Hostující review: Leviatan

Scott Westerfeld

LEVIATAN

Oficiální anotace: První svazek nesmírně napínavé nové série pro mladé dospělé. Odehrává se v alternativní steampunkové minulosti, v níž je svět rozdělen na Rachoťáky, kteří ovládají ohromné parní pochodující válečné stroje, a Darwinisty, jejichž hybridní “potvůrky” fungují jako vzducholodi, parní vlaky, válečné lodi i ponorky. Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou. Alex, utajený levoboček nedávno zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda, prchá před strýcem Františkem Josefem, který ho chce zavraždit, do Švýcarska a tam se s eznámí s Deryn, skotskou dívkou, která se v převleku za chlapce stane plavčíkem na válečné vzducholodi Leviatan, ohromném ekosystému složeném z velryb, netopýrů, včel, šestinohých psů závislých na vodíku a všelijakých jiných potvor, díky níž je neporazitelná.

Dneska vám nabízím další z hostujících recenzí mé milé Melori. Tak pěkné čtení!

Leviathan je pro mě velmi rozporuplnou knihou, hodně jsem se na ni těšila, obálka mě zaujala na první pohled a Scotta Westerfelda považuji za skvělého spisovatele. Nicméně jsem knize na GR dala jen tři hvězdičky a tady máte hned kopec důvodů. Nejdřív klady – jak už jsem napsala výše, obálka je skvostná, nic jiného se o ní říct nedá, pan Westerfeld je bezesporu velmi dobrý spisovatel, má skvělé nápady, a skloubit realitu a fikci v alternativní historii je náročné, ale tady se to povedlo, u někoho jsem v recenzi četla (Willinda, Abyss?), že je to napsané v tradici Julese Verna a s tím se dá víc než souhlasit, jako dítě jsem s tátou Verna četla a hltala to (takže tohle je, doufejme, Verne pro novou generaci :)). 

A teď k záporům, kniha pro mě byla vlastně tak trochu překvapením, a ne úplně milým. Steampunková a velmi vyspělá obálka mi přijde lehce v disproporci s obsahem, který mi prostě připadal pro menší děti, téhle cílovce odpovídají také ilustrace uvnitř (jsou pěkné, ale s obálkou naprosto nekorespondují). Ale ani to není to hlavní, i když stále zastávám názor, že obálka a obsah knihy by měly být v souladu a nikdo mi to nevymluví. Nejdůležitějším signálem, že knize něco chybí, bylo, že jsem se nějak nemohla vžít do osudů hlavních hrdinů. Nechci spoilerovat, ale prostě jsem se o Aleka ani trochu nebála a u Deryn člověk jen čeká, kdy už konečně někdo to její tajemství odhalí. Chápu, že když je to plánovaná trilogie a navíc v alternativním světě, je potřeba trochu čtenáře uvádět do toho, jak tenhle svět funguje, nenápadně odkrývat odlišnosti a některé věci vysvětlovat, nicméně já jsem se opravdu u knihy často nudila. Spád měla tak poslední čtvrtina, kde jsem konečně držela hrdinům palce a otáčela dychtivě stránku za stránkou, abych zjistila, jak to dopadne, ale na to je ta knížka zatraceně dlouhá.

No a v neposlední řadě nemůžu opominout tu spoustu překlepů a chyb, které se v textu objevují, myslím, že je to škoda a mě to prostě hrozně rušilo. Je vidět, že někde se upravovala věta, ale jaksi se zapomněla opravit všechna slova, takže mají různý rod, nebo nefunguje shoda podmětu s přísudkem. Navíc se to objevovalo i v přímé řeči u Deryn, kde by to mělo rozsáhlé významové důsledky, kdyby se takhle přeřekla, takže jsem pak četla dál a čekala, jestli to byla chyba, nebo skutečně přeřeknutí.
Pokud mohu doporučit starším čtenářům a čtenářkám, sáhněte raději po Ošklivých, nebudete zklamaní!

Hostující review: CHVÍLE PŘED KONCEM

Lauren Oliverová

CHVÍLE PŘED KONCEM

Anotace z GR:

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?

Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života.

Místo toho se ukáže, že je to den poslední.

A pak dostane druhou šanci. Tedy, sedm šancí. Prožívá svůj poslední den celý další neuvěřitelný týden, pochopí, co se vlastně stalo – a objeví skutečnou hodnotu věcí okolo sebe, hodnotu, kterou málem nestihla uvidět.

