Na cestě s dvěma americkými teenagery

zdroj: happymundane.com

Slavné Na cestě od Jacka Kerouacka jsem nedočetla. Pokoušela jsem se o to asi v sedmnácti, ale prostě mě to nechytlo. Přišlo mi to příliš chlapské, mačistické (krásné české slovo, ale rozumíte mi, ne?) a zkrátka mě nebavilo, jak si jedou korbách těch různých náklaďáků a připadají si děsně cool. Asi je to celé vlastně realistické, ale nevím... možná se rouhám, tehdy to nebylo nic pro mě. Třeba to ještě někdy napravím a dám té knížce druhou šanci. Nicméně přiznávám, že právě tahle legendární kniha vězí za českým názvem příběhu Amy a Rogera. V originále podtitul zní Epic Detour, což se dost dobře do češtiny převést nedá, a když už, tak epická nebo impozantní zajížďka nezní zrovna dvakrát lákavě. Na cestě mě napadlo, ačkoli jsem Kerouacka nedočetla. A ačkoli s ním tahle kniha ani vzdáleně nesouvisí a není si podobná. To bych si ani nikdy netroufla tvrdit. Snad až na tu cestu Amerikou, samozřejmě. Na cestě zkrátka vnímám jako nějakou esenci všech knih o roadtripech. Ten obyčejný název v sobě má všechno, co takový roadtrip může obnášet. Touhu po dálkách, těšení se a možná i trochu nebezpečí. Nebo to tak snad není? Kdo to četl, opravte mě...

Už jsem psala na Goodreads, že Amy a Roger je pro mě něco jako "guilty pleasure". Takové to čtení, o kterém víte, že vám nic moc extra nepřinese, ani vás nijak nepovznese či neposune dál. Ale přesto vás baví, protože má v sobě něco přitažlivého. Možná je to tím, že začínají prázdniny a všichni kolem mě někam odjíždějí... Morgan Matsonové se nicméně podařilo vyskládat příběh i hrdiny tak, abych hltala téměř každou stránku. Abych s Amy cítila. A hlavně abych měla dojem, že jsem na tom výletě s nimi. Dojem, který navozuje třeba i "obrazový materiál" v podobě zápisků, fotek a účtenek, což je mimochodem určitě prima nápad. Taky to byla jedna z prvních věcí, která mě na knize zaujala. Je to letní čtení, ale ne nutně. Za tím na první pohled obyčejným románkem o cestě napříč Amerikou je toho trošku víc. Sice nic objevného, Amyin případ rozhodně není "originál", ale způsob, jakým je podaný, mě zkrátka dojímal. Cítila jsem s ní... Jen si to představte, váš otec zemře při autonehodě a vy jste u toho. Co víc, vy řídíte! Dovedli byste se pak posadit za volant? Podívat se matce do očí? Navíc máte bratra, který má tolik problémů sám se sebou a s alkoholem, že ten vám nejspíš nepomůže se z toho dostat.

Strčit tenhle příběh do prostředí roadtripu mi zkrátka přijde vážně povedené. Amy to tím pádem nutně staví před hamletovskou otázku řídit, či neřídit. Protože kolik se toho vyřeší, když jste na cestě? Něco samo od sebe, něco vyřešíte vy, protože se doslova "posouváte". Cesta je jako vývoj. Ne nadarmo to bývá symbol dospívání. Proto jsou asi roadtripy tak přitažlivé. Možná té knížce přičítám víc, než v ní je, jsou to zkrátka jen dva teenageři, co jedou napříč Amerikou. Ale není to právě to, co vám mají knihy dávat? Že si v nich každý najdeme třeba i to něco navíc? A přiznejme si to, všichni občas trochu toužíme vyrazit někam na klikatící se silnici a do neznáma. Možná utéct před problémy, nebo je právě naopak vyřešit a hodit za hlavu. A nebo zkrátka  jen za poznáním. Což se teď při prázdninách hodí... A proto se vás ptám:

Doporučíte mi nějakou další cestovací knihu?
Nebo mě přesvědčte, proč číst Kerouacka...
A přečtěte si Amy a Rogera, fakt si myslím, že to stojí za to ;)

K čemu vám je, když najdete chybu ve hvězdách?

