Trochu divní hrdinové = trochu divné knihy?

Na tenhle článek mě přivedlo hned několik knih, které jsem v poslední době četla, či se číst chystám. Hlavně pak asi Spodek, o kterém jsem po dočtení na Goodreads napsala, že to je nejdivnější skvělá kniha. A myslela jsem to vážně dobře. Může být něco divného dobré? To samotné slovo s sebou nese jasný negativní příznak... uvažovala jsem o tom ještě víc, když jsem právě na Spodka psala recenzi pro Neoluxor. A v tom mě napadla druhá kniha, kterou jsem nedávno dočetla. Kdo chytá v žitě. Klasika, která mě dlouho míjela, protože jsem si o ní myslela bůhvíco. Ani nevím proč. Tyhle dvě knížky se mi trochu prolnuly a já si uvědomila (už po tolikáté...), že mě vážně asi dost baví trochu "divní" hrdinové. A vidíte, už to slovo radši dávám do uvozovek, abych nevzbudila nějaký špatný dojem.

Spodek je sice o dost švihlejší než Kdo chytá v žitě, ale oba hrdinové jsou v podobném věku, knihy těží z newyorského genia loci a odehrávají se v přibližně stejném časovém úseku. Obě knížky se můžou tvářit trochu jako young adult, když to přeženu a když se budeme chtít soustředit jen na věk hlavních hrdinů. Kdo chytá v žitě je obyčejně pěkně poskládaný příběh. Dovedu si představit, že ve své době byla ta kniha trochu kontroverzní, ale líbí se mi, jak je nadčasová. Poprvé vyšla v padesátých letech minulého století a pořád funguje. Občas na vás sice vyskočí slova jako mazavka, prokrindapána nebo ostopéro, ale Holden je puberťák jako každý jiný a tyhle malé připomínky, že knížka není úplně „dnešní“ mě vlastně moc bavily. Spodek je naproti tomu postavený celý na diagnóze hlavního hrdiny. William Heller ke totiž schizofrenik, a jeho knižní projev je i proto fascinující. Je to jedna z těch knih, které buď naprosto propadnete, nebo ji budete nenávidět. Úplně vidím, jak moc rozporuplné ohlasy musela budit, budí a budit bude. No a jelikož já holduju těm "divným", samozřejmě jsem jí propadla. A dumám, zda to taky není diagnóza... máte rádi divné hrdiny? Německy se divný hovorově řekne komisch, což je trošku legrační a v některých překladech se to zábavný způsobem špatně interpretuje. Ale mě se to líbí a přijde mi, že to vlastně sedí. Protože být divný je vlastně trochu komisch. Ne? :)

Ovšem abyste mi rozuměli, nemám na mysli takovou tu "paranormální" divnost, jako když se někdo třpytí na slunci nebo je potomek andělů. Mám dojem, že některé z YA knih se touhle divností pokoušejí nahradit divnost literární, dá-li se to tak nazvat. Autoři už neví, co by vymysleli, tak bác, budeš trochu vyčuhovat a pročpak to? No jasně, však jsi napůl vlkodlak/upír/andělka/čarodějka/cestovatel časem. A samozřejmě musíš spasit svět. Nechápejte mě špatně, nechci se principiálně stavět proti takovým knihám, dost jich vydáváme a spousta jich stojí za přečtení. A baví mě, vážně moc. Jen mám teď poslední dobou zkrátka mnohem víc náladu na contemporary. A možná je to určitý trend, nevnímáte to taky tak? Knížky ze skutečného světa... což je moc pěkný oslí můstek k Marcelovi ve skutečném světě. Podle mě další báječná kniha, jejíž hrdina má jasnou diagnózu podobně jako Spodek, jen mě tak napadla, malá vsuvka na závěr :) Moc se teď těším, až se dostanu k Perks of Beeing a Wallflower, protože to je taky taková kniha s divným hrdinou. Viděla jsem film, moc se mi líbil, ale trochu doufám, že mi ta knížka přinese docela nový zážitek. Tak se snad nepletu!

Co vy a skutečně divní hrdinové? Baví vás?

A doporučíte mi nějaké divné čtení?

