O všem a o ničem na křídlech magického realismu

Proč ten trochu patetický titulek? Čtěte dál, dozvíte se víc...

Posledních pár měsíců se mi zase moc nedaří sepsat nějaký kloudný blogový článek. Článek, který by nebyl jen do počtu a jen proto, abych sem něco dala. Straší mě datum 8. srpna mého posledního příspěvku... a to mě nakonec dotlačilo k tomu, abych začala psát a blábolit a plkat, protože mám dojem, že vlastně nemám co říct. A přitom je toho tolik, co se teď děje! Čtu spoustu knížek, a až na konci tohohle článku mi došlo, o čem chci vlastně psát, co mě teď nejvíc baví. Takže to berte jako takovou malou sondu do mé blogerské duše :) Stal se ze mě chorobný nedočítač knih. Cuckoo´s Calling čtu už od léta, schází mi posledních asi sto stran a nějak nejsem schopná to dotáhnout. A přitom mě to baví! Navíc pořád netuším, kdo je vrah a je-li vlastně nějaký, takže jsem napnutá jak kšandy. Ale knížka je to veliká co do rozměru, v létě při válení na pláži to tak nevadilo (a přiznám se, že jsem jí trochu ublížila, kombinace soli a písku nedělá knížkám dobře, stydím se :)), ale do metra už to tak zábavné není.

Taky jsem rozečetla nového Irvinga. Na konci srpna. Nedočkavě jsem si pořídila e-knihu ještě před papírovým vydáním. A musím říct, že jsem trošku rozčarovaná. Ne že by mě ta knížka přímo nebavila, Irving je takový svojský, a proto mám jeho příběhy ráda, proto, že boří tabu a nebojí se zápletek a situací, z kterých se nejeden čtenář červená. Ale v případě V jedné osobě se mi zdá, že už je to trochu příliš, protože se kolem bisexuality hlavního hrdiny točí celý příběh a nic moc jiného se tam neděje, "šokující" témata se tak nějak okoukají, když je máte v každém odstavci. To mi nestačí a připadá mi to prvoplánové a vlastně mě to na Irvinga trochu mrzí, protože ty jeho "skandální" prvky v knihách právě byly vždycky všechno jen ne prvoplánové. Ale nezavrhuju tu knihu, není úplně špatná. Jen je jiná, než jsem asi čekala.

A ještě jednu knihu mám rozečtenou, klube se mi z ní další maličko nepochopitelné guilty pleasure a konečně se dostávám ke svému patetickému titulku. The Strange and Beautiful Sorrows of Ava Lavender. Dostala mě už krásnou obálkou. Láká na magický realismus a autorčin agent údajně zastupuje třeba taky Khaleda Hosseiniho. Od toho jsem sice nic nečetla, ale na magický realismus slyším. Protože tohle spojení pro mě znamená Marquéz a Marquéz je prostě boží. Autorka téhle knížky si to podle mě taky myslí a snaží se jít podobným směrem. Do jaké míry se jí to daří je samozřejmě otázka do diskuze. Bere to zeširoka, vyprávění začíná kolem roku 1900 u babičky hlavní hrdinky, kterak s rodinou přesídlila z Francie do Spojených států a s čím vším se tam potýkali. Je to dost popisné, nejde při tom nepřemýšlet, zda jsou všechny ty postavičky a odbočky důležité, trochu čekáte, kdy už se tedy příběh posune, ale ani nemrknete, máte za sebou prvních 37 % a hlavní hrdinka se ještě ani nenarodila. Na první pohled je to něco, co by mělo každého soudného čtenáře odradit. Ale světe div se, neodradí, naopak. Sedím přilepená ke čtečce a chci vědět, co bude dál. Ava Lavender (rozuměj hlavní hrdinka) už je na světě a potýká se se svým vlastním těžkým osudem. Narodila se totiž s křídly. A ne, není anděl. A tahle knížka není fantasy. Jen je prostě divná, stejně jako Ava a její rodina a vlastně celý příběh. Co za tím vším je, zatím netuším. Možná to bude veliké, možná to autorka přejde bez vysvětlení, ani jedna varianta by mi nevadila. Já vím, takhle ve zkratce to zní šíleně, ale věřte, stojí to za to! Tedy zatím. Zvědavím, kudy se to bude ubírat dál. Těžko říct, zda je to young adult či dospělé čtení. Na Goodreads zatím převládá první zařazení. Není to dospělácká knížka v pravém slova smyslu, ale podle mě další z příběhů, které můžou zasáhnout širokou škálu čtenářů bez ohledu na věk, kterých je poslední dobou čím dál víc. Hodí se pro CooBoo? Čerti vědí, co myslíte? :)

A jinak? V říjnu vyšla jedna báječná dětská knížka v mém překladu o maličko roztomile hloupém medvědovi, co má rád přísloví, ale trochu si je plete. Jestli máte děti v rodině, nebo sháníte nějaký dárek, tohle je ideální, můžu jenom doporučit, úžasné ilustrace a vůbec: No jo, medvěd! Za pár dní mi vyjde další překlad divné předivné knihy (asi mám nějaké sklony...), o které už jsem taky psala. Jsem zvědavá, co na Za zrcadlem řeknete a mám z toho trochu strach :) 

Ale těším se na vaše názory!

Na cestě s dvěma americkými teenagery

zdroj: happymundane.com

Slavné Na cestě od Jacka Kerouacka jsem nedočetla. Pokoušela jsem se o to asi v sedmnácti, ale prostě mě to nechytlo. Přišlo mi to příliš chlapské, mačistické (krásné české slovo, ale rozumíte mi, ne?) a zkrátka mě nebavilo, jak si jedou korbách těch různých náklaďáků a připadají si děsně cool. Asi je to celé vlastně realistické, ale nevím... možná se rouhám, tehdy to nebylo nic pro mě. Třeba to ještě někdy napravím a dám té knížce druhou šanci. Nicméně přiznávám, že právě tahle legendární kniha vězí za českým názvem příběhu Amy a Rogera. V originále podtitul zní Epic Detour, což se dost dobře do češtiny převést nedá, a když už, tak epická nebo impozantní zajížďka nezní zrovna dvakrát lákavě. Na cestě mě napadlo, ačkoli jsem Kerouacka nedočetla. A ačkoli s ním tahle kniha ani vzdáleně nesouvisí a není si podobná. To bych si ani nikdy netroufla tvrdit. Snad až na tu cestu Amerikou, samozřejmě. Na cestě zkrátka vnímám jako nějakou esenci všech knih o roadtripech. Ten obyčejný název v sobě má všechno, co takový roadtrip může obnášet. Touhu po dálkách, těšení se a možná i trochu nebezpečí. Nebo to tak snad není? Kdo to četl, opravte mě...