John Green. Momentální ikona dobré young adult literatury. Zakopáváte o něj všude. Ale jako opravdu všude. Ještě než jeho první knížka vyšla česky, narážela jsem na tu modrobílou obálku na každém druhém blogu a ve všech koutech Goodreads.com. Aby ne. Jeho The Fault in Our Stars vyhrálo kdejakou cenu, včetně té goodreadsovské. A moje profesní i čtenářská zvědavost mi zkrátka nedala. Musela jsem si to přečíst. Musela jsem zjistit, co je na tom tak dobrého... Nebyl to snad právě John Green, kdo rozdmýchal momentální touhu po contemporary young adult, po současných knížkách, kde na vás na třetí stránce nevyskočí upír? Jestli jo, bůh žehnej tomu muži! Už jsem měla všech těch paranormálních příběhů maličko plné zuby. Byl čas na změnu. 

Na druhou stranu je otázka, jakou vlnu takovéhle knížky vyvolávají. Najednou je všude plno knih o mladých, kteří umírají na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou nemoc a hrdinně se s tím vyrovnávají. Případně pak příběhy o obsedantně kompulzivních poruchách, rodičích, sourozencích či kamarádech s depresemi, bipolární poruchou nebo zkrátka o lidech, kteří mají kupu problémů sami se sebou. A hrdinně se s tím vyrovnávají. Agenti je nabízejí nakladatelstvím s tím že je to "něco jako John Green", případně dokonce s dovětkem "doporučuje John Green". Hledáte další chybu ve hvězdách aka Hvězdy vám nepřály? Přečtěte si tohle! Sama jich pár ve čtečce mám, ale dumám, zda se do nich vůbec pouštět. Některé už jsem četla a stály za houby, jiné jsou naopak silné příběhy, až je člověku líto, že je třeba z nich dělat přívěšky jiných, už úspěšných. Stojí to za to? Chce někdo napodobeniny? Asi ano, jinak by se kolem každého podobného fenoménu tohle nestrhlo. Čtenáři zkrátka podvědomě touží po podobných příbězích, které se jim už jednou líbily. Vlastně všichni chceme prožívat stále stejné knižní emoce. Je to tak bezpečnější.

A jaké vůbec jsou Hvězdy nám nepřály čtení? Měla jsem e-book, částečně i proto, že mě nebaví česká obálka. Rozumím pohnutkám nakladatele, originál byl asi drahý nebo ji zkrátka z nějakého důvodu nešlo převzít... ale v tomhle případě se ta náhražka podle mě moc nepovedla. A obsah? Bohužel jsem asi na knihu byla až moc natěšená, protože jsem zkrátka tak nějak čekala víc. Ani nevím proč. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Ale ví, jak to zaobalit, aby mu to čtenář uvěřil. Ovšem některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde. Na druhou stranu je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Zhltla jsem ji během pár dní, ačkoli je pravda, že byly dost cestovní, a co má člověk v tom letadle jiného dělat než číst... Ale je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

A teď dumám, zda si od Greena přečíst něco dalšího... 

Co vy, četli jste? Třeba Aljašku? Doporučili byste?

V Deliriu z Pandemonia

Snažím se potlačit vzpomínku na svou noční můru,

potlačit myšlenky na Alexe,
potlačit myšlenky na Hanu a svou starou střední,
potlačit,
potlačit,
potlačit,
přesně, jak mě to učila Raven. Můj starý život skončil.
Stará Lena je mrtvá.
Pohřbila jsem ji.
Nechala jsem ji za plotem, za clonou z plamenů a kouře.

Dočetla jsem Pandemonium, druhý díl z trilogie Delirium, z dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. A zase jsem toho příběhu docela plná. Lauren Oliverová mě nezklamala, pokračování se neslo ve stejném duchu, a přesto úplně jiném. Jak jsem psala na Goodreads, dopředu jsem věděla, jak tahle knížka končí, znala jsem ten příslovečný "cliffhanger" na závěr. Přesto mě to bavilo a dovedla jsem si to užít. A cítím se všemi čtenáři, kterým na poslední stránce klesla brada... na jednu stranu by člověk autorce utrhl hlavu, ale na stranu druhou se mi to vlastně hrozně moc líbí. Lauren Oliverová vás nenechá se ani na vteřinu nudit!

