Pushing the Limits versus Crash

Dnešní článek bude taková dvojitá recenze. Nebo možná recenze ani jedna. Spíš takové zamyšlení a srovnání. Nemám moc ráda, když se knížky srovnávají. Když někdo říká, že tohle je nový Harry Potter, další Stmívání... Rozumím tomu jako nakladatelskému marketingovému tahu, že je třeba nový příběh přirovnat k něčemu, co už bylo úspěšné, nedivím se, dělají to všichni (i my). Jen já to jako čtenářka nemám zrovna dvakrát ráda. 

Dneska se ale srovnání nevyhnu, protože to bude hlavní podstata následujících písmen. V poslední době jsem totiž četla dvě knihy, které mi přišly nápadně podobné. Neříkám, že děj byl úplně stejný, ale postavy, jejich rozvržení a jejich osudy si byly až zarážejícím způsobem podobné. Mluvím o knihách Pushing the Limits a Crash. První zmiňovanou knihu jsem četla dřív a musím říct, že mě dost zasáhla. Tím, jak je v ní spletena spousta příběhů, ale přitom všechny pořád dávají smysl, protože všechno se točí kolem dvou hlavních hrdinů. Strhlo mě to a několikrát dojalo. Dojal mě vztah, jaký má Noah ke svým bratrům a co všechno je jim ochoten obětovat. Ani mi v tomhle případě nevadil model bad boye s dobrým srdcem. Věřila jsem mu to. Dojala mě Echo a to jak se prala se ztrátou bratra. Jak nenáviděla a přitom měla ráda Ashley. Rodina se jí rozpadla v zásadě před očima a ona tomu nedovedla zabránit. Jak nevěděla, co se vlastně odehrálo mezi ní a její matkou. Nenáviděla jsem jejího otce, že jí to nepověděl, ale vlastně jsem ho chápala a myslím, že bylo správně, že si Echo ke všem odpovědím musela dojít sama. Najít je v sobě. Nemohla jsem přestat číst, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude pokračovat, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž nebylo vůbec jisté, že to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Když jsem po tomhle čtenářském zážitku sáhla po Crash, zklamalo mě to. Přitom jsem  nečekala, že to bude kniha podobného druhu jako Pushing the Limits. To bych ji asi vůbec nečetla, protože přece jen tyhle knihy čtu kvůli práci, a pokud mám dojem, že jsem našla něco dobrého, nepotřebuju hledat a číst knihu stejného druhu. Uznávám, že jsem možná udělala chybu a pořádně jsem si nepročetla anotaci, ale dostala jsem tip na tuhle knihu od jedné agentky, coby jeden z highlightů frankfurtského veletrhu. Zaujal mě příběh knihy, kdy si ji autorka nejprve vydala sama elektronicky a údajně prodala na 50 tisíc výtisků, což není tak docela málo. A teď se HarperCollins rozhodl koupit práva a v prosinci by knížka měla vyjít i na papíře. A HarperCollins rozhodně není nějaké zanedbatelné nakladatelstvíčko. Takže to vzbudilo mou pozornost. Taky mě zaujala obálka a slibovaná linka příběhu, kdy hlavní hrdinka měla být nadšená tanečnice. Měla to být podstata jeho života. No, na můj vkus tam bylo tance moc málo. Celé se to právě točilo spíš jen kolem ústřední dvojice, což mi přišlo škoda a cítím v tom nevyužitý potenciál. Je pravda, že Crash má jednu linku, která je docela jiná a já vám ji tu nemůžu popsat, protože by to byl spoiler jak noha...(v jedné recenzi na GR jsem si přečetla srovnání s jednou zápletkou z  Hříšného tance, které perfektně sedí) Je tam sice jedno klišé vedle druhého, ale dovedu si představit, že se to někomu může líbit. Kdyby si to autorka odpustila, nebyla by to vůbec špatná kniha. Tak jako tak se mi Pushing the Limits zkrátka líbilo mnohem víc.

