Na cestě s dvěma americkými teenagery

zdroj: happymundane.com

Slavné Na cestě od Jacka Kerouacka jsem nedočetla. Pokoušela jsem se o to asi v sedmnácti, ale prostě mě to nechytlo. Přišlo mi to příliš chlapské, mačistické (krásné české slovo, ale rozumíte mi, ne?) a zkrátka mě nebavilo, jak si jedou korbách těch různých náklaďáků a připadají si děsně cool. Asi je to celé vlastně realistické, ale nevím... možná se rouhám, tehdy to nebylo nic pro mě. Třeba to ještě někdy napravím a dám té knížce druhou šanci. Nicméně přiznávám, že právě tahle legendární kniha vězí za českým názvem příběhu Amy a Rogera. V originále podtitul zní Epic Detour, což se dost dobře do češtiny převést nedá, a když už, tak epická nebo impozantní zajížďka nezní zrovna dvakrát lákavě. Na cestě mě napadlo, ačkoli jsem Kerouacka nedočetla. A ačkoli s ním tahle kniha ani vzdáleně nesouvisí a není si podobná. To bych si ani nikdy netroufla tvrdit. Snad až na tu cestu Amerikou, samozřejmě. Na cestě zkrátka vnímám jako nějakou esenci všech knih o roadtripech. Ten obyčejný název v sobě má všechno, co takový roadtrip může obnášet. Touhu po dálkách, těšení se a možná i trochu nebezpečí. Nebo to tak snad není? Kdo to četl, opravte mě...

Už jsem psala na Goodreads, že Amy a Roger je pro mě něco jako "guilty pleasure". Takové to čtení, o kterém víte, že vám nic moc extra nepřinese, ani vás nijak nepovznese či neposune dál. Ale přesto vás baví, protože má v sobě něco přitažlivého. Možná je to tím, že začínají prázdniny a všichni kolem mě někam odjíždějí... Morgan Matsonové se nicméně podařilo vyskládat příběh i hrdiny tak, abych hltala téměř každou stránku. Abych s Amy cítila. A hlavně abych měla dojem, že jsem na tom výletě s nimi. Dojem, který navozuje třeba i "obrazový materiál" v podobě zápisků, fotek a účtenek, což je mimochodem určitě prima nápad. Taky to byla jedna z prvních věcí, která mě na knize zaujala. Je to letní čtení, ale ne nutně. Za tím na první pohled obyčejným románkem o cestě napříč Amerikou je toho trošku víc. Sice nic objevného, Amyin případ rozhodně není "originál", ale způsob, jakým je podaný, mě zkrátka dojímal. Cítila jsem s ní... Jen si to představte, váš otec zemře při autonehodě a vy jste u toho. Co víc, vy řídíte! Dovedli byste se pak posadit za volant? Podívat se matce do očí? Navíc máte bratra, který má tolik problémů sám se sebou a s alkoholem, že ten vám nejspíš nepomůže se z toho dostat.

Strčit tenhle příběh do prostředí roadtripu mi zkrátka přijde vážně povedené. Amy to tím pádem nutně staví před hamletovskou otázku řídit, či neřídit. Protože kolik se toho vyřeší, když jste na cestě? Něco samo od sebe, něco vyřešíte vy, protože se doslova "posouváte". Cesta je jako vývoj. Ne nadarmo to bývá symbol dospívání. Proto jsou asi roadtripy tak přitažlivé. Možná té knížce přičítám víc, než v ní je, jsou to zkrátka jen dva teenageři, co jedou napříč Amerikou. Ale není to právě to, co vám mají knihy dávat? Že si v nich každý najdeme třeba i to něco navíc? A přiznejme si to, všichni občas trochu toužíme vyrazit někam na klikatící se silnici a do neznáma. Možná utéct před problémy, nebo je právě naopak vyřešit a hodit za hlavu. A nebo zkrátka  jen za poznáním. Což se teď při prázdninách hodí... A proto se vás ptám:

Doporučíte mi nějakou další cestovací knihu?
Nebo mě přesvědčte, proč číst Kerouacka...
A přečtěte si Amy a Rogera, fakt si myslím, že to stojí za to ;)

Román nad mraky versus pohyblivé obrázky

Aneb kniha nebo film? A proč vůbec? Grandhotel jsem vlastně ani číst nechtěla. Ano, mám Rudiše ráda a líbí se mi jeho smysl pro specifickou "stylizaci" nebo pózu, říkejte si tomu, jak chcete :) Ale v tomhle případě už jsem viděla film, tudíž jsem měla dojem, že příběh znám. Tak proč ho číst, když je spousta jiných, zatím neobjevených? Taková hloupost! Grandhotel není Grandhotel. Film není kniha a naopak. Příběh, který se skrývá v téhle útlé knížce, je docela jiný. Film se mi líbil, ale přeci jen mezi písmenky toho vždycky najdete víc a najednou toho Fleischmana člověk mnohem líp chápe. Pořád je to mimoň, ale už ne tak očividný jako ten z obrazovky (či filmového plátna).