Pandemonium je vyprávěné trošku jiným způsobem než Delirium, střídají se tu kapitoly nazvané TEĎ a TEHDY, a přes počáteční nedůvěru v tenhle model se mi to nakonec vlastně docela líbilo, protože to fungovalo. Autorka to dovedla pěkně provázat a návaznosti situací, co se staly dříve a nyní, dávaly smysl a pěkně gradovaly děj především ke konci, kdy se zdálo, že se spousta věcí uzavře (ale ejhle, otočíte na poslední stránku a musíte prostě zírat :)). Ale dost plkání o konci, o kterém vám tu stejně nechci a nemůžu povídat, protože vás o to nechci připravit. Chci se spíš pozastavit nad několika věcmi, které mě na příběhu zaujaly. A dojaly - těmi začnu. Dojalo mě, že se Lauren Oliverová nebojí některé postavy sprovodit ze světa, což může znít lacině, ale jí se daří tyhle momenty popsat opravdu citlivě, něžně, dojemně a někdy až syrově. Nemohla jsem zůstat nepohnutá během improvizovaného pohřbu jedné z postav v Divočině (pokud jste četli, víte, o čem mluvím, pokud číst budete, určitě si vzpomenete), běhal mi z toho mráz po zádech. Mráz mi po zádech také běhal při poznání osudu postavy jménem Blue, která své jméno nezískala jen díky modrým očím. Baví mě, když mě knížky nenechávají chladnou. A to se Pandemoniu rozhodně podařilo.

Ale teď k tomu jádru pudla, důvodu, proč píšu tenhle článek. Zaujala mě jedna věc a nedovedu posoudit, nakolik to je plus a nakolik mínus celé knížky. Fakt, který když pochopíte nebudete ho moci vyvrátit a na první pohled vypadá jako autorčina laciná obezlička, protože zkrátka potřebovala takovou zápletku, jelikož to po ní čtenáři chtějí. Mám na mysli novou postavu a její fungování v příběhu. Julian Fineman. Syn zakladatele organizace ABAD, Amerika bez amor deliria, předseda její mládežnické divize. Ztělesněné zlo. Někdo, koho Lena poté, co prohlédla, jak se to se světem má, zákonitě musí nenávidět... a copak se naší milé hrdince nestane? No ano, zakouká se nám do něj. Promiňte mi tuhle informaci, ale myslím, že ji ani nelze brát jako spoiler, je to něco, co pochopíte hned, co se tam ten kluk objeví. V první chvíli mě to na autorce mrzelo, že má potřebu takhle trochu uměle vytvářet další milostné pnutí, ale světe div se, ono to docela funguje! A právě trochu pokřiveně. Lena ví, že Julian je někdo, ke komu by neměla mít blízko, někdo, kdo stojí na druhé straně. Ale díky situaci, v které jsou, to zkrátka jinak nejde. Když jsem tohle akceptovala, napadlo mě něco jiného. Julian je totiž taková Lena druhého dílu. Máme tu páreček, kde se role oproti Deliriu doslova otočily. Lena je součástí odboje, Julian věří v proceduru, ve vyléčení a bojí se amor deliria. Lauren Oliverové se tenhle obrat podařil naprosto dokonale a do nejmenšího puntíku. Budete-li chtít být důslední, je Pandemonium vlastně jenom Delirium naruby. A to mě dostává k zásadní otázce. Je to špatně? Nebo není? Je to přínosem pro celý příběh, který v trojce vyvrcholí? A pro ty z vás, kdo nedovedou Leniny sympatie vůči Julianovi pochopit - ono to přece není tak snadné. Lenu jste za její skutky v prvním díle odsuzovali? Vím, že Julian není Alex, ale pro mě je vlastně mnohem zajímavější postavou ve své mnohoznačnosti. Není černobílý. Není dokonalý. A je skvěle napsaný!

Tak co vy na to? Souhlasíte se mnou? Četli jste? Chystáte se číst?