Už jsem psala na Goodreads, že Amy a Roger je pro mě něco jako "guilty pleasure". Takové to čtení, o kterém víte, že vám nic moc extra nepřinese, ani vás nijak nepovznese či neposune dál. Ale přesto vás baví, protože má v sobě něco přitažlivého. Možná je to tím, že začínají prázdniny a všichni kolem mě někam odjíždějí... Morgan Matsonové se nicméně podařilo vyskládat příběh i hrdiny tak, abych hltala téměř každou stránku. Abych s Amy cítila. A hlavně abych měla dojem, že jsem na tom výletě s nimi. Dojem, který navozuje třeba i "obrazový materiál" v podobě zápisků, fotek a účtenek, což je mimochodem určitě prima nápad. Taky to byla jedna z prvních věcí, která mě na knize zaujala. Je to letní čtení, ale ne nutně. Za tím na první pohled obyčejným románkem o cestě napříč Amerikou je toho trošku víc. Sice nic objevného, Amyin případ rozhodně není "originál", ale způsob, jakým je podaný, mě zkrátka dojímal. Cítila jsem s ní... Jen si to představte, váš otec zemře při autonehodě a vy jste u toho. Co víc, vy řídíte! Dovedli byste se pak posadit za volant? Podívat se matce do očí? Navíc máte bratra, který má tolik problémů sám se sebou a s alkoholem, že ten vám nejspíš nepomůže se z toho dostat.

Strčit tenhle příběh do prostředí roadtripu mi zkrátka přijde vážně povedené. Amy to tím pádem nutně staví před hamletovskou otázku řídit, či neřídit. Protože kolik se toho vyřeší, když jste na cestě? Něco samo od sebe, něco vyřešíte vy, protože se doslova "posouváte". Cesta je jako vývoj. Ne nadarmo to bývá symbol dospívání. Proto jsou asi roadtripy tak přitažlivé. Možná té knížce přičítám víc, než v ní je, jsou to zkrátka jen dva teenageři, co jedou napříč Amerikou. Ale není to právě to, co vám mají knihy dávat? Že si v nich každý najdeme třeba i to něco navíc? A přiznejme si to, všichni občas trochu toužíme vyrazit někam na klikatící se silnici a do neznáma. Možná utéct před problémy, nebo je právě naopak vyřešit a hodit za hlavu. A nebo zkrátka  jen za poznáním. Což se teď při prázdninách hodí... A proto se vás ptám:

Doporučíte mi nějakou další cestovací knihu?
Nebo mě přesvědčte, proč číst Kerouacka...
A přečtěte si Amy a Rogera, fakt si myslím, že to stojí za to ;)

Co nového v jedné vyšehradské kanceláři?

... Aneb abyste taky viděli, že pracuju :) Co je nového v CooBoo? V úterý jsme vám ukázali obálku Rekviem, ze které mám já osobně moc velkou radost. Myslím, že se fakt povedla, jak modelka, tak fotka i finální zpracování. A bude zase krásně metalická jako předchozí díly, tentokrát stříbrná. Příběh samotný už jsem mezitím stihla docela vstřebat. Uzavřít další trilogii byl zvláštní pocit. Když jsme je začínali vydávat, měla jsem dojem, že tomu snad nikdy nebude konec. Delirium patřilo k mým oblíbenějším dystopiím, pracovalo se mi na ní vážně dobře. Bavil mě autorčin styl, včetně popisů, které mnohým lezou na nervy. Rekviem má zase vyprávění z dvou úhlů pohledu – tentokrát nás příběhem provází střídavě Lena a Hana. A jak už jsem někde psala, Haniny pasáže mi přišly zajímavější. Především proto, že ona moc neví, co se sebou. Je vyléčená, a přesto pořád něco cítí. A netuší, jak s tím naložit. Spousta věcí jí nepřijde správná, ale pořád trochu dlí v té své navoněné bublině. Leniny kapitoly naproti tomu byly z Divočiny a o bojování a to už mě nějak moc nebralo. O tom bylo celé Pandemonium. A konec? Moje první reakce byla zklamání, ale teď, když o tom tak z odstupu a po druhém čtení přemýšlím... vlastně je to správně a odpovídá to stylu Lauren Oliverové. Takže se snad máte na co těšit!

Teď se chystám číst překlad Unravel Me a netrpělivě čekám na mail od grafika, který by mi měl tenhle či příští týden poslat první návrhy naší obálky. Taky se raduju z našich několika posledních knížek. Hlavně z Loly a kluka od vedle. Ta k nám do kanceláře dorazila včera a vážně mě potěšila. Vím, že někteří z vás nejsou naší obálkou nadšeni, ale já si za ní docela stojím. Vážně mi hlavní hrdinka přišla tak jedinečná a autentická (někdy až moc), že by byla škoda, kdyby si ji čtenáři na obálce spojovali s nějakou konkrétní holkou. Ať je pro každého z vás Lola jiná, tak by to ona sama měla nejradši, nemyslíte? Navíc je tak krásně sluníčkově žlutá, že to určitě bude prima letní čtení. Sice mě nenadchla tolik, jako Polibek pro Annu, ale snad se vám bude líbit. A nesmím zapomenout na Ptačí zpěv, kouzelnou dystopii! Moji recenzi na něj si můžete přečíst na stránkách Neoluxoru.

Dnes vás ale chci hlavně pozvat na Svět knihy, který začíná už zítra. Určitě to všichni víte a spousta z vás se tam chystá. Tak budu ráda, když zajdete na náš stánek! Mám tuhle knižní a knihomolskou událost moc ráda. Je sice vyčerpávající a většinou trpíme na výstavišti neuvěřitelným vedrem (což se nám letos možná vyhne, ač tomu pořád nevěřím :)), ale za tu možnost vidět tolik knih a knižních nadšenců pod jednou střechou to stojí! Pokud budete mít cestu, zastavte se třeba v pátek ve čtyři blogerské povídání, kde budu já, Kath, Willinda a celé to bude moderovat Daniel Dočekal, tak nás přijďte podpořit!

Téma zní: BLOGEŘI SPISOVATELI, SPISOVATELÉ BLOGERY 

Pevný scénář není dán, zkrátka budeme mluvit hlavně o knižních blozích, o spolupráci s nakladateli, o tom, jak psát dobrý, lepší a nejlepší blog... Sama se na to těším, co všechno nového zajímavého se dozvím. A doufám, že se tam ze spoustou z vás potkám! 

Přijdete? Tady je i oficiální facebooková událost. 
Kdybyste se chtěli přidat, budu moc ráda...

Únorové čtení... a aby vám nic NEUNIKLO!

Leden se s únorem sešel a je tu březen. Já držím slib a mám tu pro vás další sumarizační článek. Co jsem přečetla a nepřečetla v únoru?

První únorová dočtená knížka byla OTÁZKA ZA DESET. Příběh, ke kterému jsem si musela najít cestu. Ze začátku mi styl vyprávění vůbec nesedl a asi jsem po Jednom dni čekala něco trochu jiného. Tohle mi po prvních pár stranách přišlo takové upachtěné, otlemené a maličko i pitomé. Pak jsem si ale uvědomila, že nečtu druhý díl série (jo, člověk z těch všech YA občas zblbne… :)) a že tohle je docela jiný příběh. A že k němu vlastně ta upachtěnost patří, aby fungoval, jak má. Jak postupoval, líbil se mi čím dál víc, protože Nicholls jde do hloubky malými krůčky. Postavy a osudy, které se zprvu můžou zdát plytké, umí rozvinout do zajímavých charakterů. Tahle knížka je moc fajn retro o osmdesátých letech v Británii a o tom, jaké to je být v kůži studenta, který se potřebuje vyrovnat hlavně sám se sebou, je trošku loser, a proto vám zkrátka musí být sympatický.

