké máte vy? :)) Kratičká, s prostým příběhem, který ale není úplně hloupý. Možná maličko přitažený za vlasy, ale takovým tím způsobem, kdy se u toho budete nablble usmívat a prostě to akceptujete. Proto dávám čtyři hvězdičky. Protože v jednoduchosti je krása. A tak nějak mi to sedlo do nálady, obyčejná kniha bez paranormálních přídechů. A hlavně to kafe! :) Četla jsem ji navíc posledních pár dní v práci, kdy nám stávkuje kávovar a nepění mléko... což nevypadá jako nijak velká katastrofa, ovšem když čtete takovouhle knihu, kde se to cappuccinem, frappé a všemi možnými i nemožnými variantami kávy jen hemží, pak fakt, že musíte pít trochu hnusný kafe s teplým mlíkem, je trošku sebemrskačský... Ale možná se teď ptáte, co to má společného s Nadpozemskou? 

Nadpozemskou jsem začala číst s docela velkým očekáváním. Ale ne, vlastně jsem moc netušila, co od toho čekat. Jak tam ti andělé budou pojati? Nebude to příliš nábožné? S tím bych asi nevěděla, jak naložit... a musím říct, že první půlka knížky mě docela nudila. Nic moc se nedělo. A bylo to ukecané, utlachané, uplkané... ale pak ve Wyomingu vypukly prázdiny a mě to začalo bavit :) Bavilo mě, jak Clara neví moc, co se sebou. Jak tápe a jak podivně pokroucený je její vztah k matce a nedej bože k otci. Když získá poslání, naprosto dokonale se zamotá do trojúhelníku mezi Christiana a Tuckera. Na první pohled je ta zápletka trošku očividná, Tucker je ten zlej kluk, co ji tahá za vlasy, no není to jak z první třídy? Každý musí vědět, kam to povede... :) A v tu chvíli mě napadlo, že by jí neškodila taková malá espressologická lekce. Že by mohla zajít k Jane do kavárny, poručit si oblíbené kafe a počkat si, kdo jí z toho vypadne... jestli jste to ještě nepochopili, hlavní zápletka Espressologie počívá v tom, že hlavní hrdinka spojuje lidi podle toho, jaké si dávají kafe. Taková zrnková dohazovačka. A já kafe miluju, it makes my day, ráno bych bez něj nemohla fungovat. Proto mě napadají takovéhle pitomosti :) Jak by tenhle trojúhelník vyřešila Jane? Na Nadpozemské se mi líbil právě ten konec, který vyloženě nabádá k tomu, přečíst si další díl, protože prostě máte touhu vědět, jak to bude dál. A to nejen kvůli nevyřešenému trojúhelníku, který sice stojí v centru pozornosti, ale podle mě je za ním něco víc. Clara se nerozhoduje jen sama za sebe, to že má poslání z toho nedělá prostou love story, kdy hlavní hrdinka neví, koho si vybrat. Je to spíš konflikt toho, co by měla udělat a co chce... stejně tak Christianova role je vlastně dost nejasná. Zkrátka, kafe by jim neuškodilo :D Sice je to místy předvídatelné, ale vlastně moc pěkně vypointované. Proto jsem dala tři a půl hvězdičky.

 Tak co říkáte, dává to aspoň trochu smysl? Mám dojem, že teď pokaždé, až si budu dávat kafe, budu přemýšlet, co to znamená... :)

asi jsem Divergentní...

Dočetla jsem Divergenci. Konečně, mohli byste si pomyslet. Vážně mi to docela trvalo a mám pro to pár dobrých důvodů. První je samozřejmě tradiční nedostatek času. Univerzální výmluva, funguje vždycky. Ale to vás asi moc nezajímá, co? Další důvod je, že jsem se jednoduše nemohla moc začíst. A vlastně ještě pořádně nevím, co si o téhle knížce myslím. Kolik nakonec dostane hvězdiček se rozhodnu asi, až to všechno sepíšu... Takže na konci téhle recenze bude překvapení i pro mě :)