Moje první andělí knížka versus spousta kafe v Espressologii

Nadpozemská a Espressologie. Na první pohled dvě naprosto rozdílné knížky. Spojuje je jen to, že jsem je teď obě četla a obě brzy vyjdou česky. A obě se mi docela líbily. Espressologie možná trochu víc, ale to jen z prosté potřeby obyčejných příběhů. Nemáte taky těch všech nadpřirozen a dystopií někdy nad hlavu? Ano, Espressologie byla taky trochu pohádka, ale aspoň s reálnými základy.

Espressologie je taková jednohubka. Nebo spíš teda střední karamelové latte macchiato (moje oblíbené kafe, jaké máte vy? :)) Kratičká, s prostým příběhem, který ale není úplně hloupý. Možná maličko přitažený za vlasy, ale takovým tím způsobem, kdy se u toho budete nablble usmívat a prostě to akceptujete. Proto dávám čtyři hvězdičky. Protože v jednoduchosti je krása. A tak nějak mi to sedlo do nálady, obyčejná kniha bez paranormálních přídechů. A hlavně to kafe! :) Četla jsem ji navíc posledních pár dní v práci, kdy nám stávkuje kávovar a nepění mléko... což nevypadá jako nijak velká katastrofa, ovšem když čtete takovouhle knihu, kde se to cappuccinem, frappé a všemi možnými i nemožnými variantami kávy jen hemží, pak fakt, že musíte pít trochu hnusný kafe s teplým mlíkem, je trošku sebemrskačský... Ale možná se teď ptáte, co to má společného s Nadpozemskou? 

Nadpozemskou jsem začala číst s docela velkým očekáváním. Ale ne, vlastně jsem moc netušila, co od toho čekat. Jak tam ti andělé budou pojati? Nebude to příliš nábožné? S tím bych asi nevěděla, jak naložit... a musím říct, že první půlka knížky mě docela nudila. Nic moc se nedělo. A bylo to ukecané, utlachané, uplkané... ale pak ve Wyomingu vypukly prázdiny a mě to začalo bavit :) Bavilo mě, jak Clara neví moc, co se sebou. Jak tápe a jak podivně pokroucený je její vztah k matce a nedej bože k otci. Když získá poslání, naprosto dokonale se zamotá do trojúhelníku mezi Christiana a Tuckera. Na první pohled je ta zápletka trošku očividná, Tucker je ten zlej kluk, co ji tahá za vlasy, no není to jak z první třídy? Každý musí vědět, kam to povede... :) A v tu chvíli mě napadlo, že by jí neškodila taková malá espressologická lekce. Že by mohla zajít k Jane do kavárny, poručit si oblíbené kafe a počkat si, kdo jí z toho vypadne... jestli jste to ještě nepochopili, hlavní zápletka Espressologie počívá v tom, že hlavní hrdinka spojuje lidi podle toho, jaké si dávají kafe. Taková zrnková dohazovačka. A já kafe miluju, it makes my day, ráno bych bez něj nemohla fungovat. Proto mě napadají takovéhle pitomosti :) Jak by tenhle trojúhelník vyřešila Jane? Na Nadpozemské se mi líbil právě ten konec, který vyloženě nabádá k tomu, přečíst si další díl, protože prostě máte touhu vědět, jak to bude dál. A to nejen kvůli nevyřešenému trojúhelníku, který sice stojí v centru pozornosti, ale podle mě je za ním něco víc. Clara se nerozhoduje jen sama za sebe, to že má poslání z toho nedělá prostou love story, kdy hlavní hrdinka neví, koho si vybrat. Je to spíš konflikt toho, co by měla udělat a co chce... stejně tak Christianova role je vlastně dost nejasná. Zkrátka, kafe by jim neuškodilo :D Sice je to místy předvídatelné, ale vlastně moc pěkně vypointované. Proto jsem dala tři a půl hvězdičky.

 Tak co říkáte, dává to aspoň trochu smysl? Mám dojem, že teď pokaždé, až si budu dávat kafe, budu přemýšlet, co to znamená... :)

asi jsem Divergentní...