Román nad mraky, jak je Grandhotel pojmenován už v anotaci a na obálce, je hlavně o Fleischmanovi. Mnohem víc, než film... Vím, že bych neměla porovnávat. Film je pouze adaptace, ale zkrátka si nějak nemůžu pomoct. Moje srovnání spočívá jen v té odlišnosti, co mě bavila. Knížka nehraje tolik na vizuální stránku Liberce možná i proto, že to vlastně nejde. A hlavní postavou tu je opravdu Fleischman, ne město samo. Respektive hotel na jeho vršku. Dozvíte se mnohem víc o jeho šílené obsesi, chápete, proč je pro něj těžké opustit město, a najednou to není jen ten týpek v tesilkách. Mám ráda Rudišovy divné charaktery, pravda, on asi normálního hrdinu napsat neumí, ale Fleischman je zkrátka strašně fajn pošuk. Baví mě, jak mluví, myslí, dýchá, kouká na mraky, všechno… Drama s rodičemi je naznačené i ve filmu, ale tam je také spousta věcí podle mého názoru zbytečně vygradovaných. Aby to bylo strhující. Když si přečtete knihu, pochopíte, že Fleischman poutající se k sedadlu tramvaje, co jezdí mezi Libercem a Jabloncem, je prostě zbytečná frajeřinka na efekt. Stejně jako návštěva televizní rosničky. Pokud se nepletu, Rudiš se podílel i na scénáři k filmu, takže asi ví, proč se pro tyhle scény rozhodl. Mně přijdou vzhledem ke knize zbytečné a vlastně trochu prázdné. Ale film je zkrátka jiné médium.

A možná proto by člověk neměl srovnávat... což mě trochu velkým obloukem vrací k tomu, o čem jsem chtěla dnes psát. Film versus kniha. Jaké máte zkušenosti? Já jsem většinou nespokojená s jedním nebo druhým. A většinou vede kniha, protože do těch obrázků toho tolik nenacpete... mám ráda zajímavé vizuální pojetí a to se u Grandhotelu určitě podařilo. Spousta toho ale chybí. Lze vůbec udělat adaptaci knihy tak, aby byla věrná? Je to záhodné? Nebo je právě lepší, když se film zbytečně nedrží předlohy, nelpí na ní, a tudíž ho ani nic nesvazuje? Mám dojem, že se nedovedu objektivně rozhodnout. Když o tom tak přemýšlím, neviděla jsem moc filmů podle knižní předlohy. Z nedávné doby si vzpomínám na Ten, kdo stojí v koutě nebo Pokání, ale ani v jednom případě jsem nečetla knihu, byť se na to chystám. Vím, že se mi nelíbilo zpracování Nesnesitelné lehkosti bytí, ale s tím nesouhlasil ani autor sám, tak o tom snad netřeba diskutovat :) Naproti tomu zpracování Pána prstenů mi přijde povedené, byť přežít čtyřhodinové verze speciálních edicí je docela fuška... Samozřejmě jsem moc zvědavá na Rudou jako rubín, z čistě profesního hlediska ;) A coby správný potterofanatik jsem se rozčilovala u každého z osmi filmů, protože tam byly věci zkrátka jinak. Ale není to právě dobře? 

Jak to máte vy? 

Líbí se vám filmová zpracování vašich oblíbených knižních příběhů?

K čemu vám je, když najdete chybu ve hvězdách?

John Green. Momentální ikona dobré young adult literatury. Zakopáváte o něj všude. Ale jako opravdu všude. Ještě než jeho první knížka vyšla česky, narážela jsem na tu modrobílou obálku na každém druhém blogu a ve všech koutech Goodreads.com. Aby ne. Jeho The Fault in Our Stars vyhrálo kdejakou cenu, včetně té goodreadsovské. A moje profesní i čtenářská zvědavost mi zkrátka nedala. Musela jsem si to přečíst. Musela jsem zjistit, co je na tom tak dobrého... Nebyl to snad právě John Green, kdo rozdmýchal momentální touhu po contemporary young adult, po současných knížkách, kde na vás na třetí stránce nevyskočí upír? Jestli jo, bůh žehnej tomu muži! Už jsem měla všech těch paranormálních příběhů maličko plné zuby. Byl čas na změnu. 

Na druhou stranu je otázka, jakou vlnu takovéhle knížky vyvolávají. Najednou je všude plno knih o mladých, kteří umírají na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou nemoc a hrdinně se s tím vyrovnávají. Případně pak příběhy o obsedantně kompulzivních poruchách, rodičích, sourozencích či kamarádech s depresemi, bipolární poruchou nebo zkrátka o lidech, kteří mají kupu problémů sami se sebou. A hrdinně se s tím vyrovnávají. Agenti je nabízejí nakladatelstvím s tím že je to "něco jako John Green", případně dokonce s dovětkem "doporučuje John Green". Hledáte další chybu ve hvězdách aka Hvězdy vám nepřály? Přečtěte si tohle! Sama jich pár ve čtečce mám, ale dumám, zda se do nich vůbec pouštět. Některé už jsem četla a stály za houby, jiné jsou naopak silné příběhy, až je člověku líto, že je třeba z nich dělat přívěšky jiných, už úspěšných. Stojí to za to? Chce někdo napodobeniny? Asi ano, jinak by se kolem každého podobného fenoménu tohle nestrhlo. Čtenáři zkrátka podvědomě touží po podobných příbězích, které se jim už jednou líbily. Vlastně všichni chceme prožívat stále stejné knižní emoce. Je to tak bezpečnější.