Můj blog už je batole

Přesně tak! Dnes slavím druhý rok svého blogování. Zdržela jsem se psaní článku o Světě knihy, když jich kolem poletovalo tolik, ale tohle už si neodpustím. Prostě chci, abyste mi popřáli prima blogonarozeniny :)) Upřímně, nevěřila bych, že to tak dlouho vydržím. A je pravda, že pár blogovacích krizí přišlo, ale myslím, že teď jsem si to nastavila sama pro sebe tak, aby mi to vyhovovalo. Když budu mít co říct a budu chtít, budu psát. Když ne, tak ne. Takže s pravidelností se na o mundo da Teresinha už asi jen tak nepotkáte… Loni jsem si dávala předsevzetí, letos to dělat nebudu. Pro jistotu, čerti vědí…

Za ty dva roky jsem se toho v blogosféře spoustu naučila, potkala jsem (ať už virtuálně nebo naživo) spoustu nových zajímavých lidí, načerpala inspiraci, přečetla kopec knih a pár jsem jich i nedočetla. Účastnila jsem se blogerských projektů a dvou srazů, zapojovala se do diskusí (občas plamenných, ale víte co? Keep calm and blog on ;)), pokoušela se o meme, dvakrát jsem změnila blogerský design (tenhle asi dlouho vydrží, líbí?), přeložila pár knížek, objevila Twitter a Instagram, spamovala na Goodreads, pracovala jsem, flákala se, psala bláboly i články co mají hlavu a patu… Tak snad mi to ještě pár let vydrží :) Díky že mě čtete!

A abyste mě měli ještě radši, daruju jednomu z vás na oslavu knihu. Vybírat můžete z produkce CooBoo nebo Plusu. Podmínky v zásadě žádné, stačí jen naklikat něco dole do rozdávacího vrtulníku... Máte na to týden!

PS: Co myslíte, je správně blogaversary nebo blogoversary? Jsem z toho krapet zmatená...

a Rafflecopter giveaway

Román nad mraky versus pohyblivé obrázky

Aneb kniha nebo film? A proč vůbec? Grandhotel jsem vlastně ani číst nechtěla. Ano, mám Rudiše ráda a líbí se mi jeho smysl pro specifickou "stylizaci" nebo pózu, říkejte si tomu, jak chcete :) Ale v tomhle případě už jsem viděla film, tudíž jsem měla dojem, že příběh znám. Tak proč ho číst, když je spousta jiných, zatím neobjevených? Taková hloupost! Grandhotel není Grandhotel. Film není kniha a naopak. Příběh, který se skrývá v téhle útlé knížce, je docela jiný. Film se mi líbil, ale přeci jen mezi písmenky toho vždycky najdete víc a najednou toho Fleischmana člověk mnohem líp chápe. Pořád je to mimoň, ale už ne tak očividný jako ten z obrazovky (či filmového plátna).

Román nad mraky, jak je Grandhotel pojmenován už v anotaci a na obálce, je hlavně o Fleischmanovi. Mnohem víc, než film... Vím, že bych neměla porovnávat. Film je pouze adaptace, ale zkrátka si nějak nemůžu pomoct. Moje srovnání spočívá jen v té odlišnosti, co mě bavila. Knížka nehraje tolik na vizuální stránku Liberce možná i proto, že to vlastně nejde. A hlavní postavou tu je opravdu Fleischman, ne město samo. Respektive hotel na jeho vršku. Dozvíte se mnohem víc o jeho šílené obsesi, chápete, proč je pro něj těžké opustit město, a najednou to není jen ten týpek v tesilkách. Mám ráda Rudišovy divné charaktery, pravda, on asi normálního hrdinu napsat neumí, ale Fleischman je zkrátka strašně fajn pošuk. Baví mě, jak mluví, myslí, dýchá, kouká na mraky, všechno… Drama s rodičemi je naznačené i ve filmu, ale tam je také spousta věcí podle mého názoru zbytečně vygradovaných. Aby to bylo strhující. Když si přečtete knihu, pochopíte, že Fleischman poutající se k sedadlu tramvaje, co jezdí mezi Libercem a Jabloncem, je prostě zbytečná frajeřinka na efekt. Stejně jako návštěva televizní rosničky. Pokud se nepletu, Rudiš se podílel i na scénáři k filmu, takže asi ví, proč se pro tyhle scény rozhodl. Mně přijdou vzhledem ke knize zbytečné a vlastně trochu prázdné. Ale film je zkrátka jiné médium.