Dočetla jsem Divergenci. Konečně, mohli byste si pomyslet. Vážně mi to docela trvalo a mám pro to pár dobrých důvodů. První je samozřejmě tradiční nedostatek času. Univerzální výmluva, funguje vždycky. Ale to vás asi moc nezajímá, co? Další důvod je, že jsem se jednoduše nemohla moc začíst. A vlastně ještě pořádně nevím, co si o téhle knížce myslím. Kolik nakonec dostane hvězdiček se rozhodnu asi, až to všechno sepíšu... Takže na konci téhle recenze bude překvapení i pro mě :)

O Divergenci a její mladé autorce už bylo napsáno snad skoro všechno. Četla jsem tuny pochvalných recenzí, pár ne úplně nadšených, sama jsem se dokonce dostala do situace, kdy jsem o knížce musela něco napsat v okamžiku, kdy jsem ji neměla dočtenou... co víc, napsat něco o jejím pokračování! Jak jsem se s tím prala se můžete pokochat tady. A nesmějte se mi moc nahlas :) Přesně jak píšu na pracovním blogu, Divergence je i u nás už trochu fenomén a není snadné od ní neočekávat mnoho. A to bude asi i můj případ. Moje očekávání bylo vysoké. Má to být údajně lepší než Hunger Games! Ty jsem četla, nebyla jsem z nich úplně odvázaná, ale chápala jsem, čím zaujaly, proč tak táhnou a proč se tak dobře čtou... takže teď Divergence, to bude teprve bomba... a úplně upřímně musím říct, že pro mě to bomba nebyla. Zezačátku jsem vážně měla problém se začíst, postavy mi byly ukradené, bylo mi docela jedno, co s nimi bude, Beatrice/Tris mě vůbec nezaujala... celý ten nápad s frakcemi a dystopickým světem mi přišel málo promyšlený a chvílemi mi příběh nepřipadal dystopický ani trochu. Spíš to vypadalo, že Tris je někde na ostrém výcvikovém táboře.

Ale líbil se mi ten nápad a princip ROZHODOVÁNÍ, které je důležité pro váš další život. Rozhodnutí, před které vás společnost nekompromisně postaví ve věku, kdy v zásadě vůbec nevíte, čí jste a kam vlastně patříte. Chápala jsem pochyby, které měla Tris ohledě toho, kam patří. Na to přece vůbec nemusíte být Divergentní. A nebo možná ano, možná fakt taková jsem. Vy ne? :) Ta situace, kdy máte volit mezi svou rodinou, tím, na co jste zvyklí a něčím, o čem nevíte vůbec nic, ale ve skrytu duše si myslíte, že to pro vás bude to pravé? Není to esence všech důležitých voleb? To si myslím, že se Veronice Rothové povedlo docela pěkně vystihnout. Ale chyběl mi důraz na rozdíly mezi jednotlivými frakcemi, který by to rozhodování měl podmínit. Jo, je prima, když víte, že Neohrožení se nebojí a Sečtělí sežrali moudrost světa, Upřímní jsou zkrátka upřímní, Mírumilovní se neradi perou a Odevzdaní? Nekochají se pohledem do zrcadla a nosí oblečení jako šedivé myšky... ale není to trochu málo? Scházela mi promyšlenost a nějaký cíl, o co vlastně v té společnosti jde a proč to tak je. A o co jde těm, co ji chtějí rozvrátit, kromě prachobyčejné moci, což je teda námět vskutku originální... To je třeba něco, co v Hunger Games bylo. Tam od začátku víte o co jde, proč, zač a za kolik. Tady mi scházel malinko nadhled. A taky bych to autorce malinko proškrtala, občas mi přišla nehorázně ukecaná a nikam to nevedlo... Ovšem Divergence má pár silných okamžiků, líbí se mi zápletka s Trisinou matkou, kdo byla a proč už není... (nebudu spoilerovat :)), líbí se mi konflikt Tobias x Marcus, líbí se mi postava Trisina bratra, ta má podle mě v sobě velký potenciál. A líbil se mi konec. Na posledních stránkách se konečně pořádně začalo něco dít a autorka toho dost naslibovala do dalšího dílu, věci, co vezmou za srdce a vám z toho trne... Jak to bude s Trisinými kamarády? Co si budou myslet, až zjistí, co se všechno odehrálo? Koho budou nenávidět? Jsou vůbec naživu? Líbí se mi, když dočtu knížku a mám o čem přemýšlet... a to se u Divergence nakonec povedlo...