A jaké vůbec jsou Hvězdy nám nepřály čtení? Měla jsem e-book, částečně i proto, že mě nebaví česká obálka. Rozumím pohnutkám nakladatele, originál byl asi drahý nebo ji zkrátka z nějakého důvodu nešlo převzít... ale v tomhle případě se ta náhražka podle mě moc nepovedla. A obsah? Bohužel jsem asi na knihu byla až moc natěšená, protože jsem zkrátka tak nějak čekala víc. Ani nevím proč. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Ale ví, jak to zaobalit, aby mu to čtenář uvěřil. Ovšem některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde. Na druhou stranu je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Zhltla jsem ji během pár dní, ačkoli je pravda, že byly dost cestovní, a co má člověk v tom letadle jiného dělat než číst... Ale je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

A teď dumám, zda si od Greena přečíst něco dalšího... 

Co vy, četli jste? Třeba Aljašku? Doporučili byste?

V Deliriu z Pandemonia

Snažím se potlačit vzpomínku na svou noční můru,

potlačit myšlenky na Alexe,
potlačit myšlenky na Hanu a svou starou střední,
potlačit,
potlačit,
potlačit,
přesně, jak mě to učila Raven. Můj starý život skončil.
Stará Lena je mrtvá.
Pohřbila jsem ji.
Nechala jsem ji za plotem, za clonou z plamenů a kouře.

Dočetla jsem Pandemonium, druhý díl z trilogie Delirium, z dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. A zase jsem toho příběhu docela plná. Lauren Oliverová mě nezklamala, pokračování se neslo ve stejném duchu, a přesto úplně jiném. Jak jsem psala na Goodreads, dopředu jsem věděla, jak tahle knížka končí, znala jsem ten příslovečný "cliffhanger" na závěr. Přesto mě to bavilo a dovedla jsem si to užít. A cítím se všemi čtenáři, kterým na poslední stránce klesla brada... na jednu stranu by člověk autorce utrhl hlavu, ale na stranu druhou se mi to vlastně hrozně moc líbí. Lauren Oliverová vás nenechá se ani na vteřinu nudit!

Pandemonium je vyprávěné trošku jiným způsobem než Delirium, střídají se tu kapitoly nazvané TEĎ a TEHDY, a přes počáteční nedůvěru v tenhle model se mi to nakonec vlastně docela líbilo, protože to fungovalo. Autorka to dovedla pěkně provázat a návaznosti situací, co se staly dříve a nyní, dávaly smysl a pěkně gradovaly děj především ke konci, kdy se zdálo, že se spousta věcí uzavře (ale ejhle, otočíte na poslední stránku a musíte prostě zírat :)). Ale dost plkání o konci, o kterém vám tu stejně nechci a nemůžu povídat, protože vás o to nechci připravit. Chci se spíš pozastavit nad několika věcmi, které mě na příběhu zaujaly. A dojaly - těmi začnu. Dojalo mě, že se Lauren Oliverová nebojí některé postavy sprovodit ze světa, což může znít lacině, ale jí se daří tyhle momenty popsat opravdu citlivě, něžně, dojemně a někdy až syrově. Nemohla jsem zůstat nepohnutá během improvizovaného pohřbu jedné z postav v Divočině (pokud jste četli, víte, o čem mluvím, pokud číst budete, určitě si vzpomenete), běhal mi z toho mráz po zádech. Mráz mi po zádech také běhal při poznání osudu postavy jménem Blue, která své jméno nezískala jen díky modrým očím. Baví mě, když mě knížky nenechávají chladnou. A to se Pandemoniu rozhodně podařilo.

Ale teď k tomu jádru pudla, důvodu, proč píšu tenhle článek. Zaujala mě jedna věc a nedovedu posoudit, nakolik to je plus a nakolik mínus celé knížky. Fakt, který když pochopíte nebudete ho moci vyvrátit a na první pohled vypadá jako autorčina laciná obezlička, protože zkrátka potřebovala takovou zápletku, jelikož to po ní čtenáři chtějí. Mám na mysli novou postavu a její fungování v příběhu. Julian Fineman. Syn zakladatele organizace ABAD, Amerika bez amor deliria, předseda její mládežnické divize. Ztělesněné zlo. Někdo, koho Lena poté, co prohlédla, jak se to se světem má, zákonitě musí nenávidět... a copak se naší milé hrdince nestane? No ano, zakouká se nám do něj. Promiňte mi tuhle informaci, ale myslím, že ji ani nelze brát jako spoiler, je to něco, co pochopíte hned, co se tam ten kluk objeví. V první chvíli mě to na autorce mrzelo, že má potřebu takhle trochu uměle vytvářet další milostné pnutí, ale světe div se, ono to docela funguje! A právě trochu pokřiveně. Lena ví, že Julian je někdo, ke komu by neměla mít blízko, někdo, kdo stojí na druhé straně. Ale díky situaci, v které jsou, to zkrátka jinak nejde. Když jsem tohle akceptovala, napadlo mě něco jiného. Julian je totiž taková Lena druhého dílu. Máme tu páreček, kde se role oproti Deliriu doslova otočily. Lena je součástí odboje, Julian věří v proceduru, ve vyléčení a bojí se amor deliria. Lauren Oliverové se tenhle obrat podařil naprosto dokonale a do nejmenšího puntíku. Budete-li chtít být důslední, je Pandemonium vlastně jenom Delirium naruby. A to mě dostává k zásadní otázce. Je to špatně? Nebo není? Je to přínosem pro celý příběh, který v trojce vyvrcholí? A pro ty z vás, kdo nedovedou Leniny sympatie vůči Julianovi pochopit - ono to přece není tak snadné. Lenu jste za její skutky v prvním díle odsuzovali? Vím, že Julian není Alex, ale pro mě je vlastně mnohem zajímavější postavou ve své mnohoznačnosti. Není černobílý. Není dokonalý. A je skvěle napsaný!