Moje milá drahá Melori se s vámi chce podělit o svoje dojmy z téhle knihy... Já sama jsem na ni fakt dost zvědavá... Tahle knížka pro mě byla příjemným překvapením, nic moc jsem od ní nečekala, spíš jsem se bála, že mě zklame, protože recenze na GR i jinde byly takové pochvalné. Ale ona si je zaslouží, ne, není to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla, ale rozhodně se řadí ke knihám, které ve mně zanechaly svou stopu. Samantha je hrdinka pouze ve smyslu literárním, jinak je to obyčejná holka jako kterákoliv z nás a ani ji nenapadne, že by její život mohl najednou skončit, má spoustu chyb, někdy se chová jako mrcha, rodiče jí lezou na nervy a bojí se, aby v sukni neměla moc plochý zadek (no ehm, takovéhle starosti některé z nás tedy rozhodně nemají :), ale dost vtipkování, tahle knížka je na to moc smutná). Ale v ten osudný pátek zemře (a nekřičte na mě, to není spoiler, to všichni víte, z anotace i z prologu knihy). Dostane však šanci prožít to všechno znovu a pochopit některé věci. Co to znamená mít rád, jak ovlivňujeme životy lidí kolem nás, co je opravdu důležité a co naopak nestojí za to, aby se člověk přemáhal, přetvařoval a nebyl sám sebou.

A pokud si teď říkáte, že to už tady bylo, že to je moc okaté a poučné, tak máte samozřejmě svým způsobem pravdu, ale musím tu vzdát hold Lauren Oliverové, že její psaní je super kvalitní a že vám při čtení bude běhat mráz po zádech, vzbudí ve vás emoce – vztek, smutek, radost, a že vás donutí se nad životem a smrtí znovu zamyslet. Ano, všechno tu už bylo, i časová smyčka a otázka možnosti změnit běh událostí, ale jak říkám, stojí za to si to přečíst, protože sice „nihil novi sub sole“ už nejspíš tak od Aristotela nebo spíš Gilgaméše, ale každá kniha, která se snaží otevřít lidem oči, jak si máme vážit toho, co máme, je cenná. Navíc je tu ještě důležitý moment, že Sam je ta oblíbená, žádná outsiderka nebo ošklivé káčátko nebo jiné podobné klišé tak časté v YA románech, čtenář to tady vidí z té druhé strany, vidí tu syrovou krutost, tu drsnost školních pravidel, ale vidí to z pohledu těch, co je tvoří, a nemůže společně se Sam nemyslet na to, proč to tak je? Proč se k sobě někdy chováme tak hrozně, proč máme pocit, že kdybychom projevili soucit nebo pochopení, tak bychom byli něco míň?

Na závěr musím ještě upřímně přiznat, že jsem u téhle knížky brečela, ne proto, že Sam umřela, to je smutné, ale vlastně to víte, očekáváte, jste připravení, ale brečela jsem vlastně dojetím, když se Sam loučila se svou mladší sestrou, když myslela na to, kolik by jí toho chtěla říct a nebude mít šanci, to mě prostě dostalo, takže takové malé doporučení – nečtěte to na veřejných místech nebo si o vás budou myslet, že jste se zbláznili, jako si to mysleli nejspíš o mně v jedné nejmenované kavárně na Floře. Takže konec zvonec mému emotivnímu výlevu, knize dávám 4 hvězdičky, přeci jen tu bylo pár nedomyšlených záležitostí a nedovysvětleností na to, že ta knížka má 470 stran, a naopak některé pasáže mi připadaly nadbytečné (například celý příběh s panem Daimlerem mi připadal, že nepřidává k obrazu Sam a jejímu vývoji nic zvláštního), ale je určitě dobře, že knížka vyjde i v českém překladu (s naprosto nádhernou fotkou na obálce), protože má rozhodně co říct.

Hostující review: VÁLKA ČARODĚJEK – Ledová pustina

Maite Carranzová

VÁLKA ČARODĚJEK – LEDOVÁ PUSTINA

Oficiální anotace: Anaid je vyvolenou, čarodějkou s rudými vlasy, jež by dle dávného proroctví měla ukončit odvěkou válku čarodějek. Je na to však připravená?

Anaid se Selene prchá z Urtu, aby unikly smrtelnému nebezpečí hrozícímu od strašlivé čarodějky z rodu Odiš. Cestou Selene vypráví o své minulosti a Anaid s údivem odkrývá neznámé stránky matčina života. A před Anaid vyvstávají dotěrně nepříjemné otázky. Neměla Selene přeci jen prsty ve vraždě své přítelkyně? Proč před ní skrývá pravdu o Cristině Olafové? A kdo byl její otec?