Navíc Crash má být podobně jako Pushing the Limits trilogie. Zatímco u druhé zmiňované knihy si to představit dovedu. Vlastně to nepůsobí jako pravá trilogie, první díl je víceméně ukončený a může stát samostatně. Dvojku jsem ještě nečetla, ale anotace slibuje, že se bude soustředit na jiné postavy, které jsme poznali v díle prvním. Může tedy také víceméně stát samostatně. Z anotace Clash (druhého dílu Crash) jsem vyčetla, že se vše zas bude točit kolem Jude a Lucy. Po prvním dílu říkám: Nudááááááááá! Ale abych se dostala k jádru pudla: V čem vidím tu podobnost? Oba příběhy mají podobné hlavní hrdiny: Kluka, co je bastard, ale vlastně má dobré srdce. Holku, co bývala oblíbená, ale poté, co se v jejím životě něco odehrálo, je najednou trochu outsider a vlastně divná. Obě tyhle holky mají trochu potíž se svou matkou - Lucyina matka v Crash sice není takový magor jako matka Echo v Pushing the Limits, ale zase má studený čumák a to na potíže docela stačí. Obě holky měly bratra, který tragicky zemřel (ačkoliv v Crash to tvoří zápletku, po které vám maličko klesne brada, to je ta trocha dramatu na závěr... ale pššt ;)). Mám pokračovat? Nechci tvrdit, ani pídit se po tom, zda jedna autorka od druhé opisovala. Obě knížky vyšly v zásadě naráz, v červenci letošního roku. Spíš v tom jen cítím trochu nového trendu. A mám dojem, že knížek jako jsou tyhle bude čím dál víc. Postavené na podobném modelu, proložené poměrně závažnými tématy. Z čehož mám vlastně radost, protože je fajn číst taky něco, co trochu dává smysl a vyvolává jiné emoce, než jen zamilované vzdychání.

Co na to říkáte vy? Četli jste některou z těchhle knih? Zaujaly vás? Která víc? Podělte se se mnou!

Review: Významné artefakty a osobní předměty...

Leanne Shapton

VÝZNAMNÉ ARTEFAKTY A OSOBNÍ PŘEDMĚTY ZE SBÍRKY LENORE DOOLANOVÉ A HAROLDA MORRISE. KNIHY, OBLEČENÍ, ŠPERKY ATD.

Anotace: Aukční katalog toho o člověku dokáže říct hodně – o jeho vášních a marnivosti, poklescích i cítění. O tom lepším i horším, čím prochází. Leanne Shaptonová s úžasnou vynalézavostí sestavila katalog věcí, které zbyly po vztahu Lenore Doolanové a Harolda Morrise. Mezi fotografiemi předmětů, které jsou na dražbách běžně k vidění (šperky, umělecká díla nebo vzácný nábytek), ale i zdánlivě bezcenných věcí (pyžamo, vzkazy, ohmatané knihy) se vynořuje příběh lásky jednoho fotografa a jedné novinářky. Filmová práva drží Paramount pictures, v hlavních rolích by se měl objevit Brad Pitt s Natalií Portmanovou.

 

Tahle knížka je pro mě fakt velkým překvapením, nečekala jsem, že bude tak dobrá. Kdybych neměla doporučení s těch pravých míst, nejspíš by mě docela minula. Možná bych ji zahlédla v knihkupectví, všimla si odkazu na facebooku Knihy Zlín, ale upřímně, nevím, jestli by mě zaujala... Aukční katalog? A to má být jako beletrie? Možná bych byla tak nedůvtipná, že bych to vůbec nepochopila... a když už jsem to pochopila, říkala jsem si, že popsat lásku tímhle způsobem je sice zajímavý a originální nápad, ale jak to sakra bude fungovat? Bude mě bavit číst si popisky k nějakým fotkám? Bude to vůbec dávat smysl? A světe div se, vše zapadlo, kam má...
 

Jedna z mých oblíbených... rozklikněte a čtěte!

Leanne Shapton dovedla z mála vykřesat maximum. Popsala vztah dvou lidí do nejmenších detailů pomocí strašně málo písmen. Je tam všechno, a přitom spousta chybí, visí ve vzduchu nevyřčená... a to mě děsně bavilo, to, že jsem si toho mohla tolik domýšlet a že jsem o těch dvou uvažovala ještě dlouho potom, co jsem knížku odložila. Ukazuje emoce a nechává obrovský prostor pro úvahy, jak to všechno vlastně bylo. Co se stalo mezi jednotlivými položkami. A to všechno pomocí obyčejných fotografií, docela všedních věcí s na první pohled suchopárnými popisky, jak už to v aukčních katalozích bývá. Navíc samotný příběh vůbec nepůsobí neosobně, čehož jsem se trochu bála. Nevím, jak je to možné, ale zkrátka to funguje. Za těch pár stan a obrázků jsem si k hlavním postavám dovedla vytvořit vztah, oblíbila jsem si je a moc by mě zajímalo, jak je to s nimi dál, protože konec vám žádnou definitivní odpověď nedá (což je ale vlastně moc prima!) Cítila jsem s nimi a litovala je (no, hlavně ji, samozřejmě... :)) a záviděla... protože přese všechno byl ten jejich vztah vlastně moc krásnej. Líbilo se mi, co si psali, jejich vzkazy na nejnemožnějších papírcích a rozhovory na programech z divadel. Milovala jsem, jaké dárky si dávali a vyráběli a jak moc lásky z nich čišelo... a vůbec to chvílemi paradoxně působilo strašně ideálně :)