Tak co vy na to? Souhlasíte se mnou? Četli jste? Chystáte se číst?

Moje první andělí knížka versus spousta kafe v Espressologii

Nadpozemská a Espressologie. Na první pohled dvě naprosto rozdílné knížky. Spojuje je jen to, že jsem je teď obě četla a obě brzy vyjdou česky. A obě se mi docela líbily. Espressologie možná trochu víc, ale to jen z prosté potřeby obyčejných příběhů. Nemáte taky těch všech nadpřirozen a dystopií někdy nad hlavu? Ano, Espressologie byla taky trochu pohádka, ale aspoň s reálnými základy.

Espressologie je taková jednohubka. Nebo spíš teda střední karamelové latte macchiato (moje oblíbené kafe, jaké máte vy? :)) Kratičká, s prostým příběhem, který ale není úplně hloupý. Možná maličko přitažený za vlasy, ale takovým tím způsobem, kdy se u toho budete nablble usmívat a prostě to akceptujete. Proto dávám čtyři hvězdičky. Protože v jednoduchosti je krása. A tak nějak mi to sedlo do nálady, obyčejná kniha bez paranormálních přídechů. A hlavně to kafe! :) Četla jsem ji navíc posledních pár dní v práci, kdy nám stávkuje kávovar a nepění mléko... což nevypadá jako nijak velká katastrofa, ovšem když čtete takovouhle knihu, kde se to cappuccinem, frappé a všemi možnými i nemožnými variantami kávy jen hemží, pak fakt, že musíte pít trochu hnusný kafe s teplým mlíkem, je trošku sebemrskačský... Ale možná se teď ptáte, co to má společného s Nadpozemskou? 

Nadpozemskou jsem začala číst s docela velkým očekáváním. Ale ne, vlastně jsem moc netušila, co od toho čekat. Jak tam ti andělé budou pojati? Nebude to příliš nábožné? S tím bych asi nevěděla, jak naložit... a musím říct, že první půlka knížky mě docela nudila. Nic moc se nedělo. A bylo to ukecané, utlachané, uplkané... ale pak ve Wyomingu vypukly prázdiny a mě to začalo bavit :) Bavilo mě, jak Clara neví moc, co se sebou. Jak tápe a jak podivně pokroucený je její vztah k matce a nedej bože k otci. Když získá poslání, naprosto dokonale se zamotá do trojúhelníku mezi Christiana a Tuckera. Na první pohled je ta zápletka trošku očividná, Tucker je ten zlej kluk, co ji tahá za vlasy, no není to jak z první třídy? Každý musí vědět, kam to povede... :) A v tu chvíli mě napadlo, že by jí neškodila taková malá espressologická lekce. Že by mohla zajít k Jane do kavárny, poručit si oblíbené kafe a počkat si, kdo jí z toho vypadne... jestli jste to ještě nepochopili, hlavní zápletka Espressologie počívá v tom, že hlavní hrdinka spojuje lidi podle toho, jaké si dávají kafe. Taková zrnková dohazovačka. A já kafe miluju, it makes my day, ráno bych bez něj nemohla fungovat. Proto mě napadají takovéhle pitomosti :) Jak by tenhle trojúhelník vyřešila Jane? Na Nadpozemské se mi líbil právě ten konec, který vyloženě nabádá k tomu, přečíst si další díl, protože prostě máte touhu vědět, jak to bude dál. A to nejen kvůli nevyřešenému trojúhelníku, který sice stojí v centru pozornosti, ale podle mě je za ním něco víc. Clara se nerozhoduje jen sama za sebe, to že má poslání z toho nedělá prostou love story, kdy hlavní hrdinka neví, koho si vybrat. Je to spíš konflikt toho, co by měla udělat a co chce... stejně tak Christianova role je vlastně dost nejasná. Zkrátka, kafe by jim neuškodilo :D Sice je to místy předvídatelné, ale vlastně moc pěkně vypointované. Proto jsem dala tři a půl hvězdičky.

 Tak co říkáte, dává to aspoň trochu smysl? Mám dojem, že teď pokaždé, až si budu dávat kafe, budu přemýšlet, co to znamená... :)

Pracovní review: NIKDY NEPŘESTÁVEJ VĚŘIT

Barbora Tuzarová

NIKDY NEPŘESTÁVEJ VĚŘIT

Anotace: 
Basketbal, přátelství, výhry a prohry, nejen sportovní, ale i životní. No a pochopitelně láska. O tom všem tahle kniha vypráví. Sedmnáctiletá Samanta odmalička hrála basketbal, ale ze zdravotních důvodů musela skončit. Teď váhá, jakou cestou se vydat. Shodou náhod se dostala do světa modelingu, který je sice lákavý, ale zároveň se nechce vzdát života mezi pohodovými basketbalistkami. A do toho všeho se přimotá Viky, spoluhráč jejího mladšího bratra…
Řítí se na vás nová kniha z oblíbené edice No Boyzz!, ve které už vyšly mimo jiné tyto knihy...