CO SE ZTRATILO. To není filozofická otázka nad obsahem mého blogu... Co se ztratilo je hrozně milá knížka, která mě moc příjemně překvapila. Má několik časových a dějových linek a všechno se točí kolem jednoho britského nákupního centra. Zachycuje jeho mikrosvět a osudy lidí, kteří jím procházejí, ať už coby zákazníci, zaměstnanci obchodů, členové ochranky… na každého má nějaký vliv a zanechalo stopu. Dobrou nebo špatnou. Autorka staví příběhy, které nakonec proplétá, všechno se vším souvisí. A je to takové opravdové. Celou knihu drží pohromadě dětská hrdinka, jež je tou, co se ztratí. Ovšem název se dá vykládat v mnoha jiných rovinách. Trochu symbolicky. Ale na to přijdete sami, jestli se vám bude chtít číst ;) Kniha Zlín vydala autorce ještě jednu knížku, na kterou se určitě brzo hodlám podívat. 

A něco na závěr. Co už sice nepatří do února, ale zato je to tak aktuální, že to tu prostě musím zmínit. A TAK MI UNIKAJÍ. Kdo? Co? Nevíte? Neslyšeli jste? To není možné! E-novela Beth Revisové. Po částech začíná vycházet už zítra na pěti vybraných blozích! Chcete vědět víc? Mám velikou radost, že se nám podařilo tuhle blogtour uspořádat podobně, jak to udělala autorka sama v Americe. Snad se nám to i podaří a všechno bude klapat, jak má. A co si myslím o textu samotném?Absolutní must-read pro všechny fanoušky téhle vesmírné trilogie. Beth Revisová se zase trošku přiblížila stylu prvního dílu, který se mi líbil nejvíc. Je to chytré, střízlivé, zajímavé... a donutí vás to se na některé postavy podívat z trošku jiného úhlu. Negativní najednou nejsou černobílí a ti, co byli šedí a nijací, se  pěkně vybarvují... Nahlédněte za hlavní linku příběhu Amy a Syna! Fakt to stojí za to.

A to je za únor vlastně všechno. Žádná sláva, ale březen bude mnohem lepší, to vím už teď. Je to ostatně měsíc knihy! Tak se mějte fajn a ovci zdar! ;)

Můj leden: Prázdné místo ve Všech barvách Země a Was She Pretty?

Můj blog zase zřetelně strádá, mrzí mě to, ale nějak mi dělá potíže si najít čas... proto se odteď pokusím svoje písmenka zase modifikovat. A dám si předsevzetí (další) - aspoň jeden článek do měsíce. Sumarizační.  Maličko poskládaný z Goodreads. To by šlo. Takže jaký byl můj leden 2013?

První knížka, kterou jsem letos dočetla, byla ALCHYMIE VĚČNOSTI. Líbilo se mi to i na druhé čtení v překladu. Je to taková fajn jednohubka, prima alternativa ke všem těm dlouhatánským rozkecaným knihám. Tady je na příběh poměrně málo prostoru, přesto se toho dost děje. Už při prvním čtení mi to připomnělo The Lying Game, tím motivem hlavní hrdinky, která musí předstírat, že je někdo jiný... jen tentokrát s přídechem Alchymie. A konec je pořádně vypečenej, takže jsem zvědavá, jak to bude dál :) Knížka už je na světě a musím říct, že mám docela radost, jak se nakonec vyvedla. Měli jsme trochu trable s obálkou, protože původní nakladatel si u druhého dílu zase usmyslel vyrobit novou... jestli nemáte možnost se kochat sami nebo v knihkupectví, kochejte se tady. 

Druhá moje lednová kniha byla taky pracovní. VŠECHNY BARVY ZEMĚ. Vyvrcholení vesmírné trilogie. Pořád se mi nechce věřit, jakým fofrem to po sobě vychází... A závěr je to podle mého povedený. Beth Revisová se s tím vskutku nepáře, poslední díl je pořádně strhující čtení a chvilku jsem uvažovala i o pěti hvězdičkách... pak se ale všechno vystříbřilo, odhalila se tajemství a já mohla posledních dvacet třicet stránek s čistou hlavou přemýšlet. A ačkoli jsou Milion sluncí i Všechny barvy Země skvělé knihy, v mnohém podle mě zaostávají za Lodí mezi hvězdami. A vlastně to ani není jejich vina. První díl měl být samotný a jedinečný. Další dva jsou zkrátka trochu přídavek, a proto úplně jiné. Pokud se vám líbilo Milion sluncí, budete ze Všech barev Země nadšení a číst budete se zatajeným dechem, protože je to vážně docela mazec. Asi nemůžu napsat víc, protože se bojím, že mi uklouzne nějaký spoiler a to bych fakt nerada. Nicméně těšte se, stojí to za to! A budu se opakovat, ale mám velkou radost z české obálky. Naživo vám ji zatím neukážu, ale dočkáte se brzo.

Do třetice konečně "osobní" čtení. V lednu jsem taky dočetla jednu pořádnou bichlici. THE CASUAL VACANCY od J. K. Rowlingové. Slovo bichle tentokrát vůbec není nadsazené, knížka má pořádně vypečených pět set stran... Během čtení jsem na příběh samotný tolikrát změnila názor, až mě to překvapuje. Moje hodnocení je tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, spíš se ale kloním ke čtyřem. Nakonec si myslím, že je to vlastně celkem prima kniha, jen by jí prospělo trošku proškrtat. Rowlingová bezesporu těží ze svého vypravěčského umu, ale občas tíhne k přílišné rozvleklosti a obšírnosti. Zorientovat se v postavách mi trvalo minimálně prvních sto stran... pak mě to začalo bavit a to maloměstské panoptikum najednou trošku dávalo smysl. Přesto si myslím, že příběhů, odboček a lidských osudů je tam na jednu knihu trochu moc. Rowlingové se podařilo vystihnout atmosféru žabomyších válek o moc a posty, obyčejnou nenávist a závist, klepy a pokroucené vztahy, jejichž kořeny sahají až bůhvíkam... v některé z recenzí jsem si přečetla, že hlavní hrdinkou celé knihy je Krystal. Já si to nemyslím. Nebo ne tak úplně. Krystal je určitě postavou, která na sebe strhne pozornost už z podstaty, možná malinko prvoplánově zkrátka tím, jaký jí autorka napsala život. Mojí hlavní hrdinkou a postavou je ale Sukhwinder Jawanda. Nenápadná holka, co má spoustu problémů sama se sebou. Holka, která vlastně nikoho nezajímá. Proplouvá knihou, ani si jí nevšimnete. Jako naprosto příznakové vnímám, že jsem si ji dlouhou dobu pletla s její matkou Parminder, ačkoli je to možná těmi indickými jmény... až na konci celé knihy mi přišlo, že vyjde najevo, jak je vlastně zajímavá. Takže pokud jste se ještě nezačetli, ale chystáte se, všimněte si jí dřív než já, zaslouží si to :) A český překlad bude už brzo!