Když tuhle knížku dočtete, okamžitě zatoužíte mít taky takový aukční katalog, seznam důležitých předmětů. A nemusí se točit jen kolem vztahu. Jelikož jsem egoistickej jedináček, chtěla bych svůj vlastní katalog, svůj osobní. Tahle kniha mě dostává i proto, že já jsem z toho druhu lidí, co nevyhodí žádný lístek do kina, do divadla, z koncertu, vstupenku na rozhlednu... žádnou účtenku z baru či restaurace, kde jsem se měla hezky a vypila nějaké to pivo, víno (studené či svařené...) Fixuju svoje vzpomínky na na první pohled zbytečné předměty. Takže si asi dovedete představit, jak moc mě tahle kniha nadchla... :) Od té doby uvažuju, co všechno by v mém katalogu asi tak bylo...

Rozhodně se chystám si tenhle příběh nepříběh přečíst ještě jednou. Myslím, že toho veliká spousta utekla mezi řádky. Zhltla jsem těch pár písmen neuvěřitelně hladově, toužila jsem vědět, co za vtip či hříčku bude na dalším obrázku. A taky jak to bude vyřešené v českém překladu, protože ten musel být opravdu výzva. Tahle knížečka je totiž narvaná slovíčkařením, které je navíc často demonstrováno obrazem... což v normálních knížkách nemáte. Tady prostý čtenář zkrátka vidí originál a může do překladu chytře šťourat horem dolem... Takže pane překladatel, klobouk dolů, já bych tohle asi nesvedla :) Suma sumárum, Artefakty jsou podle mě jedním z horkých kandidátů na lovestory roku. Vážně si to přečtěte, stojí to za to, jste-li aspoň trochu romantické duše, určitě vás to nezklame... a ode mě je to jasných pět hvězdiček...

Pracovní review: NICK A NORAH

 
Rachel Cohnová a David Leviathan

NICK A NORAH - AŽ DO OCHRAPTĚNÍ 

Oficiální anotace: "Můžeš na pět minut předstírat, že jsi moje holka?“ ptá se Nick Norah, když mezi návštěvníky klubu uvidí svou bývalku. A právě takovým klišé začíná příběh dvou mladých lidí, jejichž životní cesty se náhle protnou a trochu kodrcavě pak spolu pokračují.
Nick je basák a jediný hetero v punkové kapele plné gayů. Norah je dívka, která má pocit, že víc problémů by nedokázal řešit ani tým specialistů v pentagonu. A jediná společná noc v New Yorku. A najdete v ní všechno – zoufalství, touhu, odpuštění, zklamání. Jsou tu rodiče, s kterými je nutné nějak vyjít, jsou tu přátelé, s nimiž vyjít je někdy těžší než zdolat Mt. Everest. A je tu kluk a holka, kteří pro jednou nechtějí nic jiného než být sami sebou, nepředstírat, na nic si nehrát, ani se snažit s kýmkoliv vyjít. A je tu láska, vztek a nekonečný seznam písniček. A je to příběh, který si prostě musíte přečíst.

Příběh Nicka a Norah je rozhodně jedna z nejlepších YA knih, kterou jsem poslední dobou četla. Samotný příběh sice není nijak závratně objevný, ale způsob, jakým je tahle love story vyprávěná, mě přiměl k tomu, abych knížku nakonec hodnotila tak dobře. Je na ní moc dobře znát, že ji psali dva autoři, což v tomhle případě není na škodu. Úhel vyprávění se totiž kapitolu co kapitolu střídá - chvíli události vidíme z pohledu Nicka, chvíli z pohledu Norah. A vzhledem k tomu, že autoři jsou muž a žena, předpokládám, že tak měli rozdělené i "psací" úlohy. Věrohodnost je podle mého názoru dokonalá. Právě věrohodnost a realičnost celého příběhu je asi nejdůležitější a nejhlavnější rys. V zásadě jde totiž o nekontrolovatelný proud myšlenek a slov obou hlavních hrdinů. Občas je v nich trochu složité hledat smysl, ale takové přece myšlenky v naší hlavě jsou. Často smysl vůbec nedávají...