© Barbora Tuzarová

Vánoční odstávka byla krapítek delší, než se očekávalo... za to se omlouvám všem svým věrným sledovatelům, doufám, že ještě nějací zbyli :) Nicméně jsem zpět a v plné síle a budu se vše snažit vynahradit, seč budu moct (sliby chyby, já vím... :D) Dneska bych vám chtěla přiblížit jednu novou nadějnou českou autorku a její první příběh. Budu se snažit být objektivní, co jen to půjde, ale hned na začátku přiznávám, že jsem stála u zrodu téhle knihy, hodnou chvíli jsem s ní prožila, takže to možná s tou objektivitou nebude tak horké... :) Barbora Tuzarová je osmnáctiletá holka, která jednoduše poslala nabídku do našeho nakladatelství. A mně se líbila. Její příběh je svým způsobem milostný románek s přidanou hodnotou. Píše živě a věrně - koneckonců je jí těch osmnáct, takže s tím vůbec nemá problém, zkrátka píše tak, jak mluví a myslí a jak jedná. A to je na knížce hrozně moc znát. Na zadní straně knihy si můžete přečíst, že sama o sobě říká, že je tak nějak "blíženecky multifunkční". Kromě toho, že je bývalá hráčka basketbalu a miluje psaní, také ráda kreslí, jak portréty, tak komiksy, jezdí na koních a jejím snem je jednou obeplout svět na plachetnici. No a kolem basketu se celý příběh tak nějak točí, jak můžete vyčíst i z anotace.

Nebudu tu popisovat děj, to nemá moc cenu a nechci vás připravit o překvapení z případných zvratů, které byste nečekali :) Spíš se pokusím formulovat, co se mi líbilo a nelíbilo. Moc mi sedla a padla do oka hlavní hrdinka, Samanta. Veškerým svým jednáním a smýšlením. Někdy mi sice lezla na nervy, ale mnohem míň, než to bývá u jiných hrdinek podobných knih, kdy byste v některých okamžicích nejradši knížku vyhodili z okna, jak moc vás štve. Samanta je holka, co je svým způsobem srovnaná sama se sebou. A zároveň není ani trochu. Kvůli zranění musí nechat basketu, sportu, kterým odmalička žila a kolem nějž se motají všichni její kamarádi, bratra nevyjímaje. Způsob, jakým se s tím vyrovnává, je obdivuhodný. Kdysi jsem závodně tancovala a taky jsem tím doslova žila. Představa, že bych ze zdravotních důvodů musela přestat, by pro mě byla naprosto nemyslitelná. Proto jsem se Samantou svým způsobem cítila. Ale hlavně se mi líbilo, jak byla vystavěná její láska k Vikymu, basketbalistovi a kamarádovi jejího bratra. Strašně mi sedlo, jak všechno řešila a jak se k tomu stavěla a jak se vyrovnávala se slabými chvilkami a že jich nebylo málo... Tohle zamilování je totiž komplikované už od začátku, zavání vztahem na dálku a to v tomhle věku není ani trochu snadné. Vlastně to není nikdy snadné, každý by mohl vyprávět... Samanta udělá pár pěkných bot, to určitě, ale konec dobrý, všechno dobré :) To je tak všechno, co můžu prozradit, abyste nebyli ochuzeni o zážitek z četby... Suma sumárum, tahle knížka stojí za to už kvůli zajímavé autorce a potenciální nové naději na českém knižním trhu. Dávám jí zasloužené čtyři hvězdičky a přečtěte si to, vychází už 30. ledna! :)

 

Hostující review: CHVÍLE PŘED KONCEM

Lauren Oliverová

CHVÍLE PŘED KONCEM

Anotace z GR:

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?

Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života.

Místo toho se ukáže, že je to den poslední.

A pak dostane druhou šanci. Tedy, sedm šancí. Prožívá svůj poslední den celý další neuvěřitelný týden, pochopí, co se vlastně stalo – a objeví skutečnou hodnotu věcí okolo sebe, hodnotu, kterou málem nestihla uvidět.

Moje milá drahá Melori se s vámi chce podělit o svoje dojmy z téhle knihy... Já sama jsem na ni fakt dost zvědavá... Tahle knížka pro mě byla příjemným překvapením, nic moc jsem od ní nečekala, spíš jsem se bála, že mě zklame, protože recenze na GR i jinde byly takové pochvalné. Ale ona si je zaslouží, ne, není to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla, ale rozhodně se řadí ke knihám, které ve mně zanechaly svou stopu. Samantha je hrdinka pouze ve smyslu literárním, jinak je to obyčejná holka jako kterákoliv z nás a ani ji nenapadne, že by její život mohl najednou skončit, má spoustu chyb, někdy se chová jako mrcha, rodiče jí lezou na nervy a bojí se, aby v sukni neměla moc plochý zadek (no ehm, takovéhle starosti některé z nás tedy rozhodně nemají :), ale dost vtipkování, tahle knížka je na to moc smutná). Ale v ten osudný pátek zemře (a nekřičte na mě, to není spoiler, to všichni víte, z anotace i z prologu knihy). Dostane však šanci prožít to všechno znovu a pochopit některé věci. Co to znamená mít rád, jak ovlivňujeme životy lidí kolem nás, co je opravdu důležité a co naopak nestojí za to, aby se člověk přemáhal, přetvařoval a nebyl sám sebou.