POZOR! Recenze na druhý díl – obsahuje spoilery na díl první (Válka čarodějek – Klan vlčice)

A máme tu druhou hostující recenzi od mé milé Melori, která už se s námi podělila o svoje zážitky s tygry. Tentokrát to bude o čarodějkách... Ledová pustina vychází v září v CooBoo a kdo by se sháněl po prvním díle, obálka vypadá takhle:

 Na druhý díl Války čarodějek jsem se těšila od minulých Vánoc, kdy vyšel Klan vlčice. Po delší době se mi totiž dostala do ruky fantasy kniha, která dokázala spojit náš reálný svět se světem magie nenásilně, bez zbytečných efektů a uvěřitelně. Rozhodně to není dokonalá knížka, autorka se někdy až příliš rozvláčně rozepisovala nad nejistotou a někdy i natvrdlostí hlavní hrdinky, což čtenáře deptá a má chuť knihu prohodit oknem, nicméně tajný svět čarodějek, které po staletí žijí mezi námi, se Maite Carranzové povedl.

Na začátku druhého dílu asi každého trošku zaskočí, že Anaid i po poměrně dramatickém závěru předchozí knihy, kdy pochopila, dospěla a zkrásněla (v rámci možností :-)), je stále trochu ušlápnutou a natvrdlou puťkou. A to se bohužel táhne celým druhým dílem, nechci tím teď nikoho odrazovat, ani spoilerovat, ale Anaid je prostě na zabití, jako vyvolená se ani v nejmenším nechová, ale možná je to i tím, že jí to dospělé a někdy i zbytečně ustrašené čarodějky nedovolí. Nicméně není nutné věšet hlavu a házet knihu do kouta (koukám, že mám nějaký nevyřešený problém a zřejmě celý život toužím knihami házet, no nic…), protože hlavní hrdinkou Ledové pustiny není Anaid, ale její matka Selene. A její vyprávění má k uťápnutosti nebo dokonce nudě daleko jako takzvaně čerstvé ovoce a zelenina ve většině našich supermarketů ke skutečně lahodným plodům naší matky přírody.

Selene je sebevědomá krásná žena, která se nestydí o sobě říct pravdu, přiznat chyby a prozradit věci, které ji nestavějí zrovna do příznivého světla. Osobně jsem si ji oblíbila už v prvním díle, byla plná rozporů a rozhodně to není žádná veskrze kladná, plochá postava, právě pro její nedostatky a rozmary mi připadala lidská a normální (i když je to mocná čarodějka a mít ji za matku asi není zrovna žádný med). Její pouť do země sněhu a ledu je cestou odvahy, odříkání a sebeobětování. Nechci prozrazovat dějové zápletky, protože o zvraty a překvapení tu není nouze, ale vězte, že tenhle díl je prostě mnohem temnější, krvavější (i když úplně jiným stylem než třeba Demonata, ale je to neméně mrazivé a hrozivé) a akčnější, navíc, jak už jsem psala ve svém komentáři na GR, je tu vikinský válečník Gunnar, takže se tu dočkáme i velkého příběhu tragické lásky. A celkově nechává Ledová pustina nebohé čtenáře v nejistotě a čekání na třetí díl, který snad vyjde někdy v příštím roce…

Hostující review: PROKLETÍ TYGRA

Zdravím zpět z Britských ostrovů! Přiletěli jsme včera po půlnoci, takže se musím trochu zregenerovat, než budu schopná vám tady o tom něco popovídat a ukázat fotky a tak vůbec. A proto využívám téhle "mezery", abych publikovala hostující review... Je to tak, nemůžu zvládnout přečíst všechny knihy, co bych chtěla... je to sice smutné, ale na druhou stranu mám po ruce někoho, kdo mi s tím notně pomáhá a dneska by se s vámi chtěla podělit o své myšlenky... takže má milá Melori, je to tvoje... (škoda, že tu nemůže teď zaznít fanfára, nebo taková ta znělka 20th Century Fox... :D)

Colleen Houcková

PROKLETÍ TYGRA

Anotace z Goodreads:

Vášeň. Sudba. Čest. Byli byste ochotni to dát na misky vah, abyste mohli změnit svůj osud? 