Způsob, kterým na nás svoje myšlenky dvě hlavní postavy chrlí je tudíž naprosto necenzurovaný, proto občas šokující, bořící tabu, ale hlavně děsně a strašně moc sexy. Tahle knížka si na nic nehraje. Nic nepředstírá. Jednoduše nám předkládá příběh jedné noci, kdy se náhodou dají/nedají dohromady dva mladí lidé a co bude dál, to se teprve uvidí... žádné absolutní soudy a definitivní rozhodnutí. Prostě pohoda jazz... Samotný příběh je v zásadě vylíčen v anotaci, myslím, že není potřeba nic víc dodávat a popisovat. Nečekejte žádná nečekaná překvapení a šokující zvraty v ději. To ovšem neznamená, že čtení vás bude nudit. Naopak, jak začnete, nebudete moct přestat, protože vás to zkrátka vtáhne a vy budete toužit vědět, co těm lidem ještě všechno vrtá hlavou, co dalšího provedou a vůbec, jak tahle bláznivá noc skončí...

Pokud jde o postavy, je to sólo pro dva, ač to zní nesmyslně. Knížka má dvě hlavní postavy v pravém slova smyslu. Nick je trochu měkota, citlivý kluk, který spoustu věcí řeší a dumá nad nimi, jak bychom u kluků asi nečekali. Ale co my víme, co se jim ve skutečnosti honí hlavou. Ani Nick nedává všechno očividně najevo... v každém případě je to kluk, po kterém skoro každá touží. Protože je jednoduše dokonalej (ano, ano, trošku jsem se do něj pobláznila, ale až si knížku přečtete, věřím, že to pochopíte :)) Norah mě naopak občas dost vytáčela a někdy jsem měla chuť nad jejím chováním nahlas nadávat, protože bylo zkrátka naprosto nepochopitelné, aspoň pro mě. Ale jak už jsem někde psala, mám ráda hrdinky, které mě trochu točí, přidává to napětí do čtení, ovšem pochpitelně se to nesmí přehnat... a Norah tak akorát balancuje na hraně, aby mě vyloženě neotrávila. No nebudu to zbytečně protahovat, myslím si, že Nick a Norah je knížka, která nemusí sednout úplně každému právě pro svůj specifický a dost uvolněný, hovorový styl vyprávění, ale mě naprosto dostala. Zkrátka je to příběh, který musíte buď milovat nebo nenávidět. Proto mu uděluju:

PS: Podle knižního příběhu byl natočen i film, který jsem ale neviděla, znáte ho někdo? Z internetových ohlasů jsem vyčetla, že na rozdíl od knihy za tolik nestojí... A knížka brzo vyjde v češtině, jak se vám líbí plánovaná česká obálka?

Photos from weheartit.com

Pracovní review: ACROSS THE UNIVERSE

Beth Revis

ACROSS THE UNIVERSE
 

Anotace z Goodreads:

Láska mimo čas. Vesmírná loď postavená na tajemstvích a vraždě.

Sedmnáctiletá Amy se přidala ke svým rodičům coby „zmrazený pasažér“ na vesmírné lodi Godspeed a čekala, že se probere na nové planetě o tři sta let později. Nemohla tušit, že její spánek skončí o padesát let dříve a ona tak bude vržena do zcela nového světa vesmírné lodě, která si žije podle vlastních pravidel.

Amy si rychle uvědomí, že její probuzení nezpůsobilo jen selhání počítače. Někdo z pár tisíců obyvatel vesmírné lodě se ji pokusil zabít. A pokud rychle něco nepodnikne, její rodiče budou další na řadě. Proto musí teď co nejrychleji rozluštit skrytá tajemství lodě Godspeed. Ale na jejím seznamu podezřelých figuruje jediný, na kterém záleží: Elder, budoucí vůdce lodi a láska, která přišla znenadání.