O Divergenci a její mladé autorce už bylo napsáno snad skoro všechno. Četla jsem tuny pochvalných recenzí, pár ne úplně nadšených, sama jsem se dokonce dostala do situace, kdy jsem o knížce musela něco napsat v okamžiku, kdy jsem ji neměla dočtenou... co víc, napsat něco o jejím pokračování! Jak jsem se s tím prala se můžete pokochat tady. A nesmějte se mi moc nahlas :) Přesně jak píšu na pracovním blogu, Divergence je i u nás už trochu fenomén a není snadné od ní neočekávat mnoho. A to bude asi i můj případ. Moje očekávání bylo vysoké. Má to být údajně lepší než Hunger Games! Ty jsem četla, nebyla jsem z nich úplně odvázaná, ale chápala jsem, čím zaujaly, proč tak táhnou a proč se tak dobře čtou... takže teď Divergence, to bude teprve bomba... a úplně upřímně musím říct, že pro mě to bomba nebyla. Zezačátku jsem vážně měla problém se začíst, postavy mi byly ukradené, bylo mi docela jedno, co s nimi bude, Beatrice/Tris mě vůbec nezaujala... celý ten nápad s frakcemi a dystopickým světem mi přišel málo promyšlený a chvílemi mi příběh nepřipadal dystopický ani trochu. Spíš to vypadalo, že Tris je někde na ostrém výcvikovém táboře.

Ale líbil se mi ten nápad a princip ROZHODOVÁNÍ, které je důležité pro váš další život. Rozhodnutí, před které vás společnost nekompromisně postaví ve věku, kdy v zásadě vůbec nevíte, čí jste a kam vlastně patříte. Chápala jsem pochyby, které měla Tris ohledě toho, kam patří. Na to přece vůbec nemusíte být Divergentní. A nebo možná ano, možná fakt taková jsem. Vy ne? :) Ta situace, kdy máte volit mezi svou rodinou, tím, na co jste zvyklí a něčím, o čem nevíte vůbec nic, ale ve skrytu duše si myslíte, že to pro vás bude to pravé? Není to esence všech důležitých voleb? To si myslím, že se Veronice Rothové povedlo docela pěkně vystihnout. Ale chyběl mi důraz na rozdíly mezi jednotlivými frakcemi, který by to rozhodování měl podmínit. Jo, je prima, když víte, že Neohrožení se nebojí a Sečtělí sežrali moudrost světa, Upřímní jsou zkrátka upřímní, Mírumilovní se neradi perou a Odevzdaní? Nekochají se pohledem do zrcadla a nosí oblečení jako šedivé myšky... ale není to trochu málo? Scházela mi promyšlenost a nějaký cíl, o co vlastně v té společnosti jde a proč to tak je. A o co jde těm, co ji chtějí rozvrátit, kromě prachobyčejné moci, což je teda námět vskutku originální... To je třeba něco, co v Hunger Games bylo. Tam od začátku víte o co jde, proč, zač a za kolik. Tady mi scházel malinko nadhled. A taky bych to autorce malinko proškrtala, občas mi přišla nehorázně ukecaná a nikam to nevedlo... Ovšem Divergence má pár silných okamžiků, líbí se mi zápletka s Trisinou matkou, kdo byla a proč už není... (nebudu spoilerovat :)), líbí se mi konflikt Tobias x Marcus, líbí se mi postava Trisina bratra, ta má podle mě v sobě velký potenciál. A líbil se mi konec. Na posledních stránkách se konečně pořádně začalo něco dít a autorka toho dost naslibovala do dalšího dílu, věci, co vezmou za srdce a vám z toho trne... Jak to bude s Trisinými kamarády? Co si budou myslet, až zjistí, co se všechno odehrálo? Koho budou nenávidět? Jsou vůbec naživu? Líbí se mi, když dočtu knížku a mám o čem přemýšlet... a to se u Divergence nakonec povedlo...

...takže jí dávám 3 a půl hvězdičky právě za ten konec. A jestli jsem zvědavá na druhý díl? Četi vědí...