Na závěr jedna chuťovka. WAS SHE PRETTY? Geniální ve své jednoduchosti a stručnosti. Vzhledem k Rowlingové téměř pravý opak. Miniaturka, kterou slupnete za chvilku, ale stojí za to. Od Leanne Shapton už jsem četla Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise a byla jsem nadšená. Teď jsem taky, ale trochu jinak. Tahle knížečka je sbírkou minipříběhů, větiček a postřehů ze života a životů o tom, kdo všechno nás míjí a co všechno po sobě zanechává. Mozaika o tom, co ti před námi měli a my ne (tuhle větu jsem vážně neopsala, jen prostě dobře zní :)). Každý se mezi těmi pár písmeny musí najít. Krásně vypravená. Rozhodně doporučuju! Kniha Zlín by měla pouvažovat, zda ji taky nevydat...

A málem bych zapomněla! V lednu jsem přečetla taky ještě SHATTER ME. Knihu budící ve mně naprosto protichůdné pocity. Nemůžu tuhle knížku hodnotit. Vůbec nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Strašně mě rozčilovala. Zaujala mě. Způsob, jakým je psaná, je dost divný zvláštní. Na jednu stranu neotřelý, na druhou jsem se prvních sto stran obávala, že to takhle bude celou knihu. Formálně je to zajímavé, otázka je, jak to svědčí příběhu samotnému. Autorka se vyjadřuje úsporně, útržkovitě, podobně jako třeba Beth Revisová v Lodi mezi hvězdami, a přesto docela jinak. Celá kniha je vlastně poměrně intimním popisem pocitů a vjemů hlavní postavy. Jsou tam škrtané pasáže, přepisované myšlenky a úvahy, co je o strach vyslovit nahlas. Jestli máte takové příběhy rádi, těšte se, Shatter Me vás pohltí, sežere za živa a vyplivne na poslední stránce… Netuším, co si o té knížce myslím. Mimochodem, jste zvědaví na českou obálku? Sledujte v pátek blog CooBoo... možná se něco dozvíte!

A co vy a vaše čtení v lednu? Narazili jste na nějaké zajímavé příběhy?

Zasvěcená Otázka za deset... s trochou baletu

Aneb co je u mě nového? Když už jsem se rozhodla pojmenovávat články z téhle rubriky pokaždé jinak, vyrobila jsem si aspoň vobrázek, ať to mám pěkný... :D Přináším průřezový informační článek zahrnující posledních pár dní, možná spíš týdnů... co teď v předvánočním čase dělám kromě toho, že dumám, jaké nakoupit dárky?

Dočetla jsem Zasvěcenou, druhý díl andělské Nadpozemské, což byla oficiálně má první knížka tohoto druhu. A musím říct, že dvojka se mi vlastně líbila o něco víc, až jsem to nečekala. Úplně upřímně přiznám, že se mi do čtení moc nechtělo. Nedovedla jsem si představit, jakou zajímavou zápletku dovede Zavěcená nabídnout. A světe div se, autorce se to docela podařilo! Bavilo mě to neustálné vnitřní pnutí hlavní hrdinky na všechny strany. Chudák holka, moc neví, co se sebou. Její máma s ní pořádně o ničem nemluví (což se nezměnilo) a teď jejich vztah ještě trochu graduje kvůli jednomu faktu, který vám tu nemůžu prozradit, protože by to byl pořádný spoiler. Bavil mě vlastně i ten milostný trojúhelník, který je sice hrozně otravný (protože proč, proč, proč je teď něco takového v každé knize, prosím pěkně? Proč?), ale na druhou stranu byl zajímavě rozvinutý, díky Claře a Christianovi má přídech jejího poslání. Není to jen obyčejnské zakoukání se. Jestli to dává smysl :) V téhle knížce je sice na můj vkus strašně moc andělů - sama překladatelka konstatovala, že tenhle počet není normální ani na fantasy poměry... a je v mnoha ohledech předvídatelná a plná klišé, ale myslím si, že třetí díl bude mít co nabídnout. Musím říct, že mě čím dál tím začíná zajímat Clařin bratr a jsem docela zvědavá, co se z toho kluka vyklube... je to taková tichá linka na pozadí příběhu, ale rozhodně stojí za pozornost.

Sama pro sebe se teď chystám číst Otázku za deset, knížku Davida Nichollse, co nedávno vyšla česky. Četla už jsem od něj Jeden den, který se mi moc líbil. I film je povedený, ačkoli se do něj spousta věcí nevejde a přišel mi maličko schematický. Ovšem jestli máte chuť na romantickou komedii, na jejímž konci uroníte slzu, můžu vřele doporučit :) Otázka za deset má být trochu retro z osmdesátých let z prostředí televizní vědomostní soutěže a má to být veliká legrace, tak jsem na to moc zvědavá. Plánuju se na ni vrhnout o Vánocích a úspěšně s ní odclonit pracovní (a trochu i vánočně sváteční) stres a děsně se na to těším!

Momentálně čtu ještě jednu knížku. Jmenuje Anna. A hned zezačátku přiznávám, že je to trošku moje srdcovka. Jde totiž o knihu, podle níž byl natočen seriál (nebo možná byla kniha až pak, to nevím...), který se u nás vysílal někdy zkraje devadesátých let. A byl o baletce, co je po autonehodě ochrnutá a pomalu se vrací do života a samozřejmě se nakonec vrátí i k tancování. Nepamatuju si, kolik měl ten seriál dílů, ale postihuje docela velký kus Annina života a vedle baletu, který je ústředním motivem všeho, se tam taky řeší pár kluků a vztahy v rodině, kde to Anna nemá jednoduché, i když se jí rodiče ve všem snaží podporovat... a všechno je to vyprávěné tak samozřejmě, že jsem to jako holka milovala. A určitě to nebylo jen tím, že jsem v té době měla baletu plnou hlavu. No a tahle knížka teď v Německu znovu vychází v upraveném vydání a je trošku přizpůsobená dnešku - je tam internet a empétrojky, zkrátka tak, aby to dnešním čtenářům nepřipadalo zastaralé. A je skvělá! Pořád mám dojem, že je ten příběh perfektní ve své jednoduchosti.

A co vy, povězte, chtěli byste si něco takového přečíst? 

Co teď před Vánoci čtete? Chystáte se číst něco přímo na Vánoce?