Hrozně dlouho jsem přemýšlela, jak tuhle review pojmout. Abych správně dovedla vyjádřit své nadšení. Abych nespoilerovala. Abych vás nějakou zbytečnou informací nepřipravila o zážitek z četby.  A čím déle o téhle knize přemýšlím, tím víc jsem z ní odvázaná... takže reálně začalo hrozit nebezpečí, že pokud nenapíšu review co nejdříve, zbude z ní jen vzdychání a áchání nad dokonalým vyvrcholením, které pro nás Beth Revis narafičila. Tahle knížka mě totiž opravdu dostala. Protože to bylo něco trochu jiného. Protože způsob, jakým Beth píše, vás dokonale vtáhne do příběhu. Protože ač jsou okamžiky, kdy musíte Amy nenávidět, mnohem víc převažují chvíle, kdy si říkáte, pane jo, do čeho se ta holka přimotala... Největší pozitivum téhle knihy bylo, že mi po jejím dočtení pěkně klesla brada, rozuzlení mě dokázalo překvapit. A to se neděje často :) Mám občas pocit, že spousta YA knih je sice moc pěkně napsaná, ale také jsou předvídatelné. No, tak Across the Universe není. Aspoň pro mě nebylo. Ale možná jsem jen nechápavá a nevyčetla jsem náznaky mezi řádky dostatečně včas :)

Jak už praví anotace, hlavní hrdinkou je jistá Amy, která letí zmrazená ve vesmírné lodi osídlovat novou planetu. Její rodiče jsou vážení odborníci, kteří mají pomoci ustavit novou společnost, jež tam vznikne. Ano a Amy je v zásadě jen zavazadlo. Není nijak důležitá. Zkrátka letí se svými rodiči. A přitom se jí vůbec nechtělo. Jen si představte, že máte opustit všechno, co jste doposud znali, všechny kamarády, domov a kluka, kterého milujete, vydat se přes celý vesmír na nějakou neznámou planetu. Poletíte 300 let, takže až tam dorazíte, všichni, které jste kdy znali, budou dávno po smrti. A nemluvím o tom, že zmrazování není zrovna příjemný zážitek. Sníte, když jste kus ledu? Co se s vámi děje? Navrch toho všeho vás rozmrazí o 50 let dřív. Omyl? Záměr? Ale proč Amy? Vždyť je naprosto nezajímavá... a teď je vzhůru s vědomím, že až dorazí na planetu a budou rozmrazeni její rodiče, bude ona už starší než oni... no nevím jak vy, ale já bych se na místě nechala vystřelit mezi hvězdy do vesmíru. Šílená představa.

Amy z toho je sice pořádně vedle, ale na druhou stranu je to docela silná osobnost. Občas až moc silná, takže se objevují okamžiky, kdy ví všechno nejlíp a je nejchytřejší pod sluncem, totiž pardon, pod solární lampou lodi Godspeed :) Tohle mě dost vytáčelo, ale zase ne nějak významně. S hlavní hrdinkou se přece občas musíte dostat do názorového konfliktu, no ne? Jinak by vás ten příběh nebavil... A k příběhu samotnému: Across the Universe je další z řady dystopických knih. Proto je také uspořádání společnosti na lodi Godspeed trochu pokroucené. Před lety téměř tři čtvrtiny lodi vyhladila morová rána (významné ehm, ehm, malými písmenky) a přeživší nastavili řád, podle kterého se všichni poslušně řídí (podezřele poslušně...). Společnost vede nejstarší, Eldest, který má v zásadě neomezenou moc, a zároveň připravuje budoucího vůdce lodi, Eldera. Reprodukce je řízená, to znamená, že se lidé v zásadě množí jako zvířata jednou za dvacet let, kdy vypukne "Sezóna" a padají zábrany... Všichni na lodi jsou monoetničtí, mají stejnou barvu pleti, stejné oči, stejné vlasy. To proto, aby nevznikaly rozbroje. Odlišnost totiž může vyvolávat spory. Protože kdo se liší, je sviňák, jak říkával blahé paměti Andrej Stankovič, ale to sem nepatří. A Amy pochopitelně odlišná je. A dost. Má světlou pleť a zrzavé vlasy, takže nemůže být odlišnější... (uznávám, tenhle motiv je trošku lacinější, ale při čtení vám to ani nepřijde).