Hostující review: Leviatan

Scott Westerfeld

LEVIATAN

Oficiální anotace: První svazek nesmírně napínavé nové série pro mladé dospělé. Odehrává se v alternativní steampunkové minulosti, v níž je svět rozdělen na Rachoťáky, kteří ovládají ohromné parní pochodující válečné stroje, a Darwinisty, jejichž hybridní “potvůrky” fungují jako vzducholodi, parní vlaky, válečné lodi i ponorky. Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou. Alex, utajený levoboček nedávno zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda, prchá před strýcem Františkem Josefem, který ho chce zavraždit, do Švýcarska a tam se s eznámí s Deryn, skotskou dívkou, která se v převleku za chlapce stane plavčíkem na válečné vzducholodi Leviatan, ohromném ekosystému složeném z velryb, netopýrů, včel, šestinohých psů závislých na vodíku a všelijakých jiných potvor, díky níž je neporazitelná.

Dneska vám nabízím další z hostujících recenzí mé milé Melori. Tak pěkné čtení!

Leviathan je pro mě velmi rozporuplnou knihou, hodně jsem se na ni těšila, obálka mě zaujala na první pohled a Scotta Westerfelda považuji za skvělého spisovatele. Nicméně jsem knize na GR dala jen tři hvězdičky a tady máte hned kopec důvodů. Nejdřív klady – jak už jsem napsala výše, obálka je skvostná, nic jiného se o ní říct nedá, pan Westerfeld je bezesporu velmi dobrý spisovatel, má skvělé nápady, a skloubit realitu a fikci v alternativní historii je náročné, ale tady se to povedlo, u někoho jsem v recenzi četla (Willinda, Abyss?), že je to napsané v tradici Julese Verna a s tím se dá víc než souhlasit, jako dítě jsem s tátou Verna četla a hltala to (takže tohle je, doufejme, Verne pro novou generaci :)). 

A teď k záporům, kniha pro mě byla vlastně tak trochu překvapením, a ne úplně milým. Steampunková a velmi vyspělá obálka mi přijde lehce v disproporci s obsahem, který mi prostě připadal pro menší děti, téhle cílovce odpovídají také ilustrace uvnitř (jsou pěkné, ale s obálkou naprosto nekorespondují). Ale ani to není to hlavní, i když stále zastávám názor, že obálka a obsah knihy by měly být v souladu a nikdo mi to nevymluví. Nejdůležitějším signálem, že knize něco chybí, bylo, že jsem se nějak nemohla vžít do osudů hlavních hrdinů. Nechci spoilerovat, ale prostě jsem se o Aleka ani trochu nebála a u Deryn člověk jen čeká, kdy už konečně někdo to její tajemství odhalí. Chápu, že když je to plánovaná trilogie a navíc v alternativním světě, je potřeba trochu čtenáře uvádět do toho, jak tenhle svět funguje, nenápadně odkrývat odlišnosti a některé věci vysvětlovat, nicméně já jsem se opravdu u knihy často nudila. Spád měla tak poslední čtvrtina, kde jsem konečně držela hrdinům palce a otáčela dychtivě stránku za stránkou, abych zjistila, jak to dopadne, ale na to je ta knížka zatraceně dlouhá.

No a v neposlední řadě nemůžu opominout tu spoustu překlepů a chyb, které se v textu objevují, myslím, že je to škoda a mě to prostě hrozně rušilo. Je vidět, že někde se upravovala věta, ale jaksi se zapomněla opravit všechna slova, takže mají různý rod, nebo nefunguje shoda podmětu s přísudkem. Navíc se to objevovalo i v přímé řeči u Deryn, kde by to mělo rozsáhlé významové důsledky, kdyby se takhle přeřekla, takže jsem pak četla dál a čekala, jestli to byla chyba, nebo skutečně přeřeknutí.
Pokud mohu doporučit starším čtenářům a čtenářkám, sáhněte raději po Ošklivých, nebudete zklamaní!