A pokud si teď říkáte, že to už tady bylo, že to je moc okaté a poučné, tak máte samozřejmě svým způsobem pravdu, ale musím tu vzdát hold Lauren Oliverové, že její psaní je super kvalitní a že vám při čtení bude běhat mráz po zádech, vzbudí ve vás emoce – vztek, smutek, radost, a že vás donutí se nad životem a smrtí znovu zamyslet. Ano, všechno tu už bylo, i časová smyčka a otázka možnosti změnit běh událostí, ale jak říkám, stojí za to si to přečíst, protože sice „nihil novi sub sole“ už nejspíš tak od Aristotela nebo spíš Gilgaméše, ale každá kniha, která se snaží otevřít lidem oči, jak si máme vážit toho, co máme, je cenná. Navíc je tu ještě důležitý moment, že Sam je ta oblíbená, žádná outsiderka nebo ošklivé káčátko nebo jiné podobné klišé tak časté v YA románech, čtenář to tady vidí z té druhé strany, vidí tu syrovou krutost, tu drsnost školních pravidel, ale vidí to z pohledu těch, co je tvoří, a nemůže společně se Sam nemyslet na to, proč to tak je? Proč se k sobě někdy chováme tak hrozně, proč máme pocit, že kdybychom projevili soucit nebo pochopení, tak bychom byli něco míň?

Na závěr musím ještě upřímně přiznat, že jsem u téhle knížky brečela, ne proto, že Sam umřela, to je smutné, ale vlastně to víte, očekáváte, jste připravení, ale brečela jsem vlastně dojetím, když se Sam loučila se svou mladší sestrou, když myslela na to, kolik by jí toho chtěla říct a nebude mít šanci, to mě prostě dostalo, takže takové malé doporučení – nečtěte to na veřejných místech nebo si o vás budou myslet, že jste se zbláznili, jako si to mysleli nejspíš o mně v jedné nejmenované kavárně na Floře. Takže konec zvonec mému emotivnímu výlevu, knize dávám 4 hvězdičky, přeci jen tu bylo pár nedomyšlených záležitostí a nedovysvětleností na to, že ta knížka má 470 stran, a naopak některé pasáže mi připadaly nadbytečné (například celý příběh s panem Daimlerem mi připadal, že nepřidává k obrazu Sam a jejímu vývoji nic zvláštního), ale je určitě dobře, že knížka vyjde i v českém překladu (s naprosto nádhernou fotkou na obálce), protože má rozhodně co říct.

Pracovní review: UKOLÉBAVKA

Sarah Dessenová

UKOLÉBAVKA

Oficiální anotace:
„O lásce už jsem neměla žádné iluze. Přicházela a odcházela, ranila, a někdy taky ne. Lidé nemají být spolu navěky, bez ohledu na to, co se zpívá v písních.“
Remy nevěří v lásku, a ostatně proč by měla? Její matka se popáté vdává a její otec, kterého nikdy nepoznala, jí zanechal jen jednu ubohou píseň – Ukolébavku, kterou si lidé tak často a tak absurdně nechávají hrát na svatbách.
Remy ale věří na zábavu, a tak o kluky nemá nouzi, s kamarádkami chodí pařit a vůbec si užívá života. Přesně podle plánu, s cynismem, nadhledem a jistou dávkou blahosklonnosti nad city ostatních. Pak se ale objeví Dexter a snaží se jí převrátit život vzhůru nohama. Otázkou je, zda o to ledová královna Remy vůbec stojí…

Pokud jste o Sarah Dessenové ještě neslyšeli, tak vězte, že je to jedna z nejúspěšnějších současných YA autorek. Píše v zásadě jen realistickou fikci, nečekejte tedy žádné upíry, vlkodlaky ani čarování. Ale o to víc lásky a přátelství a nenávisti a vůbec emocí obecně. Každá nová kniha téhle paní raketově vyletí v žebříčku prodejnosti New York Times Bestseller List. A poté, co jsem si přečetla Ukolébavku, se tomu vlastně vůbec nedivím. Sarah totiž naprosto dokonale dovede uhodit hřebíček na hlavičku. Její charaktery jsou věrné, a i když vám třeba lezou na nervy, dokáže příběh vystavět tak, že se od něj nebudete moci odtrhnout. A proto jsem ráda, že její knížky konečně začínají vycházet v češtině. Mám dojem, že podobné knihy v záplavě fantasy témat na českém trhu trochu scházejí, a to je škoda, no ne? Ukolébavka česky vyjde už 17. října.