Na to, aby se s touhle podivnou společností vyrovnala a naučila se v ní žít, není Amy tak docela sama. Od začátku ji doprovází právě budoucí vůdce lodi, Elder, který se do ní zamiloval na první pohled, ještě když byla kus ledu. Právě proto že je tak odlišná. Ale chudák Elder to nemá lehké, Amy vůči němu žádné velké city neprojevuje. Ovšem musím říct, že se jí ani nedivím. V situaci v jaké je, opravdu není čas na nějaké milostné juchání. Ač věřím, že čtenáři by si to přáli. Ale Beth Revis nás nechává doufat, že v pokračování už toho času na romantiku bude o něco víc... Nebudu vám ze zápletky prozrazovat víc. Snad jen to, že od prvních stran je jasné, že tu něco nehraje, že ti lidé na lodi se chovají opravdu divně a celá ta morová rána je podezřelá... Ostatně na Godspeedu je toho podezřelého celá hromada, na to jedna review nestačí... Zkrátka tuhle knížku rozhodně doporučuju vaší pozornosti a nemůžu se dočkat druhého dílu!

fotky z weheartit.com a z webové stránky ke knize

A jen tak pro zajímavost... existuje stejnojmenná píseň od Beatles, a dokonce i film trochu těmi Beatles inspirovaný, protože je zasazený do 60. let a jejich písně tam zní. Vypadá to jako za vlasy přitažená bláznivina, s vesmírem nic společného, ale zas proč ne. Mám ráda vyšinuté filmy :D

Hostující review: PROKLETÍ TYGRA

Zdravím zpět z Britských ostrovů! Přiletěli jsme včera po půlnoci, takže se musím trochu zregenerovat, než budu schopná vám tady o tom něco popovídat a ukázat fotky a tak vůbec. A proto využívám téhle "mezery", abych publikovala hostující review... Je to tak, nemůžu zvládnout přečíst všechny knihy, co bych chtěla... je to sice smutné, ale na druhou stranu mám po ruce někoho, kdo mi s tím notně pomáhá a dneska by se s vámi chtěla podělit o své myšlenky... takže má milá Melori, je to tvoje... (škoda, že tu nemůže teď zaznít fanfára, nebo taková ta znělka 20th Century Fox... :D)

Colleen Houcková

PROKLETÍ TYGRA

Anotace z Goodreads:

Vášeň. Sudba. Čest. Byli byste ochotni to dát na misky vah, abyste mohli změnit svůj osud? 

Sedmnáctiletou Kelsey Hayesovou by nejspíš ani ve snu nenapadlo, co jí čeká tohle léto; že se bude pokoušet zlomit tři sta let starou indickou kletbu. A to se záhadným bílým tygrem Renem. Na druhé straně zeměkoule. Ale přesně to se stane. Kelsey je vtažena do dobrodružství, kde na ni číhají temné síly, prastará magie a mystikou zahalené světy, v nichž není nic takové, jaké se na první pohled zdá. Nakonec musí riskovat vše, aby pochopila dávné proroctví a mohla tak kletbu zrušit navždy. 

Prokletí tygra je prvním dílem romantické fantasy série, který vás strhne a zanechá ve vás pocit nenaplněné touhy (touhy po druhém dílu :) pozn. Melori).

Prokletí tygra byla pro mě jen jednou z mnoha YA knih, které jsem za poslední dva roky měla v rukou (a bylo jich nepočítaně). Musím říct, že často to bylo čtení nudné, předvídatelné a iritující, ani Tygr nebyl ze začátku výjimkou. Ale pozor! Když jsem první díl dočetla asi ve čtyři ráno, poté, co jsem se málem nechala přejet autem, protože jsem měla nos zabořený v knize, a poté, co jsem si napustila vanu, jen abych mohla večer ještě chvíli číst (ano, ta voda vystydla, svíčky vyhořely a v radiu začaly hrát příšernosti, než jsem konečně vylezla, přerušila čtení a odebrala se s knihou do postele), tak jsem musela přes veškerou skepsi a naštvání na autorku na prvních stránkách přiznat sama sobě, že mě Tygr prostě dostal. Druhý díl jsem naštěstí dostala jako reading copy alespoň v pdf, ale věřte, že by bývalo bylo lepší, kdybych ho nedostala (myšleno, že čekání na třetí díl je nesnesitelné), ale to sem nepatří. Zpátky k té svíčkové alias prvnímu dílu Tygří série.