A možná proto by člověk neměl srovnávat... což mě trochu velkým obloukem vrací k tomu, o čem jsem chtěla dnes psát. Film versus kniha. Jaké máte zkušenosti? Já jsem většinou nespokojená s jedním nebo druhým. A většinou vede kniha, protože do těch obrázků toho tolik nenacpete... mám ráda zajímavé vizuální pojetí a to se u Grandhotelu určitě podařilo. Spousta toho ale chybí. Lze vůbec udělat adaptaci knihy tak, aby byla věrná? Je to záhodné? Nebo je právě lepší, když se film zbytečně nedrží předlohy, nelpí na ní, a tudíž ho ani nic nesvazuje? Mám dojem, že se nedovedu objektivně rozhodnout. Když o tom tak přemýšlím, neviděla jsem moc filmů podle knižní předlohy. Z nedávné doby si vzpomínám na Ten, kdo stojí v koutě nebo Pokání, ale ani v jednom případě jsem nečetla knihu, byť se na to chystám. Vím, že se mi nelíbilo zpracování Nesnesitelné lehkosti bytí, ale s tím nesouhlasil ani autor sám, tak o tom snad netřeba diskutovat :) Naproti tomu zpracování Pána prstenů mi přijde povedené, byť přežít čtyřhodinové verze speciálních edicí je docela fuška... Samozřejmě jsem moc zvědavá na Rudou jako rubín, z čistě profesního hlediska ;) A coby správný potterofanatik jsem se rozčilovala u každého z osmi filmů, protože tam byly věci zkrátka jinak. Ale není to právě dobře? 

Jak to máte vy? 

Líbí se vám filmová zpracování vašich oblíbených knižních příběhů?

K čemu vám je, když najdete chybu ve hvězdách?

John Green. Momentální ikona dobré young adult literatury. Zakopáváte o něj všude. Ale jako opravdu všude. Ještě než jeho první knížka vyšla česky, narážela jsem na tu modrobílou obálku na každém druhém blogu a ve všech koutech Goodreads.com. Aby ne. Jeho The Fault in Our Stars vyhrálo kdejakou cenu, včetně té goodreadsovské. A moje profesní i čtenářská zvědavost mi zkrátka nedala. Musela jsem si to přečíst. Musela jsem zjistit, co je na tom tak dobrého... Nebyl to snad právě John Green, kdo rozdmýchal momentální touhu po contemporary young adult, po současných knížkách, kde na vás na třetí stránce nevyskočí upír? Jestli jo, bůh žehnej tomu muži! Už jsem měla všech těch paranormálních příběhů maličko plné zuby. Byl čas na změnu. 

Na druhou stranu je otázka, jakou vlnu takovéhle knížky vyvolávají. Najednou je všude plno knih o mladých, kteří umírají na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou nemoc a hrdinně se s tím vyrovnávají. Případně pak příběhy o obsedantně kompulzivních poruchách, rodičích, sourozencích či kamarádech s depresemi, bipolární poruchou nebo zkrátka o lidech, kteří mají kupu problémů sami se sebou. A hrdinně se s tím vyrovnávají. Agenti je nabízejí nakladatelstvím s tím že je to "něco jako John Green", případně dokonce s dovětkem "doporučuje John Green". Hledáte další chybu ve hvězdách aka Hvězdy vám nepřály? Přečtěte si tohle! Sama jich pár ve čtečce mám, ale dumám, zda se do nich vůbec pouštět. Některé už jsem četla a stály za houby, jiné jsou naopak silné příběhy, až je člověku líto, že je třeba z nich dělat přívěšky jiných, už úspěšných. Stojí to za to? Chce někdo napodobeniny? Asi ano, jinak by se kolem každého podobného fenoménu tohle nestrhlo. Čtenáři zkrátka podvědomě touží po podobných příbězích, které se jim už jednou líbily. Vlastně všichni chceme prožívat stále stejné knižní emoce. Je to tak bezpečnější.

A jaké vůbec jsou Hvězdy nám nepřály čtení? Měla jsem e-book, částečně i proto, že mě nebaví česká obálka. Rozumím pohnutkám nakladatele, originál byl asi drahý nebo ji zkrátka z nějakého důvodu nešlo převzít... ale v tomhle případě se ta náhražka podle mě moc nepovedla. A obsah? Bohužel jsem asi na knihu byla až moc natěšená, protože jsem zkrátka tak nějak čekala víc. Ani nevím proč. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Ale ví, jak to zaobalit, aby mu to čtenář uvěřil. Ovšem některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde. Na druhou stranu je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Zhltla jsem ji během pár dní, ačkoli je pravda, že byly dost cestovní, a co má člověk v tom letadle jiného dělat než číst... Ale je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

A teď dumám, zda si od Greena přečíst něco dalšího... 