V Deliriu z Pandemonia

Snažím se potlačit vzpomínku na svou noční můru,

potlačit myšlenky na Alexe,
potlačit myšlenky na Hanu a svou starou střední,
potlačit,
potlačit,
potlačit,
přesně, jak mě to učila Raven. Můj starý život skončil.
Stará Lena je mrtvá.
Pohřbila jsem ji.
Nechala jsem ji za plotem, za clonou z plamenů a kouře.

Dočetla jsem Pandemonium, druhý díl z trilogie Delirium, z dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. A zase jsem toho příběhu docela plná. Lauren Oliverová mě nezklamala, pokračování se neslo ve stejném duchu, a přesto úplně jiném. Jak jsem psala na Goodreads, dopředu jsem věděla, jak tahle knížka končí, znala jsem ten příslovečný "cliffhanger" na závěr. Přesto mě to bavilo a dovedla jsem si to užít. A cítím se všemi čtenáři, kterým na poslední stránce klesla brada... na jednu stranu by člověk autorce utrhl hlavu, ale na stranu druhou se mi to vlastně hrozně moc líbí. Lauren Oliverová vás nenechá se ani na vteřinu nudit!

Pandemonium je vyprávěné trošku jiným způsobem než Delirium, střídají se tu kapitoly nazvané TEĎ a TEHDY, a přes počáteční nedůvěru v tenhle model se mi to nakonec vlastně docela líbilo, protože to fungovalo. Autorka to dovedla pěkně provázat a návaznosti situací, co se staly dříve a nyní, dávaly smysl a pěkně gradovaly děj především ke konci, kdy se zdálo, že se spousta věcí uzavře (ale ejhle, otočíte na poslední stránku a musíte prostě zírat :)). Ale dost plkání o konci, o kterém vám tu stejně nechci a nemůžu povídat, protože vás o to nechci připravit. Chci se spíš pozastavit nad několika věcmi, které mě na příběhu zaujaly. A dojaly - těmi začnu. Dojalo mě, že se Lauren Oliverová nebojí některé postavy sprovodit ze světa, což může znít lacině, ale jí se daří tyhle momenty popsat opravdu citlivě, něžně, dojemně a někdy až syrově. Nemohla jsem zůstat nepohnutá během improvizovaného pohřbu jedné z postav v Divočině (pokud jste četli, víte, o čem mluvím, pokud číst budete, určitě si vzpomenete), běhal mi z toho mráz po zádech. Mráz mi po zádech také běhal při poznání osudu postavy jménem Blue, která své jméno nezískala jen díky modrým očím. Baví mě, když mě knížky nenechávají chladnou. A to se Pandemoniu rozhodně podařilo.

Ale teď k tomu jádru pudla, důvodu, proč píšu tenhle článek. Zaujala mě jedna věc a nedovedu posoudit, nakolik to je plus a nakolik mínus celé knížky. Fakt, který když pochopíte nebudete ho moci vyvrátit a na první pohled vypadá jako autorčina laciná obezlička, protože zkrátka potřebovala takovou zápletku, jelikož to po ní čtenáři chtějí. Mám na mysli novou postavu a její fungování v příběhu. Julian Fineman. Syn zakladatele organizace ABAD, Amerika bez amor deliria, předseda její mládežnické divize. Ztělesněné zlo. Někdo, koho Lena poté, co prohlédla, jak se to se světem má, zákonitě musí nenávidět... a copak se naší milé hrdince nestane? No ano, zakouká se nám do něj. Promiňte mi tuhle informaci, ale myslím, že ji ani nelze brát jako spoiler, je to něco, co pochopíte hned, co se tam ten kluk objeví. V první chvíli mě to na autorce mrzelo, že má potřebu takhle trochu uměle vytvářet další milostné pnutí, ale světe div se, ono to docela funguje! A právě trochu pokřiveně. Lena ví, že Julian je někdo, ke komu by neměla mít blízko, někdo, kdo stojí na druhé straně. Ale díky situaci, v které jsou, to zkrátka jinak nejde. Když jsem tohle akceptovala, napadlo mě něco jiného. Julian je totiž taková Lena druhého dílu. Máme tu páreček, kde se role oproti Deliriu doslova otočily. Lena je součástí odboje, Julian věří v proceduru, ve vyléčení a bojí se amor deliria. Lauren Oliverové se tenhle obrat podařil naprosto dokonale a do nejmenšího puntíku. Budete-li chtít být důslední, je Pandemonium vlastně jenom Delirium naruby. A to mě dostává k zásadní otázce. Je to špatně? Nebo není? Je to přínosem pro celý příběh, který v trojce vyvrcholí? A pro ty z vás, kdo nedovedou Leniny sympatie vůči Julianovi pochopit - ono to přece není tak snadné. Lenu jste za její skutky v prvním díle odsuzovali? Vím, že Julian není Alex, ale pro mě je vlastně mnohem zajímavější postavou ve své mnohoznačnosti. Není černobílý. Není dokonalý. A je skvěle napsaný!

Tak co vy na to? Souhlasíte se mnou? Četli jste? Chystáte se číst?

Pushing the Limits versus Crash

Dnešní článek bude taková dvojitá recenze. Nebo možná recenze ani jedna. Spíš takové zamyšlení a srovnání. Nemám moc ráda, když se knížky srovnávají. Když někdo říká, že tohle je nový Harry Potter, další Stmívání... Rozumím tomu jako nakladatelskému marketingovému tahu, že je třeba nový příběh přirovnat k něčemu, co už bylo úspěšné, nedivím se, dělají to všichni (i my). Jen já to jako čtenářka nemám zrovna dvakrát ráda. 

Dneska se ale srovnání nevyhnu, protože to bude hlavní podstata následujících písmen. V poslední době jsem totiž četla dvě knihy, které mi přišly nápadně podobné. Neříkám, že děj byl úplně stejný, ale postavy, jejich rozvržení a jejich osudy si byly až zarážejícím způsobem podobné. Mluvím o knihách Pushing the Limits a Crash. První zmiňovanou knihu jsem četla dřív a musím říct, že mě dost zasáhla. Tím, jak je v ní spletena spousta příběhů, ale přitom všechny pořád dávají smysl, protože všechno se točí kolem dvou hlavních hrdinů. Strhlo mě to a několikrát dojalo. Dojal mě vztah, jaký má Noah ke svým bratrům a co všechno je jim ochoten obětovat. Ani mi v tomhle případě nevadil model bad boye s dobrým srdcem. Věřila jsem mu to. Dojala mě Echo a to jak se prala se ztrátou bratra. Jak nenáviděla a přitom měla ráda Ashley. Rodina se jí rozpadla v zásadě před očima a ona tomu nedovedla zabránit. Jak nevěděla, co se vlastně odehrálo mezi ní a její matkou. Nenáviděla jsem jejího otce, že jí to nepověděl, ale vlastně jsem ho chápala a myslím, že bylo správně, že si Echo ke všem odpovědím musela dojít sama. Najít je v sobě. Nemohla jsem přestat číst, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude pokračovat, jestli se hlavním postavám podaří překročit vlastní stíny a jít dál. Celou dobu totiž nebylo vůbec jisté, že to dobře dopadne. A jestli to, že to třeba dopadne špatně, není vlastně správné.