Pracovní review: MONSTER HIGH - MŮJ SOUSED GHÚL

Lisi Harrisonová

MONSTER HIGH - MŮJ SOUSED GHÚL

Oficiální anotace: Cleo byla královnou mezi SOVáky i normáky na celé Merstonově střední. Ale teď je to samé „Frankie tohle“ a „Melody támhle“. Tyhle holky vědí, jak jí pořádně zamotat řasy. A když Cleo dostane příležitost fotit pro Teen Vogue, všechno se zdá být zase v pořádku… dokud se ostatní SOVáci nerozhodnout vystoupit v tom podivném filmu, který má dokázat, že vlastně vůbec nejsou nebezpeční. A tohle jim má získat svobodu? Probohyně, to je ale směšné! A hlavně nebezpečné…

Pokračování Monster High se nese ve stejném duchu jako jednička. Takže pokud jste četli první díl, vlastně vás nemůže nic překvapit. Už víte, že v Salemu žijí příšery, které se skrývají, seč mohou, před obyčejnými "normáky". A taky víte, že byste jim neměli říkat příšery, ale pěkně sofistikovaně SOV, neboli SOVáci, Sabotéři obvyklých vlastností... První díl končil v zásadě dramatickou událostí, kde Frankie Steinové upadla hlava... a dvojka vlastně začíná téměř ve stejném momentu a rozvíjí bláznivé teorie a honičky a snahu SOVáků ukázat, že jinakost je fajn, a není důvod se za ni stydět, zkrátka že freak je chic... :) Dvojka má navíc pár dobrých fórků a jednou z postav v popředí je Cleo de Nile, která mě docela baví, právě proto, jak je svojská, egyptská a se zdůrazňováním tohohle faktu si autorka fakt docela vyhrála. A hlavně to není tak docela kladná postava a já mám zkrátka pro potvory slabost... Česky tahle knížka vychází už v půlce ledna, pak se budete moct pokochat :)

Poslední dobou mám pocit, že na mě tyhle příšerky vykukujou fakt všude a z každého rohu. Panenky, oblečky, deníčky, penály, webovky, seriál, Ewa Farna... zkrátka pořádná mediální masáž jaksepatří... To mě trošku odrazuje, ale na druhou stranu je docela zábavné v přímém přenosu sledovat, jak se vyrábí takový fenomén... A navíc, jak už jsem psala o prvním díle tady, líbí se mi ten maličko "moralizující" podtext, že být jiný není vždycky docela průšvih a stojí za to si stát za svojí identitou. A i když ty mattelovské panenky vypadají skoro jako čistokrevné Barbie, je tady právě to slovíčko skoro, které je činí o něco zajímavější... jen ty nohy by nemusely mít tak dlouhé... :D btw, má desetiletá neteř Ježíškovi napsala o všechny  tyhle panenky (no, není troškařka :D) a na mě vyšla Clawdeen Wolfová, což je z nějakého důvodu barbína, která se prostě ani náhodou nedá sehnat... kdybyste věděli, kde ji ukořistit, budu vděčná za jakýkoli tip...! :) A Můj soused ghúl (což je mimochodem paralela na Mého souseda zabijáka, kdybyste to nepochopili... :)) ode mě dostává zasloužené tři hvězdičky...

 

Pracovní review: MALÉ SLADKÉ LŽI

Lauren Conrad

MALÉ SLADKÉ LŽI

Oficiální anotace:

Jane Robertsová byla dlouho docela obyčejná holka od vedle. Dokud se se svou nejlepší kamarádkou nepřestěhovaly do L. A. a nestaly se hvězdami reality show. Teď jsou v tom naprosto nejžhavějším centru Hollywoodu. Nakupování, večírky, nový byt, sexy kluci, všechno je náhle k dispozici. Jane se ale brzy přesvědčí, že sláva nemusí být tak sladká, jak se na první pohled zdálo… Když na veřejnost uniknou její pikantní fotky, odstartuje to ohromný bulvární skandál. Jane požádá o pomoc svou kolegyni z reality show, Madison Parkerovou, ale je to vážně správná volba? Tahle její nová „přítelkyně“ však není žádné nevinné lilium a intriky jsou její denní chleba, tedy spíš šampaňské a kaviár...