Co vy, četli jste? Třeba Aljašku? Doporučili byste?

Pár vánočních tlachů

Už chvíli dumám, že bych měla sesmolit nějaký vánoční článek. Nezapojila jsem se do žádného z předvánočních projektů (ačkoli takový re-reading Harryho Pottera u VeEee byl fakt lákavý :)) Nesdílím s vámi články o tom, jaké se u nás peče cukroví a jaké máme vánoční zvyky. Ani jsem nesestavila žádný svůj top ten knih tohoto roku (ačkoli na to možná ještě dojde). A teď si říkám, zda to není chyba? Není konec roku opravdu časem na rozjímání, bilancování a ohlížení se? Jo, cítím, že už tíhnu k patetičnosti, a vážně se tomu budu snažit vyhnout! :) Aneb když ti slova nestačí, řekni to fotkou... loni jsem se zapojila do vánoční fotovýzvy, kterou pořádala Nikki Finn, sice se mi ji nepovedlo tak docela naplnit, ale moc mě to bavilo, letos už to asi taky nestihnu, ale může to být třeba předsevzetí do nového roku!

Nicméně, co tím chci říct... chtěla bych vám tu jen popřát krásné a klidné Vánoce, ideálně v okruhu lidí, které máte nejradši. Chtěla bych vám popřát, ať dostanete spoustu krásných knížek, ať se i příští rok těšíte z úžasných příběhů a pořád o nich nadšeně píšete a sdílíte své názory a postřehy. Hrozně mě baví je číst :) Chtěla bych vám popřát, ať si Vánoce užijete třeba tak pěkně dětsky, jako moje kolegyně Iveta, která mě dneska skoro dojala svým blogem. Svátky jsou na takovéhle návraty do dětství jako dělané... Já se nemůžu dočkat maminčina bramborového salátu, vaječného koňaku a toho, jak si pak při svitu elektrických svíček zalezu pod peřinu a budu si číst a ztratím se v nějakém báječném příběhu... protože to je na knížkách to nejpěknější!

A ještě by mohlo trochu nasněžit... Šťastné a veselé!

Pushing the Limits versus Crash

Dnešní článek bude taková dvojitá recenze. Nebo možná recenze ani jedna. Spíš takové zamyšlení a srovnání. Nemám moc ráda, když se knížky srovnávají. Když někdo říká, že tohle je nový Harry Potter, další Stmívání... Rozumím tomu jako nakladatelskému marketingovému tahu, že je třeba nový příběh přirovnat k něčemu, co už bylo úspěšné, nedivím se, dělají to všichni (i my). Jen já to jako čtenářka nemám zrovna dvakrát ráda. 