Když jsem po tomhle čtenářském zážitku sáhla po Crash, zklamalo mě to. Přitom jsem  nečekala, že to bude kniha podobného druhu jako Pushing the Limits. To bych ji asi vůbec nečetla, protože přece jen tyhle knihy čtu kvůli práci, a pokud mám dojem, že jsem našla něco dobrého, nepotřebuju hledat a číst knihu stejného druhu. Uznávám, že jsem možná udělala chybu a pořádně jsem si nepročetla anotaci, ale dostala jsem tip na tuhle knihu od jedné agentky, coby jeden z highlightů frankfurtského veletrhu. Zaujal mě příběh knihy, kdy si ji autorka nejprve vydala sama elektronicky a údajně prodala na 50 tisíc výtisků, což není tak docela málo. A teď se HarperCollins rozhodl koupit práva a v prosinci by knížka měla vyjít i na papíře. A HarperCollins rozhodně není nějaké zanedbatelné nakladatelstvíčko. Takže to vzbudilo mou pozornost. Taky mě zaujala obálka a slibovaná linka příběhu, kdy hlavní hrdinka měla být nadšená tanečnice. Měla to být podstata jeho života. No, na můj vkus tam bylo tance moc málo. Celé se to právě točilo spíš jen kolem ústřední dvojice, což mi přišlo škoda a cítím v tom nevyužitý potenciál. Je pravda, že Crash má jednu linku, která je docela jiná a já vám ji tu nemůžu popsat, protože by to byl spoiler jak noha...(v jedné recenzi na GR jsem si přečetla srovnání s jednou zápletkou z  Hříšného tance, které perfektně sedí) Je tam sice jedno klišé vedle druhého, ale dovedu si představit, že se to někomu může líbit. Kdyby si to autorka odpustila, nebyla by to vůbec špatná kniha. Tak jako tak se mi Pushing the Limits zkrátka líbilo mnohem víc.

Navíc Crash má být podobně jako Pushing the Limits trilogie. Zatímco u druhé zmiňované knihy si to představit dovedu. Vlastně to nepůsobí jako pravá trilogie, první díl je víceméně ukončený a může stát samostatně. Dvojku jsem ještě nečetla, ale anotace slibuje, že se bude soustředit na jiné postavy, které jsme poznali v díle prvním. Může tedy také víceméně stát samostatně. Z anotace Clash (druhého dílu Crash) jsem vyčetla, že se vše zas bude točit kolem Jude a Lucy. Po prvním dílu říkám: Nudááááááááá! Ale abych se dostala k jádru pudla: V čem vidím tu podobnost? Oba příběhy mají podobné hlavní hrdiny: Kluka, co je bastard, ale vlastně má dobré srdce. Holku, co bývala oblíbená, ale poté, co se v jejím životě něco odehrálo, je najednou trochu outsider a vlastně divná. Obě tyhle holky mají trochu potíž se svou matkou - Lucyina matka v Crash sice není takový magor jako matka Echo v Pushing the Limits, ale zase má studený čumák a to na potíže docela stačí. Obě holky měly bratra, který tragicky zemřel (ačkoliv v Crash to tvoří zápletku, po které vám maličko klesne brada, to je ta trocha dramatu na závěr... ale pššt ;)). Mám pokračovat? Nechci tvrdit, ani pídit se po tom, zda jedna autorka od druhé opisovala. Obě knížky vyšly v zásadě naráz, v červenci letošního roku. Spíš v tom jen cítím trochu nového trendu. A mám dojem, že knížek jako jsou tyhle bude čím dál víc. Postavené na podobném modelu, proložené poměrně závažnými tématy. Z čehož mám vlastně radost, protože je fajn číst taky něco, co trochu dává smysl a vyvolává jiné emoce, než jen zamilované vzdychání.

Co na to říkáte vy? Četli jste některou z těchhle knih? Zaujaly vás? Která víc? Podělte se se mnou!

Zelený smaragd na Monster High říznutý Pandemoniem

...aneb když se vám začne o knížkách zdát, je to špatně?

Rozhodla jsem se modifikovat rubriku Co nového? Pořád bude v horním menu a články, které do ní patří, najdete pod stejnojmenným štítkem. Jen už teď bude mít pokaždé jiný nadpis. Jednoduše proto, aby to nebyla taková nuda. A abyste už podle nadpisu mohli odhadnout, co vás ve článku čeká. Asi mám chuť tvořit, nebo co :D

Tentokrát to bude zas taková směska. Takže čím se poslední dobou zabývám? Blížím se k závěru s překladem Zelené jako smaragd a řeknu vám, tam se teda dějou věci! Ale protože nechci spoilerovat, nic vám nepovím. Jsem moc zvědavá, jak to všechno nakonec skončí, jak z toho Kerstin Gierová vybruslí, protože zatím pořád moc netuším. Ale moc mě to baví, tak snad se to bude líbit i vám, až se k vám hotová knížka dostane. Nezapomeňte, už v únoru! Skoro na den přesně rok po tom, co vyšla Rudá jako rubín. Myslím, že ani nebylo v plánu, aby to takhle pěkně vyšlo :)

Pak jsem si taky užívala s příšerkami z Monster High. Tahle, už čtvrtá knížka se nese ve stejném duchu jako předchozí, takže milovníci těchhle podivně cool panenek od Mattela určitě nebudou zklamaní. Můj šálek čaje to tak úplně není, ale nemůžu neocenit způsob, jakým jsou tyhle příběhy vystavěné a jak každá slovní hrátka dává smysl a jak je to vlastně docela legrace. Na to, že knížky píše Lisi Harrisonová v zásadě jen na zakázku, není to tedy vyloženě její osobitá tvorba, něco, co vychází z její spisovatelské duše, to není vůbec špatné. A je to díl od dílu lepší. Jestli v jedničce něco nefungovalo, teď už ví, na co si dát pozor. V téhle sérii je to poslední kniha, ale existuje ještě jedna, nová, která cílí na trochu mladší čtenáře.

No a na překlad Pandemonia, druhý díl trilogie Delirium, se chystám vrhnout hned ráno v pondělí. Musím upřímně říct, že se skoro nemůžu dočkat, jsem moc zvědavá, jak bude příběh pokračovat dál, protože závěr první knihy mě docela dostal. Ač mi teda překladatelka vyzradila hlavní zápletku a vyvrcholení - mea culpa, řekla jsem si o to, protože bych si jinak ukousala nehty nervozitou, jak to sakra dopadne, a s tím by se asi neredigovalo moc dobře :) - myslím, že mě to stejně bude bavit. Líbí se mi, jak Lauren Oliverová píše, jak má promyšlený tenhle dystopický svět. Je to celé sice trochu patetické, ale vlastně pěkné. A vkusné. To je to slovo, není to ulepené romantikou, ke které by to mohlo svádět. A proto se mi to tak líbí. Jen když se vám pak tyhle tři knihy smíchají dohromady, je to trochu surreálný sen, ve kterém je Gwendolyn potomek Frankensteina a dostane injekci, aby už toho Gideona sakra přestala milovat, protože je to nezdravé...