...takže jí dávám 3 a půl hvězdičky právě za ten konec. A jestli jsem zvědavá na druhý díl? Četi vědí...

Hostující review: Leviatan

Scott Westerfeld

LEVIATAN

Oficiální anotace: První svazek nesmírně napínavé nové série pro mladé dospělé. Odehrává se v alternativní steampunkové minulosti, v níž je svět rozdělen na Rachoťáky, kteří ovládají ohromné parní pochodující válečné stroje, a Darwinisty, jejichž hybridní “potvůrky” fungují jako vzducholodi, parní vlaky, válečné lodi i ponorky. Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou. Alex, utajený levoboček nedávno zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda, prchá před strýcem Františkem Josefem, který ho chce zavraždit, do Švýcarska a tam se s eznámí s Deryn, skotskou dívkou, která se v převleku za chlapce stane plavčíkem na válečné vzducholodi Leviatan, ohromném ekosystému složeném z velryb, netopýrů, včel, šestinohých psů závislých na vodíku a všelijakých jiných potvor, díky níž je neporazitelná.

Dneska vám nabízím další z hostujících recenzí mé milé Melori. Tak pěkné čtení!

Leviathan je pro mě velmi rozporuplnou knihou, hodně jsem se na ni těšila, obálka mě zaujala na první pohled a Scotta Westerfelda považuji za skvělého spisovatele. Nicméně jsem knize na GR dala jen tři hvězdičky a tady máte hned kopec důvodů. Nejdřív klady – jak už jsem napsala výše, obálka je skvostná, nic jiného se o ní říct nedá, pan Westerfeld je bezesporu velmi dobrý spisovatel, má skvělé nápady, a skloubit realitu a fikci v alternativní historii je náročné, ale tady se to povedlo, u někoho jsem v recenzi četla (Willinda, Abyss?), že je to napsané v tradici Julese Verna a s tím se dá víc než souhlasit, jako dítě jsem s tátou Verna četla a hltala to (takže tohle je, doufejme, Verne pro novou generaci :)). 

A teď k záporům, kniha pro mě byla vlastně tak trochu překvapením, a ne úplně milým. Steampunková a velmi vyspělá obálka mi přijde lehce v disproporci s obsahem, který mi prostě připadal pro menší děti, téhle cílovce odpovídají také ilustrace uvnitř (jsou pěkné, ale s obálkou naprosto nekorespondují). Ale ani to není to hlavní, i když stále zastávám názor, že obálka a obsah knihy by měly být v souladu a nikdo mi to nevymluví. Nejdůležitějším signálem, že knize něco chybí, bylo, že jsem se nějak nemohla vžít do osudů hlavních hrdinů. Nechci spoilerovat, ale prostě jsem se o Aleka ani trochu nebála a u Deryn člověk jen čeká, kdy už konečně někdo to její tajemství odhalí. Chápu, že když je to plánovaná trilogie a navíc v alternativním světě, je potřeba trochu čtenáře uvádět do toho, jak tenhle svět funguje, nenápadně odkrývat odlišnosti a některé věci vysvětlovat, nicméně já jsem se opravdu u knihy často nudila. Spád měla tak poslední čtvrtina, kde jsem konečně držela hrdinům palce a otáčela dychtivě stránku za stránkou, abych zjistila, jak to dopadne, ale na to je ta knížka zatraceně dlouhá.

No a v neposlední řadě nemůžu opominout tu spoustu překlepů a chyb, které se v textu objevují, myslím, že je to škoda a mě to prostě hrozně rušilo. Je vidět, že někde se upravovala věta, ale jaksi se zapomněla opravit všechna slova, takže mají různý rod, nebo nefunguje shoda podmětu s přísudkem. Navíc se to objevovalo i v přímé řeči u Deryn, kde by to mělo rozsáhlé významové důsledky, kdyby se takhle přeřekla, takže jsem pak četla dál a čekala, jestli to byla chyba, nebo skutečně přeřeknutí.
Pokud mohu doporučit starším čtenářům a čtenářkám, sáhněte raději po Ošklivých, nebudete zklamaní!