A k příběhu samotnému. Jak už jsem naznačovala, Sarah Dessenová umí vykreslit charaktery, jejichž osudy napjatě sledujete, ač docela nechápete motivaci jejich jednání. Nebo je možná napjatě sledujete právě proto :) No a Remy, hlavní hrdinka Ukolébavky, je přesně taková. Ledová královna, co nevěří na lásku. Pragmatická a suchopárná s životem nalinkovaným pěkně podle pravítka. Tímhle mi děsně lezla na nervy, protože já taková vůbec nejsem. Fascinovalo mě a vytáčelo, jak přesně ví, co se svým životem. A jak si za tím dovede svědomitě jít. Pak tu ale byly okamžiky, kdy jsem jí naprosto rozuměla. Co si budeme nalhávat, ono to s těma klukama nikdy není jednoduché a v zásadě jsem některé její postoje chápala. Navíc když si uvědomíte, v jakém prostředí vyrostla. V rodině, kde láska vlastně nikdy nefungovala. Kdyby se vaše matka pětkrát vdala a zas rychle rozvedla, taky by z vás asi nebyl nadšený a neohrožený romantik. Tím člověk asi do krve dostane velkou dávku skepse a ovládne umění rozchodů raz dva... a když se pak takovéhle holce do života nachomýtne kluk jako Dexter, je na zápletku zaděláno. Tenhle Dexter navíc v celém příběhu vyvažuje okamžiky, kdy si říkáte, že Remy fakt už nevydýcháte. Dexter je totiž naprosto boží. A dokonale nedokonalej. Vlastně mi tahle knížka v některých okamžicích a hlavně v povaze vztahu, který je mezi hlavními hrdiny, trochu připomínala Nicka a Norah. Ukolébavka je sice o něco "obyčejnější" love story klasičtějšího střihu. Ale Dexter je Nickovi dost podobný. Ačkoliv si Nicka představuju jako trošku většího hezouna a ne tak neohrabaného, oba jsou  muzikanti, oba neoblomní a svéhlaví kluci, co si jdou dost za svým a vědí, jak holku dostat... myslím, že by byli i kámoši, kdyby se potkali :D

Stejně jako u Nicka a Norah si nemyslím, že bych se tu měla rozepisovat o ději knihy. Jednak je to love story, takže většina z vás asi odhadne, jak to může dopadnout... a jednak bych chtěla, abyste tuhle recenzi brali hlavně jako doporučující, nechci vás zkrátka o nic připravit, protože si to musíte přečíst. A jakmile bych to tu začala rozepisovat stránku po stránce, určitě by se mi nepovedlo zachytit atmosféru téhle knížky, která je asi nejdůležitější. Ale vážně, tahle kniha stojí za to. Kvalitní dívčí čtení a toho není nikdy dost!

photos from weheartit.com

Hostující review: VÁLKA ČARODĚJEK – Ledová pustina

Maite Carranzová

VÁLKA ČARODĚJEK – LEDOVÁ PUSTINA

Oficiální anotace: Anaid je vyvolenou, čarodějkou s rudými vlasy, jež by dle dávného proroctví měla ukončit odvěkou válku čarodějek. Je na to však připravená?

Anaid se Selene prchá z Urtu, aby unikly smrtelnému nebezpečí hrozícímu od strašlivé čarodějky z rodu Odiš. Cestou Selene vypráví o své minulosti a Anaid s údivem odkrývá neznámé stránky matčina života. A před Anaid vyvstávají dotěrně nepříjemné otázky. Neměla Selene přeci jen prsty ve vraždě své přítelkyně? Proč před ní skrývá pravdu o Cristině Olafové? A kdo byl její otec?

POZOR! Recenze na druhý díl – obsahuje spoilery na díl první (Válka čarodějek – Klan vlčice)

A máme tu druhou hostující recenzi od mé milé Melori, která už se s námi podělila o svoje zážitky s tygry. Tentokrát to bude o čarodějkách... Ledová pustina vychází v září v CooBoo a kdo by se sháněl po prvním díle, obálka vypadá takhle:

 Na druhý díl Války čarodějek jsem se těšila od minulých Vánoc, kdy vyšel Klan vlčice. Po delší době se mi totiž dostala do ruky fantasy kniha, která dokázala spojit náš reálný svět se světem magie nenásilně, bez zbytečných efektů a uvěřitelně. Rozhodně to není dokonalá knížka, autorka se někdy až příliš rozvláčně rozepisovala nad nejistotou a někdy i natvrdlostí hlavní hrdinky, což čtenáře deptá a má chuť knihu prohodit oknem, nicméně tajný svět čarodějek, které po staletí žijí mezi námi, se Maite Carranzové povedl.

Na začátku druhého dílu asi každého trošku zaskočí, že Anaid i po poměrně dramatickém závěru předchozí knihy, kdy pochopila, dospěla a zkrásněla (v rámci možností :-)), je stále trochu ušlápnutou a natvrdlou puťkou. A to se bohužel táhne celým druhým dílem, nechci tím teď nikoho odrazovat, ani spoilerovat, ale Anaid je prostě na zabití, jako vyvolená se ani v nejmenším nechová, ale možná je to i tím, že jí to dospělé a někdy i zbytečně ustrašené čarodějky nedovolí. Nicméně není nutné věšet hlavu a házet knihu do kouta (koukám, že mám nějaký nevyřešený problém a zřejmě celý život toužím knihami házet, no nic…), protože hlavní hrdinkou Ledové pustiny není Anaid, ale její matka Selene. A její vyprávění má k uťápnutosti nebo dokonce nudě daleko jako takzvaně čerstvé ovoce a zelenina ve většině našich supermarketů ke skutečně lahodným plodům naší matky přírody.