A co vy, nad jakou knížkou teď trávíte sychravé podzimní večery?

Hlavní hrdinové... k pomilování?

Nebo na zabití? 

Na tohle téma mě před časem přivedl jeden komentář v článku, který jsem psala o hlavních hrdinkách. Protože řekněme si to otevřeně, mužské či klučičí postavy jsou v young adult knihách docela velké téma. Sice mi dlouho trvalo, než jsem se konečně dokopala k tomu, abych svoje myšlenky převedla v písmenka, ale to, že jsem na to nezapomněla, že jsem to nevypustila, myslím ukazuje, že mi pořád vrtá hlavou. Když jsem psala o dívčích hrdinkách, šlo mi především o to, že často nechápu jejich myšlenkové pochody, že mi lezou na nervy. Jejich mužské protějšky chci ale pojmout trochu jinak. Protože kluci či muži taky v knihách hrají trošku jinou roli. Přinejmenším v knihách, o kterých chci dneska mluvit. Nechci se zamotávat do jiných mužských postav v příbězích, které nejsou primárně pro mládež (hrozně nemám ráda to slovo, ale jak česky jinak? :)) Tohle je trošku ošemetné téma, ale holky, řekněte, jak to máte v knížkách s hlavními hrdiny nebo vůbec s hrdiny mužského pohlaví? Je pro vás snadné se na základě písmenkového popisu zakoukat? Pobláznit? Vážně mě to zajímá. Protože si myslím, že to je docela velký fenomén poslední doby. Najednou jsou knižní hrdinové na úrovni populárních zpěváků či herců.

Young adult zkrátka prochází boomem, a spousta příběhů knih je právě proto vystavěná na podobných základech. A jedním z těchhle základů, pilířů, je naprosto úžasný, sexy, krásný a ideálně i chytrý hrdina, se kterým v závěru hlavní hrdinka odchází do západu slunce. Nechci to bagatelizovat, neříkám, že je to primárně špatně ale uznejte, není to trošku tak? Je to taková vějíčka, na kterou skoro každá skočíme. Nebudu tvrdit, že já jsem vůči tomu imunní. Jen mě občas překvapí intenzita, s jakou to čtenářky prožívají. Jak o tom píšou. Se spoustou superlativů a srdíček. A všechno se to točí kolem imaginárního chlapa. Dohadujeme se, komu kdo fandí, jestli jsme team Edward nebo Jacob. Vůbec tenhle teaming mi přijde jako zajímavý jev. Kolik z vás má na svých blozích má banner se svým oblíbeným milovaným hrdinou? Upřímně ale musím říct, že už mě tihle dokonalí chlapi a ultimátní lásky v knihách otravujou. Mám chuť číst i o něčem jiném. A cítím to na sobě, když vybírám knihy, které bychom v CooBoo mohli vydat. Neříkám, že z principu odmítám zamilované příběhy. Jen mě teď baví víc, když je to ještě třeba navíc i o něčem jiném. Když základním tématem knihy není láska jako trám. Chci prostě nějakou přidanou hodnotu. Proto se mi třeba moc líbilo Pushing the Limits, které jsem před nedávnem dočetla, protože to byl hrozně silný příběh. Dost se mi líbí i Scherbenpark, co čtu teď, takové trochu nové Děti ze stanice Zoo, ale spíš prostředím než těmi drogami. Na druhou stranu si vždycky ráda přečtu Polibek pro Annu, protože tam je ta romatnika prostě dobrá :) Povězte, co si chcete číst vy?

Teď ale dochází na podle mě zásadní otázku. Může být tohle zamilovávání se do imaginárních postav reálné? Kdyby se nějaký ten Peeta, Étienne, Syn, Gideon, Ren... zjevil zničehonic v našich životech, opustily bychom všechny své závazky, vše hodily za hlavu a vrhly se do nejromantičtějšího dobrodružství, jaké si dovedeme představit? Já chci věřit, že ne. Že tyhle pocity a city vlastně nejsou opravdové. Že jsou součástí prožitku z té dané knížky. Že si je užíváme právě proto, že rády unikáme do jiných světů a tam chceme prožívat něco jiného než naši každodenní všednost. Ale ta nám přitom stejně pořád přijde moc fajn. 

Tak řekněte, jak to máte vy?

Kindletime vol. 3

 

Po Frankfurtském veletrhu se mi kindle zase trochu zaplnil, takže je nejvyšší čas, abych se s vámi podělila o své novinky na elektronickém papíře. Je toho vážně kupa, takže vyberu jen pár tipů, na které se chystám a těším a zvědavím nejvíce.

666 Park Avenue...

...čarodějky, New York, intriky a krásná obálka. Ve Státech právě startuje seriál, už jste o něm slyšeli? Zní mi to trochu jako Swett Little Liars šmrcnuté Beverly Hills 90210 s kapkou magie :D

 

The Art of Disappearing...

...hlavní hrdinka, co vidí budoucnost a v ní žádné pěkné věci... vražda, napětí, střední škola a touha být populární. Proč ne? A další povedená obálka!

Soloalbum...
...pro změnu něco německého. Devadesátá léta a Oasis. Dvacetiletý hlavní hrdina, kterého opustila holka. Jak si s tím poradí? Tahle knížka má být o vztazích a zlomených srdcích a podvodech a divokých mejdanech. A o spoustě skvělé muziky. Těším!

The Witch of Turlingham Academy...
...má být určená trošku mladším čtenářům než zbytek. Což už ostatně poznáte z obálky. Už jsem kousek přečetla a není to úplně marné. Baví mě internátní školy a tohle sice rozhodně není další Harry Potter, ale je to takové mile nablblé. Psané podobným stylem jako třeba Počertěná.

Chcete se zapojit? Budu jen ráda!

Co nového vol. 5

Nového je toho spousta, jen já nějak nemám čas a asi ani koncentraci na blogování. Je mi to líto, ale na druhou stranu vím, že pořád jsem součástí tohohle prima světa. Pilně sleduju vaše blogy, co zajímavého se kde šustne, a jsem dost aktivní na Goodreads (což ale ostatně není tak složité). Protože bych přece jen ráda aspoň občas něco napsala i sem, smolím teď tenhle univerzální článek do geniálně univerzální rubriky, kterou jsem si tak chytře vymyslela :) Takže co je u mě nového? Co jsem poslední dobou četla, co mě zajualo, co mě bavilo, co mě nebavilo?