Lauren Conrad, hollywoodská hvězda a módní návrhářka, poodkrývá další část světa celebrit, kde lži jsou tak sladké…

česky vychází 14. 11.

Jak je patrné už z anotace, Malé sladké lži jsou pokračováním hollywoodského příběhu L. A. Candy, který vyšel česky už letos na jaře. Ale k přečtení druhého dílu není vlastně znalost jedničky až tak nutná, protože Lauren Conrad na prvních stránkách průběžně vysvětluje, co se vlastně odehrálo v předešlé knize, kdo s kým, za kolik a proč... což je fajn, pokud jste L. A. Candy nečetli, ale trochu to prudí, pokud jste ji četli... a to byl můj případ. Nevím, proč to mají autoři pokaračování za potřebí... Když už se rozhodnu druhý díl přečíst, je to s největší pravděpodobností proto, že jsem četla díl první a líbíl se mi, no ne? Ale jestli se nad to dovedete povznést a akceptujete, že se to v téhle knize hemží samým pozlátkem a drahými značkami, je to docela prima čtení. 

A pokud jste L. A. Candy četli, tak víte, že konec byl opravdu otevřený a Malé sladké lži navazují přesně tam, kde jsme hlavní hrdiny zanechali. Řekla bych, že druhý příběh je o něco svižnější, jako by se autorka malinko vypsala. Jane je ještě nevinnější (a o to pitomnější, až je to do nebe volající) a ze Scarlett je pro mě favoritka jako blázen, mám tu holku moc ráda :). Gaby možná není tak hloupoučká, jak se zdá, a Madison je slávou pošahaná potvora s tajemstvím z minulosti, které se sice na konci trochu poodhalí, ale ne tak moc, abyste s napětím čekali, jak že to v třetím díle všechno dopadne...

Musím říct, že Jane Robertsová, hlavní hrdinka, mi v druhém díle lezla na nervy takovým způsobem, že to snad ani není možné. Na druhou stranu jsem se u čtení vzteklala a to mě pohánělo pokračovat, protože jsem chtěla vědět, co ta holka zas vyvede, co kde plácne a komu uvěří tentokrát. Takže myslím, že se Lauren Conrad povedlo najít tu správnou hranici, kde vás hrdina ještě může točit, ale nevytočí vás natolik, abyste s knihou práskli do kouta. Jane je zkrátka ztělesnění nezkušenosti a ani celá sezóna v reality show a hvězdném světě ji přiliš nezměnila. Nechápala jsem její slepou důvěru v Madison, v holku, kterou ještě nedávno vůbec neznala a která je prokazatelně trochu divná... Sice ji na první pohled vytáhla z průšivihu a podala pomocnou ruku v pravou chvíli, ale komu by to nebylo podezřelé? A kvůli tomu všemu se v zásadě odstřihla od své nejlepší kamarádky Scarlett, kterou zná léta letoucí... celá tahle zápletka mi zkrátka připadala příliš nepravděpodobně blbá. Ale na druhou stranu je možná prostředí reality show tak matoucí, že když se stanete jeho součástí, nevíte, čí jste. A to byla hlavní věc, kterou jsem na knize oceňovala. Lauren Conrad píše z vlastní zkušenosti. Sama je vlastně takovou malou obyčejnou Jane, která udělala díru do Hollywoodu a ani nevěděla jak. Proto je líčení losangeleského pozlátka a zákulisí natáčení tak dobré. Bavilo mě to a věřila jsem tomu. Suma sumárum Lauren Conrad mě překvapuje stále víc (navíc čte Prousta, kdo by to byl do téhle Hollywood girl kdy řekl...), rozhodně jsem zvědavá na třetí díl a na to, jak to všechno uzavře a knížce dávám zasloužené:

photos from weheartit.com

Pracovní review: IMAGINARY GIRLS

Nova Ren Suma 

IMAGINARY GIRLS

Anotace z Goodreads:

Chloeina starší sestra Ruby je holka, za kterou se každý kluk otočí a zatouží, aby byla jeho. Jedné noci se ale mejdan Ruby a jejích kamarádů strašlivě zvrhne a Chloe najde mrtvé tělo své spolužačky v nádrži, která obklopuje jejich město... Chloe pošlou pryč, pryč od Ruby.