Dneska se ale srovnání nevyhnu, protože to bude hlavní podstata následujících písmen. V poslední době jsem totiž četla dvě knihy, které mi přišly nápadně podobné. Neříkám, že děj byl úplně stejný, ale postavy, jejich rozvržení a jejich osudy si byly až zarážejícím způsobem podobné. Mluvím o knihách Pushing the Limits a Crash. První zmiňovanou knihu jsem četla dřív a musím říct, že mě dost zasáhla. Tím, jak je v ní spletena spousta příběhů, ale přitom všechny pořád dávají smysl, protože všechno se točí kolem dvou hlavních hrdinů. Strhlo mě to a několikrát dojalo. Dojal mě vztah, jaký má Noah ke svým bratrům a co všechno je jim ochoten obětovat. Ani mi v tomhle případě nevadil model bad boye s dobrým srdcem. Věřila jsem mu to. Dojala mě Echo a to jak se prala se ztrátou bratra. Jak nenáviděla a přitom měla ráda Ashley. Rodina se jí rozpadla v zásadě před očima a ona tomu nedovedla zabránit. Jak nevěděla, co se vlastně odehrálo mezi ní a její matkou. Nenáviděla jsem jejího otce, že jí to nepověděl, ale vlastně jsem ho chápala a myslím, že bylo správně, že si Echo ke všem odpovědím musela dojít sama. Najít je v sobě. Nemohla jsem přestat číst, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude pokračovat, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž nebylo vůbec jisté, že to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Když jsem po tomhle čtenářském zážitku sáhla po Crash, zklamalo mě to. Přitom jsem  nečekala, že to bude kniha podobného druhu jako Pushing the Limits. To bych ji asi vůbec nečetla, protože přece jen tyhle knihy čtu kvůli práci, a pokud mám dojem, že jsem našla něco dobrého, nepotřebuju hledat a číst knihu stejného druhu. Uznávám, že jsem možná udělala chybu a pořádně jsem si nepročetla anotaci, ale dostala jsem tip na tuhle knihu od jedné agentky, coby jeden z highlightů frankfurtského veletrhu. Zaujal mě příběh knihy, kdy si ji autorka nejprve vydala sama elektronicky a údajně prodala na 50 tisíc výtisků, což není tak docela málo. A teď se HarperCollins rozhodl koupit práva a v prosinci by knížka měla vyjít i na papíře. A HarperCollins rozhodně není nějaké zanedbatelné nakladatelstvíčko. Takže to vzbudilo mou pozornost. Taky mě zaujala obálka a slibovaná linka příběhu, kdy hlavní hrdinka měla být nadšená tanečnice. Měla to být podstata jeho života. No, na můj vkus tam bylo tance moc málo. Celé se to právě točilo spíš jen kolem ústřední dvojice, což mi přišlo škoda a cítím v tom nevyužitý potenciál. Je pravda, že Crash má jednu linku, která je docela jiná a já vám ji tu nemůžu popsat, protože by to byl spoiler jak noha...(v jedné recenzi na GR jsem si přečetla srovnání s jednou zápletkou z  Hříšného tance, které perfektně sedí) Je tam sice jedno klišé vedle druhého, ale dovedu si představit, že se to někomu může líbit. Kdyby si to autorka odpustila, nebyla by to vůbec špatná kniha. Tak jako tak se mi Pushing the Limits zkrátka líbilo mnohem víc.

Navíc Crash má být podobně jako Pushing the Limits trilogie. Zatímco u druhé zmiňované knihy si to představit dovedu. Vlastně to nepůsobí jako pravá trilogie, první díl je víceméně ukončený a může stát samostatně. Dvojku jsem ještě nečetla, ale anotace slibuje, že se bude soustředit na jiné postavy, které jsme poznali v díle prvním. Může tedy také víceméně stát samostatně. Z anotace Clash (druhého dílu Crash) jsem vyčetla, že se vše zas bude točit kolem Jude a Lucy. Po prvním dílu říkám: Nudááááááááá! Ale abych se dostala k jádru pudla: V čem vidím tu podobnost? Oba příběhy mají podobné hlavní hrdiny: Kluka, co je bastard, ale vlastně má dobré srdce. Holku, co bývala oblíbená, ale poté, co se v jejím životě něco odehrálo, je najednou trochu outsider a vlastně divná. Obě tyhle holky mají trochu potíž se svou matkou - Lucyina matka v Crash sice není takový magor jako matka Echo v Pushing the Limits, ale zase má studený čumák a to na potíže docela stačí. Obě holky měly bratra, který tragicky zemřel (ačkoliv v Crash to tvoří zápletku, po které vám maličko klesne brada, to je ta trocha dramatu na závěr... ale pššt ;)). Mám pokračovat? Nechci tvrdit, ani pídit se po tom, zda jedna autorka od druhé opisovala. Obě knížky vyšly v zásadě naráz, v červenci letošního roku. Spíš v tom jen cítím trochu nového trendu. A mám dojem, že knížek jako jsou tyhle bude čím dál víc. Postavené na podobném modelu, proložené poměrně závažnými tématy. Z čehož mám vlastně radost, protože je fajn číst taky něco, co trochu dává smysl a vyvolává jiné emoce, než jen zamilované vzdychání.

Co na to říkáte vy? Četli jste některou z těchhle knih? Zaujaly vás? Která víc? Podělte se se mnou!

Hlavní hrdinové... k pomilování?

Nebo na zabití? 