Jak vidno z anotace, Kelsey se seznámí s tygrem, o němž čtenář (lépe asi řečeno čtenářka) od začátku ví či tuší, že to nebude jen tak nějaký tygr, a čeká, kdy se z něj vyklube nějaký ten člověk. To se vskutku stane (nedávám spoiler alert, protože sem by měl dočíst každý čtenář a nenechat se odradit, dál už se pokusím bez náznaků děje :)) a Kelsey s Renem a panem Kadamem se v Indii pouští po nebezpečné cestě dávných proroctví, kleteb, magie a náboženských rituálů. Přichází také romantika, boj o život a vnitřní dilemata dospívající dívky. Nic nového pod sluncem, říkáte si a máte svým způsobem pravdu, ale autorce se nějakým způsobem podařilo napsat příběh, který i přesto má něco do sebe. Indie netvoří jen samozvaně exotické prostředí, ale hraje důležitou roli ve vývoji příběhu. Kelsey je holka na zabití, ale snad i právě proto ji musíte mít rádi a držet jí palce. Protože, které z nás by se neklepala kolena před bílým tygrem a která z nás by nepropadla uhrančivě modrým očím a nezačala se chovat tak trochu jako blbka? Kelsey je prostě uvěřitelná postava se všemi možnými klady a zápory, a že jich má požehnaně, ale ono být Indianou Jonesem v sukních není tak docela legrace :) 

Obálka druhého dílu

A abych se moc nerozepisovala a někdo měl ještě chuť to číst, tak svou první recenzi ukončím slovy, že Prokletí tygra rozhodně není perfektní kniha, ale mezi ostatními YA romány a sériemi má sympatickou a „živou“ hrdinku, která se nebojí dělat vlastní rozhodnutí, Rena (a to je plus samo o sobě, protože ruku na srdce, která by takového prince z pohádky vlastně nechtěla potkat? Romantické knihy a filmy nás válcují a my jsme furt jak ty naivní Popelky :)), výbornou poslední třetinu, která dává čtenáři naději, že se Colleen Houcková zlepšuje ve spisovatelském řemesle, a povedenou obálku (a ano miluju závorky, takže tu máte ještě jednu na závěr – černý tygr na druhém dílu mi přijde ještě lepší než bílý na první).

A ještě jedna dobrá zpráva na závěr, česky by knížka měla vyjít někdy na začátku příštího roku v nakladatelství CooBoo.

Na Goodreads udělila Melori této knize plných pět hvězdiček, takže myslím, že je můžu pěkně vysázet i tady (a promiň, ten třetí obrázek jsem sem už nenarvala, tak snad to neubírá celkovému vyznění, kdybys na něm trvala, doplním...:D)

a ještě trailer...

Pracovní review: ANNA AND THE FRENCH KISS

Stephanie Perkins

ANNA AND THE FRENCH KISS

Anotace z Goodreads:

Anna se těší na svůj poslední ročník na střední v Atlantě, kde má skvělou brigádu, loajální nejlepší kamarádku a kluka, s kterým to vypadá, že by z toho mohlo být něco víc. Což je důvod, proč není vůbec nadšená, že ji otec odešle na internátní školu v Paříži. Dokud nepotká Étienna St. Claire, dokonalého Pařížana (a taky Angličana a Američana s neodolatelným přízvukem). Jediný problém je, že je zadaný, a Anna vlastně taky, jestli se něco vyvine z jejího téměř vztahu doma. A když se zima s jarem sejde, skončí tenhle rok romantickým francouzkým polibkem - na který se Anna i čtenáři tak těší?

(POZOR! může obsahovat SPOILERY!)

Photo © Teresinha

Na tuhle knížku jsem všude četla tolik chvály, až jsem se bála, že k ní přistupuju s přílišným očekávání. Hlavně mě na ni ale upozornila Syki, takže především kvůli ní píšu tuhle review. Anna and the French Kiss je milostný románek se vším všudy, najdete v něm přesně to, co očekáváte - sympatickou hlavní hrdinku (která má okamžiky, kdy vás šíleně vytáčí), její nejlepší kamarádku, která zradí, zlou holku, co vám leze na nervy a vám dělá dobře, že nedostane co chce (škoda, že jí Anna nezlomila nos, když mohla :)), toho nepravého (vlastně hned několik nepravých...) no a pochopitelně toho Pravého s velkým P. Téměř dokonalého, nádherného, neodolatelného s hebkými vlasy... a taky je tu Paříž. Paříž je, jak už název a obálka napovídají, hlavním místem děje a velká přidaná hodnota knihy. Protože kde už jinde prožít romantickou lásku než v Paříži?