Ale Ruby udělá vše pro to, aby získala svoji sestru zpět, a když se Chloe po dvou letech vrací do města, čeká ji děsivé překvapení. Chloe si pohrává s myšlenkou, že s Ruby není vše docela v pořádku. Může křehká hranice mezi životem a smrtí obnovit jejich ztracené sesterské vazby?

Divná kniha... a pro mě trochu zklamání. Ale to je tak, když se někdo nechá unést obálkou s báječnou fotkou Eleny Kalis a čeká, že obsah bude stejně tak dokonalý. Hlavně kvůli obálce jsem knížku četla, ta mě naprosto uchvátila. Bohužel s příběhem samotným už to tak docela nebylo. Nápad na zápletku je určitě výborný a mám ráda knihy, které jsou tajemné. Bohužel v tomto případě bylo až příliš nevyřčeného a nedovysvětleného a to mě vytáčelo. Ovšem autorce se nedá upřít, že dovedla vytvořit fakt scary atmosféru, ta snovost obálky z textu dost dýchá. Knížka mě děsila, ale to tak docela nestačí...

Příběh je od začátku dost tajnosnubný. Děj je zasazen do malého městečka poblíž New Yorku, jehož hlavním rysem je to, že se nachází vedle velké vodní nádrže, která je zdrojem pitné vody právě pro ono velkoměsto. Zkrátka taková americká Želivka. Jelikož jde o zásobárnu pitné vody, je pochopitelně zakázané se v nádrži koupat. A stejně tak pochopitelně to nikdo nedodržuje. Příběh začíná v okamžiku kdy Ruby, starší sestra hlavní hrdinky Chloe, přesvědčuje ostatní, že Chloe plave tak dobře, že je schopná přeplavat širokou nádrž a jako důkaz donést nějaký suvenýr. Ruby je vůbec podivný ptáček, to je jasné hned od začátku, je ráda středem pozornosti a napřed to vypadá, že se snaží, aby její mladší sestřička byla taky oblíbená... každopádně Chloe se nechá vyhecovat (ačkoliv jsem stejně pořádně nepochopila proč...) a rozhodne se nádrž přeplavat. Podotýkám že je noc a tma jak v pytli... asi v polovině jí pochopitelně dojde dech... a vtom narazí na loďku kotvící uprostřed nádrže a v té loďce objeví mrtvé tělo dívky, se kterou sice chodí ve škole na pár hodin, ale v zásadě ji tak moc nezná. Ale je to její vrstevnice.

Po téhle děsivé události naberou věci rychlý spád, do všeho se vloží policie, která mimo jiné zjistí, že matka obou dívek se výchově přiliš nevěnuje, dost pije a Chloe v zásadě celá léta vychovávala její sestra Ruby. Objeví se Chloein otec, který se rozhodne zasáhnout a získá Chloe do své péče. Ruby je už plnoletá a navíc ani dívky nemají stejného otce. A proto Chloe z města odejde a Ruby zůstane. Dva roky žije u svého otce s nevlastní matkou a dvěma nevlastními sourozenci. A nejspíš se nemá zas tak špatně. Ruby se za celé ty dva roky ozývá jen občas a jen přes esemesky. A pak se jednoho dne objeví a chce, aby se s ní Chloe vrátila. Ta to nakonec tajně udělá (protože se to otci pochopitelně moc nezdá...), ale když se vrátí do města, dějou se tam fakt podivné věci, o kterých jsem se tu rozhodla nerozepisovat, abych zbytečně nespoilerovala... jen si to užijte sami, pokud se rozhodnete knížku přečíst :)