Pracovní review: NIKDY NEPŘESTÁVEJ VĚŘIT

Barbora Tuzarová

NIKDY NEPŘESTÁVEJ VĚŘIT

Anotace: 
Basketbal, přátelství, výhry a prohry, nejen sportovní, ale i životní. No a pochopitelně láska. O tom všem tahle kniha vypráví. Sedmnáctiletá Samanta odmalička hrála basketbal, ale ze zdravotních důvodů musela skončit. Teď váhá, jakou cestou se vydat. Shodou náhod se dostala do světa modelingu, který je sice lákavý, ale zároveň se nechce vzdát života mezi pohodovými basketbalistkami. A do toho všeho se přimotá Viky, spoluhráč jejího mladšího bratra…
Řítí se na vás nová kniha z oblíbené edice No Boyzz!, ve které už vyšly mimo jiné tyto knihy...

© Barbora Tuzarová

Vánoční odstávka byla krapítek delší, než se očekávalo... za to se omlouvám všem svým věrným sledovatelům, doufám, že ještě nějací zbyli :) Nicméně jsem zpět a v plné síle a budu se vše snažit vynahradit, seč budu moct (sliby chyby, já vím... :D) Dneska bych vám chtěla přiblížit jednu novou nadějnou českou autorku a její první příběh. Budu se snažit být objektivní, co jen to půjde, ale hned na začátku přiznávám, že jsem stála u zrodu téhle knihy, hodnou chvíli jsem s ní prožila, takže to možná s tou objektivitou nebude tak horké... :) Barbora Tuzarová je osmnáctiletá holka, která jednoduše poslala nabídku do našeho nakladatelství. A mně se líbila. Její příběh je svým způsobem milostný románek s přidanou hodnotou. Píše živě a věrně - koneckonců je jí těch osmnáct, takže s tím vůbec nemá problém, zkrátka píše tak, jak mluví a myslí a jak jedná. A to je na knížce hrozně moc znát. Na zadní straně knihy si můžete přečíst, že sama o sobě říká, že je tak nějak "blíženecky multifunkční". Kromě toho, že je bývalá hráčka basketbalu a miluje psaní, také ráda kreslí, jak portréty, tak komiksy, jezdí na koních a jejím snem je jednou obeplout svět na plachetnici. No a kolem basketu se celý příběh tak nějak točí, jak můžete vyčíst i z anotace.

Nebudu tu popisovat děj, to nemá moc cenu a nechci vás připravit o překvapení z případných zvratů, které byste nečekali :) Spíš se pokusím formulovat, co se mi líbilo a nelíbilo. Moc mi sedla a padla do oka hlavní hrdinka, Samanta. Veškerým svým jednáním a smýšlením. Někdy mi sice lezla na nervy, ale mnohem míň, než to bývá u jiných hrdinek podobných knih, kdy byste v některých okamžicích nejradši knížku vyhodili z okna, jak moc vás štve. Samanta je holka, co je svým způsobem srovnaná sama se sebou. A zároveň není ani trochu. Kvůli zranění musí nechat basketu, sportu, kterým odmalička žila a kolem nějž se motají všichni její kamarádi, bratra nevyjímaje. Způsob, jakým se s tím vyrovnává, je obdivuhodný. Kdysi jsem závodně tancovala a taky jsem tím doslova žila. Představa, že bych ze zdravotních důvodů musela přestat, by pro mě byla naprosto nemyslitelná. Proto jsem se Samantou svým způsobem cítila. Ale hlavně se mi líbilo, jak byla vystavěná její láska k Vikymu, basketbalistovi a kamarádovi jejího bratra. Strašně mi sedlo, jak všechno řešila a jak se k tomu stavěla a jak se vyrovnávala se slabými chvilkami a že jich nebylo málo... Tohle zamilování je totiž komplikované už od začátku, zavání vztahem na dálku a to v tomhle věku není ani trochu snadné. Vlastně to není nikdy snadné, každý by mohl vyprávět... Samanta udělá pár pěkných bot, to určitě, ale konec dobrý, všechno dobré :) To je tak všechno, co můžu prozradit, abyste nebyli ochuzeni o zážitek z četby... Suma sumárum, tahle knížka stojí za to už kvůli zajímavé autorce a potenciální nové naději na českém knižním trhu. Dávám jí zasloužené čtyři hvězdičky a přečtěte si to, vychází už 30. ledna! :)