Knížka sama je taky skoro dokonalá. A příběh ve své dokonalosti docela prostý: Anna má rok studovat v Paříži na americké škole, kde nikoho nezná, a dokonce ani neumí francouzky. To se ovšem brzo změní, rychle se seznámí s ostatními studenty a život bez rodičů na internátní škole může začít. Říkám rovnou, že se mi líbí příběhy zasazené do internátních škol či podobných institucí. To, že hlavního hrdinu odříznete od rodiny, kamarádů a hodíte ho do zcela jiného, nového prostředí, vám dává neskutečné možnosti, jak příběh využít a jak vést jeho hlavní linku (ostatně z toho těží i Harry Potter :)).

Autorka tohle jistě dobře ví, proto je její kniha dobře vystavěná. Přesto má několik ALE, o kterých se tu chci zmínit. Zaprvé je opravdu dost americká. Což sice na první pohled není žádná nevýhoda, ale jelikož já ji čtu s úvahou, zda ji česky vydat, či nevydat, musím myslet i na tohle. Konkrétně mám na mysli některé příliš americké - tj. neevropské - momenty, u kterých si nejsem jistá, že by si český čtenář (nebo spíš čtenářka) neťukal na hlavu, jak je ta Anna vlastně pitomá. A ona přitom není. Jen má jiný pohled na svět, z druhého břehu Atlantiku. Jde třeba o to, jak je šokovaná velikostí Notre Dame. Vím, že ta katedrála je fakt veliká, ale že bych se z ní zas posadila na zadek? V Evropě máme takových spousty. V Americe ne. Nebo to, že v jednom okamžiku prohlásí Emila Zolu za ženu, Emily... je to přece chytrá holka, zajímá se o skoro artové filmy, ráda čte a nezná Emila Zolu? To je ale blbá američanka... a takhle bych mohla pokračovat. Všechno jsou to okamžiky, které knížce z našeho pohledu trochu ubírají, protože na Annu v našem kontextu vrhají jiné světlo, než jistě zamýšlela autorka.

Photo from weheartit.com

Vedle toho je tu ještě několik redaktorsky a překladatelsky zapeklitých momentů. U překladových knih často narazíte na pasáže, kde si říkáte, že tohle fakt nejde převést do češtiny, že prostě něco zůstane lost in translation... Například přemýšlím, jak by v českém překladu bylo vysvětleno, proč se hlavní hrdinka Anna Oliphant a její kamarádka Bridgette Saunderwick navzájem obdarovávají figurkamy slonů a banánů (v případě Anny) a figurkami mostů a sendvičů (v případě Bridge). Možná podceňuju české čtenáře (a teď, jak to vidím černé na bílém, možná by to zas nebyl takový problém...), ale určitě je třeba se nad tím zamyslet. Horší by to bylo v případech, kde se střetává britská a americká angličtina (protože Étienne má v sobě něco britské krve, je na tom postaveno několik vtipných hříček). Jasně, to je ve velké spoustě knih a vždycky se to nějak vyřeší. A vždycky někde ubude nějakého významu.

Možná o tom tak přemýšlím proto, že se mi kniha tak líbila. Bojím se, že když se přeloží, už to nebude ono. Co myslíte? Je taky fakt, že někde kolem strany 200 (z celkových 370) jsem si řkala, že je už se to nějak táhne a kdy už ji ten Étienne konečně políbí... :) Tahle knížka je dost předvídatelná a vlastně celou dobu víte, co se bude dít (že Annina kamarádka Bridge začne randit s Tophem - což je ten, od kterého si Anna něco slibovala - jsem věděla v minimálně o sto stránek dřív, než to vyšlo najevo) a víte, jak to skončí. Ale tak to u milostných románků chodí. Nečtete je proto, aby vás překvapily a šokovaly svým dějem. Spíš proto, abyste se ujistili, že romantická láska pořád existuje. Minimálně v knihách :) Suma sumárum stojí tahle knížka v angličtině za to, protože vedle toho, že je to veliká romanťárna, je taky vtipná, a proto jí uděluju:

Jen mi poraďte... vydat česky, či nevydat?