Selene je sebevědomá krásná žena, která se nestydí o sobě říct pravdu, přiznat chyby a prozradit věci, které ji nestavějí zrovna do příznivého světla. Osobně jsem si ji oblíbila už v prvním díle, byla plná rozporů a rozhodně to není žádná veskrze kladná, plochá postava, právě pro její nedostatky a rozmary mi připadala lidská a normální (i když je to mocná čarodějka a mít ji za matku asi není zrovna žádný med). Její pouť do země sněhu a ledu je cestou odvahy, odříkání a sebeobětování. Nechci prozrazovat dějové zápletky, protože o zvraty a překvapení tu není nouze, ale vězte, že tenhle díl je prostě mnohem temnější, krvavější (i když úplně jiným stylem než třeba Demonata, ale je to neméně mrazivé a hrozivé) a akčnější, navíc, jak už jsem psala ve svém komentáři na GR, je tu vikinský válečník Gunnar, takže se tu dočkáme i velkého příběhu tragické lásky. A celkově nechává Ledová pustina nebohé čtenáře v nejistotě a čekání na třetí díl, který snad vyjde někdy v příštím roce…

Pracovní review: THE SUMMER I TURNED PRETTY

Jenny Han

THE SUMMER I TURNED PRETTY

Anotace z Goodreads:

Belly svůj život měří na léta. Ne roky, ale ta roční období. Všechno to dobré, všechno magické se odehrává mezi červnem a srpnem. Přes zimu jednoduše jen odpočítává týdny do dalších prázdnin, zima je doba, kterou netráví v domě na pláži, doba, kdy není se Susannah, ale hlavně s Jeremiahem a Conradem. To jsou kluci, které Belly zná snad odjakživa, velcí kamarádi a její první lásky a všechno mezi tím. Ovšem jednoho léta, jednoho strašlivého a báječného léta, se všechno změní, ale nakonec vše skončí tak, jak to mělo vždycky být...

Tuhle knížku jsem si vybrala hlavně proto, že jsem se chystala k moři a chtěla jsem nějaké tematické oddechové čtení a musím říct, že naprosto splnila má očekávání. Byl to přesně ten příběh, který jsem potřebovala. A tak by se k němu mělo přistupovat. Jde o letní románek, dobře napsaný, ale nijak objevný, takže pokud zrovna hledáte knihu, která vám přinese něco víc, než prosté potěšení z letní romance, tohle pro vás nebude asi to pravé ořechové... Zkrátka od ní nečekejte žádný velký čtenářský zážitek a hlásání absolutních pravd. Ovšem v rámci žánru je to moc pěkné a pohodové čtení.

Zápletka je jasná, průzračně čirá... Dva bratři a jedna dívka. Letní dům na pláži, kde prožívají každé prázdniny, vyrůstají spolu a prožívají první hádky, nárazy emocí, ale i trochu zlé časy... Tenhle základní model trochu hrál na mou osobní notu, protože jsem kdysi kdysi kdysi dávno jezdívala s rodiči každý rok do jistého kempu v České republice a tam trávila 14 dní s dvěma bratry... bylo mi tak mezi 11 a 14 a pochopitelně jsem milovala toho staršího... :) Ovšem musím říct, že ne tak ultimátně, jak Belly miluje Conrada. Kolem toho se totiž děj celé knihy točí. Je vyprávěna právě z pohledu Belly a aktuální léto je prokládáno vzpomínkami na léta předešlá. Takže se postupně dozvídáme, kdy začala Conrada milovat, od koho dostala první pusu a jaké to vůbec bylo, trávit prázdniny tak trochu odloučeně, protože byla nejmladší a kluci společně s jejím starším bratrem ji odmítali brát mezi sebe, protože by jim narušovala klučičí partu...

Ovšem tohle léto bude pochopitelně jiné :) Belly bude brzo 16 a najednou vypadá taky trochu jako ženská, zkrátka je z ní pěkná holka a kluci se za ní začínají otáčet. Ale přesto, že najde svoji první letní lásku, stále je v myšlenkách s Conradem... ten se ale celé léto chová jako naprostý trotl. Ovšem jak zjistíme v závěru knihy, není to jen pubertální nával, ale má k tomu svým způsobem dobrý důvod. Právě tahle vedlejší linie příběhu (kterou vám pochopitelně neprozradím, neb by to byl spoiler jako blázen :)) dodává knížce na vážnosti a ubírá z klasifikace prostého letního románku. Skoro se bojím číst pokračování... Zkrátka a dobře není potřeba dalších zbytečných slov a popisování děje, knížku jsem si užila už kvůli tomu, že mi hlavní hrdinka trochu připomínala mě samotnou v určitém věku :) Jen doufám, že jsem se nechovala tak stupidně jako občas ona. Aaaano, některé její myšlenkové pochody a to neustálé vzdychání po Conradovi mě uváděly do varu, ale nechť je jí její stupidní jméno omluvou a knížce uděluju:

photos from weheartit.com