Na tohle téma mě před časem přivedl jeden komentář v článku, který jsem psala o hlavních hrdinkách. Protože řekněme si to otevřeně, mužské či klučičí postavy jsou v young adult knihách docela velké téma. Sice mi dlouho trvalo, než jsem se konečně dokopala k tomu, abych svoje myšlenky převedla v písmenka, ale to, že jsem na to nezapomněla, že jsem to nevypustila, myslím ukazuje, že mi pořád vrtá hlavou. Když jsem psala o dívčích hrdinkách, šlo mi především o to, že často nechápu jejich myšlenkové pochody, že mi lezou na nervy. Jejich mužské protějšky chci ale pojmout trochu jinak. Protože kluci či muži taky v knihách hrají trošku jinou roli. Přinejmenším v knihách, o kterých chci dneska mluvit. Nechci se zamotávat do jiných mužských postav v příbězích, které nejsou primárně pro mládež (hrozně nemám ráda to slovo, ale jak česky jinak? :)) Tohle je trošku ošemetné téma, ale holky, řekněte, jak to máte v knížkách s hlavními hrdiny nebo vůbec s hrdiny mužského pohlaví? Je pro vás snadné se na základě písmenkového popisu zakoukat? Pobláznit? Vážně mě to zajímá. Protože si myslím, že to je docela velký fenomén poslední doby. Najednou jsou knižní hrdinové na úrovni populárních zpěváků či herců.

Young adult zkrátka prochází boomem, a spousta příběhů knih je právě proto vystavěná na podobných základech. A jedním z těchhle základů, pilířů, je naprosto úžasný, sexy, krásný a ideálně i chytrý hrdina, se kterým v závěru hlavní hrdinka odchází do západu slunce. Nechci to bagatelizovat, neříkám, že je to primárně špatně ale uznejte, není to trošku tak? Je to taková vějíčka, na kterou skoro každá skočíme. Nebudu tvrdit, že já jsem vůči tomu imunní. Jen mě občas překvapí intenzita, s jakou to čtenářky prožívají. Jak o tom píšou. Se spoustou superlativů a srdíček. A všechno se to točí kolem imaginárního chlapa. Dohadujeme se, komu kdo fandí, jestli jsme team Edward nebo Jacob. Vůbec tenhle teaming mi přijde jako zajímavý jev. Kolik z vás má na svých blozích má banner se svým oblíbeným milovaným hrdinou? Upřímně ale musím říct, že už mě tihle dokonalí chlapi a ultimátní lásky v knihách otravujou. Mám chuť číst i o něčem jiném. A cítím to na sobě, když vybírám knihy, které bychom v CooBoo mohli vydat. Neříkám, že z principu odmítám zamilované příběhy. Jen mě teď baví víc, když je to ještě třeba navíc i o něčem jiném. Když základním tématem knihy není láska jako trám. Chci prostě nějakou přidanou hodnotu. Proto se mi třeba moc líbilo Pushing the Limits, které jsem před nedávnem dočetla, protože to byl hrozně silný příběh. Dost se mi líbí i Scherbenpark, co čtu teď, takové trochu nové Děti ze stanice Zoo, ale spíš prostředím než těmi drogami. Na druhou stranu si vždycky ráda přečtu Polibek pro Annu, protože tam je ta romatnika prostě dobrá :) Povězte, co si chcete číst vy?

Teď ale dochází na podle mě zásadní otázku. Může být tohle zamilovávání se do imaginárních postav reálné? Kdyby se nějaký ten Peeta, Étienne, Syn, Gideon, Ren... zjevil zničehonic v našich životech, opustily bychom všechny své závazky, vše hodily za hlavu a vrhly se do nejromantičtějšího dobrodružství, jaké si dovedeme představit? Já chci věřit, že ne. Že tyhle pocity a city vlastně nejsou opravdové. Že jsou součástí prožitku z té dané knížky. Že si je užíváme právě proto, že rády unikáme do jiných světů a tam chceme prožívat něco jiného než naši každodenní všednost. Ale ta nám přitom stejně pořád přijde moc fajn. 

Tak řekněte, jak to máte vy?

Hlavní hrdinky... k nesnesení?