V první řadě musím zmínit Delirium, které jsem nedávno dočetla, a česká verze už se pomalu chystá do tisku (pár CooBoo blogerek už mělo tu čest vidět text před korekturou - snad jste tam nenašly moc chyb, respektive, snad jsme je tam pak všechny našli my :)). Delirium je další dystopická knížka a musím říct, že jsem k ní přistupovala malililinko s despektem. Moc jsem od toho nečekala. Další variantu postapokalyptického světa, kde je něco špatně. Ale Delirium mě dostalo a přiznám to bez mučení. Ano, je možná příliš dlouhé a příliš patetické, ale ten příběh má prostě něco do sebe. Lauren Oliver bez debat umí psát, a přesto, že bych jí třetinu proškrtala, kniha vlastně docela odsýpá. Její dystopický svět dává smysl, je postaven na jediném konkrétním faktu, že láska je nemoc, a kolem toho se všechno točí a všechno je promyšlené do nejmenšího detailu. Což je věc, která mi třeba u Divergence scházela. Proto je pro mě Delirium lepší, mám-li srovnávat. Vůbec ten nápad jako takový je tak prostě jednoduchý, až je dobrý. Kniha o lásce ve světě bez lásky zaujme každého, nejen vyloženě romantické duše... a ten konec! Těším se na dvojku!

Kromě Deliria jsem se teď taky věnovala další dystopii, co je maličko jiná. Připravujeme k vydání druhý díl vesmírné ságy, tentokrát se bude jmenovat Milion sluncí, a jak jste si mohli přečíst na Goodreads, líbilo se mi moc, i když trochu jinak než Loď mezi hvězdami. Nicméně mám pro tuhle trilogii slabost, vím to, možná nejsem úplně objektivní, ale podle mě je prostě xakru dobrá. A možná musíte mít chucpe, abyste to četli :) Beth Revisová podle mě vytvořila naprosto dokonalu vizi a knihu se sci-fi tématem, co zkrátka musí nadchnout i čtenáře, kteří tenhle žánr nemusí nebo nevyhledávají. Já jsem toho zářným příkladem. Druhý díl mě bavil tím, jak odsýpal, jak se autorce podařilo najít nový literární motor, co pohání Universum kupředu až detektivním způsobem. Hltala jsem stránku za stránkou a nemůžu se dočkat závěru tohohle příběhu. A jsem zvědavá, jak se v CooBoo popereme s obálkou třetí knihy, pár nápadů už máme, stejně jako pracovní název, který podle mě moc šikovně vymyslel zase přímo pan překladatel :) Ale ten vám zatím neprozradím, třeba příště ;)

A na závěr nemůžu nezmínit ještě jednu knihu, co si čtu ve volném čase. The Casual Vacancy. Už jste četli? Čtete? Chystáte se číst? Co si o tom myslíte? Co si slibujete? Já totiž vlastně nevím :) Mám přečtených asi sto prvních stránek a zatím se mi to líbí. Vůbec to nemá nic společného s Harry Potterem. Což je moc dobře, nechápu tu veřejnou potřebu to srovnávat, je to přece něco naprosto jiného... Rowlingová se zatím ukazuje jako dobrá vypravěčka, jak ji všichni známe. Baví mě prostředí, co si vybrala, a i postavy a postavičky, s jejichž pomocí nám ho přibližuje a zaplétá příběh... zkrátka ideální čtení k nedělní ranní kávě, tak jsem zvědavá, jak to půjde dál!

A co vy? Co teď zajímavého čtete nebo se číst chystáte? Podělte se se mnou!

Moje první andělí knížka versus spousta kafe v Espressologii

Nadpozemská a Espressologie. Na první pohled dvě naprosto rozdílné knížky. Spojuje je jen to, že jsem je teď obě četla a obě brzy vyjdou česky. A obě se mi docela líbily. Espressologie možná trochu víc, ale to jen z prosté potřeby obyčejných příběhů. Nemáte taky těch všech nadpřirozen a dystopií někdy nad hlavu? Ano, Espressologie byla taky trochu pohádka, ale aspoň s reálnými základy.

Espressologie je taková jednohubka. Nebo spíš teda střední karamelové latte macchiato (moje oblíbené kafe, jaké máte vy? :)) Kratičká, s prostým příběhem, který ale není úplně hloupý. Možná maličko přitažený za vlasy, ale takovým tím způsobem, kdy se u toho budete nablble usmívat a prostě to akceptujete. Proto dávám čtyři hvězdičky. Protože v jednoduchosti je krása. A tak nějak mi to sedlo do nálady, obyčejná kniha bez paranormálních přídechů. A hlavně to kafe! :) Četla jsem ji navíc posledních pár dní v práci, kdy nám stávkuje kávovar a nepění mléko... což nevypadá jako nijak velká katastrofa, ovšem když čtete takovouhle knihu, kde se to cappuccinem, frappé a všemi možnými i nemožnými variantami kávy jen hemží, pak fakt, že musíte pít trochu hnusný kafe s teplým mlíkem, je trošku sebemrskačský... Ale možná se teď ptáte, co to má společného s Nadpozemskou? 

Nadpozemskou jsem začala číst s docela velkým očekáváním. Ale ne, vlastně jsem moc netušila, co od toho čekat. Jak tam ti andělé budou pojati? Nebude to příliš nábožné? S tím bych asi nevěděla, jak naložit... a musím říct, že první půlka knížky mě docela nudila. Nic moc se nedělo. A bylo to ukecané, utlachané, uplkané... ale pak ve Wyomingu vypukly prázdiny a mě to začalo bavit :) Bavilo mě, jak Clara neví moc, co se sebou. Jak tápe a jak podivně pokroucený je její vztah k matce a nedej bože k otci. Když získá poslání, naprosto dokonale se zamotá do trojúhelníku mezi Christiana a Tuckera. Na první pohled je ta zápletka trošku očividná, Tucker je ten zlej kluk, co ji tahá za vlasy, no není to jak z první třídy? Každý musí vědět, kam to povede... :) A v tu chvíli mě napadlo, že by jí neškodila taková malá espressologická lekce. Že by mohla zajít k Jane do kavárny, poručit si oblíbené kafe a počkat si, kdo jí z toho vypadne... jestli jste to ještě nepochopili, hlavní zápletka Espressologie počívá v tom, že hlavní hrdinka spojuje lidi podle toho, jaké si dávají kafe. Taková zrnková dohazovačka. A já kafe miluju, it makes my day, ráno bych bez něj nemohla fungovat. Proto mě napadají takovéhle pitomosti :) Jak by tenhle trojúhelník vyřešila Jane? Na Nadpozemské se mi líbil právě ten konec, který vyloženě nabádá k tomu, přečíst si další díl, protože prostě máte touhu vědět, jak to bude dál. A to nejen kvůli nevyřešenému trojúhelníku, který sice stojí v centru pozornosti, ale podle mě je za ním něco víc. Clara se nerozhoduje jen sama za sebe, to že má poslání z toho nedělá prostou love story, kdy hlavní hrdinka neví, koho si vybrat. Je to spíš konflikt toho, co by měla udělat a co chce... stejně tak Christianova role je vlastně dost nejasná. Zkrátka, kafe by jim neuškodilo :D Sice je to místy předvídatelné, ale vlastně moc pěkně vypointované. Proto jsem dala tři a půl hvězdičky.

 Tak co říkáte, dává to aspoň trochu smysl? Mám dojem, že teď pokaždé, až si budu dávat kafe, budu přemýšlet, co to znamená... :)