Spíš bych se chtěla pozastavit nad věcmi, které mi v knížce vadily, protože, upřímně, moc jsem si její čtení neužila. Jak jsem avizovala na začátku, trochu mě zklamala. Ruby je zkrátka na můj vkus až moc podivná a trochu zlá holka. Přídech určitého paranormálna ji neomlouvá a ani nevylepší. Ruby je zkrátka silná osobnost, která dovede manipulovat s lidmi. Její "moc" má však omezené pole působnosti jen a pouze na rodné město. Teda aspoň si to myslím. Protože v knížce není o těchhle jejích podivných schopnostech řečeno vůbec nic. Jasně, ne vždy je potřeba podávat vše po lopatě a vysvětlovat, ale tenhle příběh je druhý extrém. Nedozvíte se totiž zhola nic. Ani mezi řádky jsem spoustu věcí nepochopila. A to mě zkrátka otrávilo. Stejně tak jako jednání Chloe. Způsob, jakým své sestře bezmezně důvěřuje a stojí za ní i v případě, kdy dělá fakt divné věci. A ona to ví a uvědomuje si to. Ale přesto se jí pořád zastává. A drží se její sukně, seč může. Rozumím, že vzhledem k tomu, jaká je jejich matka, mají úzký vztah. Ale Ruby se Chloe v zásadě dva roky neozvala. A ona se za ní stejně okamžitě rozběhne, jen co kývne prstem... Další věc, co mě vytáčela, byl zdánlivý nezájem Chloeina otce. Ten sice jistojistě ví, že Chloe utekla za svoji sestrou, ale ačkoli to nedovolil, neudělá nic pro to, aby ji dostal zpátky domů. Teda kromě jediného telefonátu... pravda, Ruby nějakým tím svým podivným nejspíš způsobem "rušila signál" telefonu, ale vy kdybyste zjistili, kam vaše dcera utekla, nevydali byste se hned za ní? A takových nesmyslných nedotažeností je v knížce víc. Chvílemi se mi zkrátka zdálo, že celá ta tajemnost a paranormálnost knihy je spíš neschopností dořešit některé zápletky. A to je škoda, protože tak to docela nefunguje... zkrátka krásná obálka není vše a proto knížce dávám:

 

photos from weheartit.com

Pracovní review: GLEE - SUMMER BREAK

Sophia Lowell
GLEE - SUMMER BREAK

Pan Schuester a většina členů Glee klubu se těší na hudební tábor pro mládež, který se McKinleyova střední chystá pořádat a kde by měli dělat vedoucí a učit děti do-re-mi. Ale Rachel Berryová má na léto své vlastní plány - Rachelino hvězdné léto! Bude to čas nabitý vším možným, náročný program složený z různých přednášek, cvičení a dokonce i jinak téměř neuskutečnitelného setkání s broadwayskou agenturou, která hledá talenty. Rachel už má svou cestu ke hvězdám jasně narýsovanou. Ovšem poté, co se pořádně uhodí do hlavy, probudí se jako broadwayská hvězda s vlastním tryskáčem a McKinleyova je vzhůru nohama – Mercedes je hlavní roztleskávačka, Santana si hraje na světici, Sue se chová mile a Brittany vede Glee klub!
Je to všechno jenom Rachelina noční můra? To se dozvíte ve třetí knize na motivy seriálu Glee...

Nejsem žádný bláznivý fanoušek tohohle seriálu. Knížky čtu vlastně jen proto, že je to součástí mojí práce, jinak bych se k nim asi vůbec nedostala. A možná ani k seriálu. Třeba se mi to jen zdá, ale u nás se mu ani zdaleka nevede tak dobře jako jinde ve světě, kde všichni doslova šílí z každého nového dílu. Netušíte, čím to může být? Glee má totiž všechno, co seriál pro potenciální úspěch potřebuje - chytlavý a trochu potrhlý příběh, pohledné herce, atraktivní středoškolské prostředí a hlavně tu hudbu... Hudba je středobodem celého seriálu a s ní to stojí a padá. A ta hudba je fakt dobrá. Mě samotnou překvapilo, jak moc (ač jsem neviděla zdaleka všechny díly všech sérií...). Ale zpět ke knize. Do té pochopitelně hudbu nenacpete. Tedy ne hudbu v pravém slova smyslu - hudebních odkazů je v knížkách Glee celá hromada, jen tak jaksi, ehm, nehrají :D To je možná jeden z největších nedostatků těchhle knížek. Protože když z muzikálového seriálu uděláte knihu, nikdy to nebude tak docela ono. Ale na druhou stranu se Sophia Lowell snaží, seč může, aby měly knihy jinou přidanou hodnotu - první knížka byla například prequelem k seriálu, tedy něčím, co v televizi neuvidíte, protože se to odehrálo, než vypukla ta celá velká show.