Taky vás tak v knihách vytáčí hlavní hrdinky? Někdy mám pocit, že to je jako ve filmu, kdy oběť utíká vždycky nahoru po schodech nebo do temných koutů, aby ji vrah/násilník/zákeřný ufoun mohl dohonit a vyřídit… Tohle téma mě napadlo, když jsem dočetla už druhou knihu od Sarah Dessenové, která bude brzo vycházet v češtině. Knížky téhle autorky jsou maličko jak přes kopírák. Což může být na závadu, ale ne v tom případě, že se vám to líbí, protože pak víte, co přesně dostanete. A Dessenová psát umí, takže je jistota, že dostanete celkem prima počtení. Už Ukolébavka mi taková přišla. A jak se můžete dočíst v mojí recenzi, už tehdy mi hlavní hrdinka Remy lezla na nervy. Nechápala jsem její postoj ledové královny, pragmatičnost a potřebu mít všechno nalinkované… ale to bude možná tím, že jsem založením spíš chaot :)

Teresinha pohroužená do Poslouchej :)

V případě knihy Poslouchej to bylo něco trošku jiného. Hlavní hrdinka tam řeší docela jiné starosti a ve světle toho mi Remyiny problémy připadají malicherné. Annabel z Poslouchej je totiž na první pohled holka, která má úplně všechno, co si jen můžete přát, takový malý teenage dream… ale moudrý čtenář hned zkraje pochopí, že tu něco nehraje. Nebudu vám tu samozřejmě psát, o co jde, protože bych vás připravila o velký zážitek z knížky. Spíš se pokusím jen dumat nad tím, jak ta holka reagovala. Stalo se jí totiž něco vážně ošklivého. A ona si to nechala pro sebe. Navíc podle mě reagovala s tak neskutečně bohorovným klidem, že tomu vážně nerozumím… Ta knížka má docela velký přesah a vážné téma, které mě donutilo přemýšlet, jak bych se v dané situaci chovala já. Měla bych potřebu to vykřičet do světa? Řešila bych to? Nebo bych to přesně jako Annabel zašlapala do svojí duše co nejhlouběji, abych nakonec zjistila, že to stejně nejde, že tak se to nedá vymazat... Jak vnímáte vy takový ten pocit bezpráví v knížkách, kdy víte, že hlavní hrdinka dělá pitomost a nemůžete skočit mezi písmenka a omlátit jí o hlavu, jak je blbá? Přečtěte Poslouchej si a dejte vědět, co si o tom myslíte třeba v tomhle konkrétním případě :) Knížka s podobným problémem, která určitě stojí za to a na můj vkus se o ní ví hrozitánsky málo, je třeba Tohle jsem udělal. Škoda že nemůžu být konkrétnější, ale věřte, že to fakt nejde, chcete-li vědět víc, musíte číst :)

Problém s hrdinkami a hrdiny je ale skoro napříč všemi knihami. Marně dumám, zda jsem v poslední době četla nějakou, kde bych si říkala, že s veškerým jednáním hlavní postavy souhlasím… nejblíž je tomu snad Amy z Lodi mezi hvězdami, na které je mi sympatické, že má Syna tak pěkně na háku, protože má opravdu jiné starosti, než se zabývat milostným tokáním. Rozmrznout o padesát let dřív uprostřed neznámého prostředí vesmírné lodi asi fakt není žádná sranda. Moc jsem rozuměla Emmě z knihy Jeden den. Byla takový ten prototyp intelektuálky, trochu obyčejné, ale vlastně hrozně zajímavé, a měla jasný světonázor, který jí lze jen závidět. Ta je pro mě typem hrdinky, do které se všechny promítáme a chceme být takové… Když budu naopak sestavovat hitparádu hrdinek, které mě vytáčely natolik, že jsem skoro byla schopná třísknout s knížkou o zeď, tak ji asi povede Bella ze Stmívání. Já vím, že je to asi klišé a nechci se zařadit mezi ty, co Stmívání jenom kritizují. Určitě má i své dobré stránky a rozhodně je to kniha, která cosi rozvířila, a už jen díky tomu stojí za pozornost. Ale Bella? No uznejte sami... to, že se do Edwarda zblázní na první pohled, je ještě to nejmenší. Ale jinak je to ta nejukňouranější nejblbější holka, o které jsem kdy přečetla tolik stránek...

Co vy? Máte nějaké oblíbené hrdinky/hrdiny, se kterými výhradně a ve všem souhlasíte? Nebo vás jenom vytáčejí? A to, že vás vytáčejí, vás odrazuje od čtení, nebo naopak motivuje a provokuje? A kde je ta hranice? A na co bych se tak ještě zeptala…? Zdá se, že mám z článku takovou malou anketu :)