Sedmnáctiletou Kelsey Hayesovou by nejspíš ani ve snu nenapadlo, co jí čeká tohle léto; že se bude pokoušet zlomit tři sta let starou indickou kletbu. A to se záhadným bílým tygrem Renem. Na druhé straně zeměkoule. Ale přesně to se stane. Kelsey je vtažena do dobrodružství, kde na ni číhají temné síly, prastará magie a mystikou zahalené světy, v nichž není nic takové, jaké se na první pohled zdá. Nakonec musí riskovat vše, aby pochopila dávné proroctví a mohla tak kletbu zrušit navždy. 

Prokletí tygra je prvním dílem romantické fantasy série, který vás strhne a zanechá ve vás pocit nenaplněné touhy (touhy po druhém dílu :) pozn. Melori).

Prokletí tygra byla pro mě jen jednou z mnoha YA knih, které jsem za poslední dva roky měla v rukou (a bylo jich nepočítaně). Musím říct, že často to bylo čtení nudné, předvídatelné a iritující, ani Tygr nebyl ze začátku výjimkou. Ale pozor! Když jsem první díl dočetla asi ve čtyři ráno, poté, co jsem se málem nechala přejet autem, protože jsem měla nos zabořený v knize, a poté, co jsem si napustila vanu, jen abych mohla večer ještě chvíli číst (ano, ta voda vystydla, svíčky vyhořely a v radiu začaly hrát příšernosti, než jsem konečně vylezla, přerušila čtení a odebrala se s knihou do postele), tak jsem musela přes veškerou skepsi a naštvání na autorku na prvních stránkách přiznat sama sobě, že mě Tygr prostě dostal. Druhý díl jsem naštěstí dostala jako reading copy alespoň v pdf, ale věřte, že by bývalo bylo lepší, kdybych ho nedostala (myšleno, že čekání na třetí díl je nesnesitelné), ale to sem nepatří. Zpátky k té svíčkové alias prvnímu dílu Tygří série.

Jak vidno z anotace, Kelsey se seznámí s tygrem, o němž čtenář (lépe asi řečeno čtenářka) od začátku ví či tuší, že to nebude jen tak nějaký tygr, a čeká, kdy se z něj vyklube nějaký ten člověk. To se vskutku stane (nedávám spoiler alert, protože sem by měl dočíst každý čtenář a nenechat se odradit, dál už se pokusím bez náznaků děje :)) a Kelsey s Renem a panem Kadamem se v Indii pouští po nebezpečné cestě dávných proroctví, kleteb, magie a náboženských rituálů. Přichází také romantika, boj o život a vnitřní dilemata dospívající dívky. Nic nového pod sluncem, říkáte si a máte svým způsobem pravdu, ale autorce se nějakým způsobem podařilo napsat příběh, který i přesto má něco do sebe. Indie netvoří jen samozvaně exotické prostředí, ale hraje důležitou roli ve vývoji příběhu. Kelsey je holka na zabití, ale snad i právě proto ji musíte mít rádi a držet jí palce. Protože, které z nás by se neklepala kolena před bílým tygrem a která z nás by nepropadla uhrančivě modrým očím a nezačala se chovat tak trochu jako blbka? Kelsey je prostě uvěřitelná postava se všemi možnými klady a zápory, a že jich má požehnaně, ale ono být Indianou Jonesem v sukních není tak docela legrace :) 

Obálka druhého dílu

A abych se moc nerozepisovala a někdo měl ještě chuť to číst, tak svou první recenzi ukončím slovy, že Prokletí tygra rozhodně není perfektní kniha, ale mezi ostatními YA romány a sériemi má sympatickou a „živou“ hrdinku, která se nebojí dělat vlastní rozhodnutí, Rena (a to je plus samo o sobě, protože ruku na srdce, která by takového prince z pohádky vlastně nechtěla potkat? Romantické knihy a filmy nás válcují a my jsme furt jak ty naivní Popelky :)), výbornou poslední třetinu, která dává čtenáři naději, že se Colleen Houcková zlepšuje ve spisovatelském řemesle, a povedenou obálku (a ano miluju závorky, takže tu máte ještě jednu na závěr – černý tygr na druhém dílu mi přijde ještě lepší než bílý na první).

A ještě jedna dobrá zpráva na závěr, česky by knížka měla vyjít někdy na začátku příštího roku v nakladatelství CooBoo.

Na Goodreads udělila Melori této knize plných pět hvězdiček, takže myslím, že je můžu pěkně vysázet i tady (a promiň, ten třetí obrázek jsem sem už nenarvala, tak snad to neubírá celkovému vyznění, kdybys na něm trvala, doplním...:D)

a ještě trailer...