 

Výborná ukázka z první série, sice blbá kvalita, ale co... ach ten "Barney" :D

A pokud jde o tenhle třetí díl - ten je podle mého názoru bez nadsázky nejlepší ze všech. Má totiž opravdu něco navíc. Jednak se autorka očividně trochu vypsala, takže knížka je svižnější, trochu dospělejší a i té ironie a sarkasmu je tam víc. A to je něco, co podle mě ke Glee rozhodně patří. Navíc má dost specifickou zápletku, o níž se můžete dočíst už v anotaci. Rachel se uhodí do hlavy, když si ve svém pokoji zkouší nové boty na podpatku, které si nechala poslat kvůli tanečním kurzům, kam chtěla s Finnem v létě chodit (chudák Finn moc nechtěl, překvapivě :)). A když se probere, sedí ve svém vlastním tryskáči, je hvězda na Broadway, Kurt jí dělá osobního poradce (protože s ní jinak nikdo nevydrží...) a právě jsou na cestě zpátky do Limy, kde má Rachel vystoupit ve své bývalé škole. A od toho osudného léta, kdy odmítla dělat vedoucí na hudebním táboře, co zorganizoval pan Schuester, uplynul pouhý rok. Rachel si nic nepamatuje a tak postupně odhaluje, co že se to vlastně to léto všechno stalo a jak to, že je celá McKinleyova vzhůru nohama... zjišťuje, že přišla téměř o všechny kamarády a že život slavné hvězdy není tak růžový, jaký si ho vysnila...

To, že se Rachel na konci knihy probere zpátky ve svém pokoji s boulí na hlavě, je snad jasné každému trochu gramotnému čtenáři, proto tuhle informaci ani nepovažuju za spoiler. Zajímavější je spíš sledovat tuhle alternativní realitu a co udělala s našimi oblíbenými hrdiny. Sophia Lowellová se s nimi totiž opravdu nepáře. A to je přesně to, co mě na knížce bavilo. Bylo to zas něco jiného, něco, co jsem v Glee nějak nečekala, protože prozatím běželo v normální časové linii, žádné výlety do budoucnosti. Byla jsem zvědavá, jak s tím autorka naloží a kam až to dovede. A tím, že ten seriál neznám tak dokonale, dost jsem se bavila, když se tu a tam objevila zmínka, kdo že s kým už něco měl, protože lidi, teda, v tomhle seriálu fakt taky každý s každým... :D Jednoduše řečeno, pokud jste fanoušci Glee, určitě si knihu přečtěte, nebudete litovat. A pokud fanoušci nejste, ale hledáte pohodové a oddychové čtení na léto, Glee je taky dobrá volba. Ovšem pokud seriál vůbec neznáte, doporučuju začít s první knihou. Nebo si pustit pár dílů první série :) Jinak nebudete vědět, která bije. A na závěr vás požádám o jednu radu. Knížka se v angličtině jmenuje Summer Break, což by se snadno dalo přeložit jako Letní prázdniny. Ovšem vzhledem k obsahu dostává to slovíčko "break" ještě trochu jiný nádech a já bych nerada, aby se to v českém názvu ztratilo, protože by to byla škoda... Jen si s tím moc nevím rady...

Proto vyhlašuju anketu! 

Najdete ji v mém postranním panelu a hlasujte, který název by se vám pozdával nejvíc, případně mi nějaký svůj vlastní návrh napište do komentářů pod článek. Předem dík moc! A abych nezapomněla, knížce dávám, po dlouhé úvaze tři hvězdičky: